Brexit zase trochu jinak

Brexit zase trochu jinak

Anotace: Současný starosta Londýna i britský ministr vnitra jsou původem Pakistánci.Tento jev však není dán Evropskou unií,ale koloniální minulostí Británie samotné.Pokud tedy Británie odchází z EU z obav před migranty, je to křik zloděje volajícího chyťte zloděje

Británie odhlasovala odchod z Evropské unie. Nyní je Británii situace taková, jakoby si Britové sami odhlasovali, že přijde přírodní katastrofa. Vyčleňují se peníze na škody způsobené brexitem, obyvatelstvo se má údajně předzásobit.

Již dříve se ve své podstatě podobné referendum, tedy zda menší celek má zůstat v rámci většího, konalo ve Skotsku, přičemž se Skotové měli vyjádřit k setrvání v samotné Británii. Sledujeme nacionalistické nálady v Katalánsku nebo v severní Itálii, třenice mezi Vlámy a Valony v Belgii, rozpadly se Československo, Jugoslávie, odtrhnout se chtěl Québec od Kanady. Skot nechce žít v Británii a Brit zase odmítá Evropskou unii. Z matrjošky je jakoby potřeba udělat jen jednu osamocenou panenku. Je přitom paradoxní, že nezávislosti se horečnatě dovolává právě Británie, tedy země, která si v minulosti vojensky podrobila skoro půlku světa a právě z daného důvodu dnes čelí tomu, že údajně není dostatečně britská.

Růst obliby etnických stran a prosazování nacionalistických požadavků na úkor větších celků jsou trvalým trendem. Má přitom touha po větší samostatnosti společný základ? Zcela jistě ano, protože dle svých příznivců má osamostatnění zajistit větší svobodu, rozumějme více možností rozhodovat o vlastních záležitostech. Ostatně i Marine Le Penová označila výsledek britského referenda za „vítězství svobody“.

Co se však onou svobodou vlastně míní? V dřívějším pojímání se jí rozuměla především svoboda jednotlivce od zásahů státní moci. Proto první státem garantovaná lidská práva zakotvovala například svobodu projevu, náboženského vyznání či záruky proti svévolnému zatčení. Uvedené nároky měly zajistit, aby jednotlivce stát takříkajíc nechal na pokoji a neurčoval mu, jaké názory má říkat, kde a pro koho má pracovat, či do jakého kostela má chodit. Dnes je tomu jinak – právo svobodně se vyjadřovat či právo vybrat si svůj způsob obživy chápeme jako zcela přirozené a nijak a nikým nezpochybňované věci. A tak máme daleko větší možnost či spíše luxus realizovat přání, která dříve byla zcela nedostupná či prakticky neproveditelná. Zejména v důsledku technologického pokroku se tedy soubor jejich práv rychle mění či spíše narůstá.

Dnešní pojímání svobody tak navazuje na vývoj společnosti od konce osmnáctého století – podobně jako se s průmyslovou revolucí probouzely k životu jednotlivé národy, a to na úkor dynastických říší spojených nikoliv pokrevně, ale výhradně poutem zákona, pokračuje fragmentace v současné době uplatňováním práv etnik, které mají být jednotlivcům ještě blíže než národní státy vznikající o sto let dříve. Je tedy přirozené, že v atmosféře, v níž jednotlivec chce, aby se realita co nejvíce přizpůsobila jeho potřebám, se tradiční národní (nebo evropský unijní) rámec mohou jevit jako příliš omezující. A pokud se před dvěma sty lety hlásalo, že jedinec může svobody dosáhnout jen v rámci samostatného národního celku (tj. nikoliv v oněch velkých panovnických soustátích), dnešní, ještě svobodnější člověk zajímající se téměř výhradně o to, jak nikoliv žít, ale „užít si“ výhradně svůj vlastní osud, může jako příliš těsný vnímat i dosavadní národní nebo případně evropský frak. Avšak paradoxem této vnitřní, tedy jakési psychologické a nikoliv ústavní svobody je, že se dle jejích kritérií může volně cítit i vězeň zavřený v kobce, naopak nesvobodně si připadají Britové, byť žijí ve státě, který jim dává veškeré záruky svobodného života.

Onen dokonalý, veskrze svobodný jednotlivec neochvějně věřící ve svoji neomylnost tedy chce, aby se mu celek ještě více přizpůsobil. Jen nejmenší část matrjošky plně vyhoví jeho individuu. Ze své podstaty stejně argumentují muslimové, kteří (avšak bohužel již násilím) prosazují vlastní představy o náboženství. Ani zdánlivě ctihodní Evropané však ke zbrani nemají daleko, neboť podobně i jaro VESKRZE SVOBODNÝCH evropských národů v devatenáctém století nakonec vyvrcholilo dvěma světovými válkami.

Proto předtím než s pocitem budovatelského nadšení začneme přijímat nacionalistická opatření proti jakýmkoliv cizorodým prvkům, než se začneme zabývat výhradně svým vlastním světem, než začneme jásat nad unijními rozvalinami, než konečně zvítězíme nad všemi těmi omezeními, je možná vhodné se alespoň krátce zamyslet nad tím, kde mají současné problémy světa kořeny a zda za těmito problémy a riziky mnohdy nestojí také naše vlastní touha po ničím neomezené, sobecké, zrovna dnes by se chtělo říci britské, svobodě. A jako osamocená matrjoška již není matrjoškou, nemusí Británie bez Evropy zůstat Británií, nemusí Evropa bez Evropské unie zůstat Evropou.
Autor Racek, 16.01.2019
Přečteno 304x
Tipy 2
Poslední tipující: Lighter
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
© 2004 - 2024 liter.cz v1.6.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí