Polistopadová politika a její ne zrovna šťastná rozhodnutí

Polistopadová politika a její ne zrovna šťastná rozhodnutí

Po roce 1989 se v českém politickém vývoji objevilo několik událostí či rozhodnutí (byť možná mediálně ne tolik rozebíraných), které mají jednu společnou příčinu – jím je pojímaní politiky jako instituce v podstatě nežádoucí. „Nechoď, Honzo, s pány na led“. Tato ústřední zásada našeho přístupu k politice se projevuje velmi důsledně a dlouhodobě.
Proto se nejen občané, ale i vrcholní politikové či občas dokonce představitelé justice domnívají, že je nutné do politického systému zanášet nepřirozené prvky, které na povrchu mají za cíl jakousi obecnou nápravu, v konečném důsledku jsou však škodlivé. Zde jsou některé z nich:

Zkrácení volebního období v letech 1990 – 1992

V roce 1990 bylo rozhodnuto, že vláda vzešlá z voleb konaných v červnu 1990 (tj. z prvních svobodných voleb uspořádaných po desetiletích nedemokratického režimu) bude vládnout pouze do r. 1992, tedy nikoliv po dobu standardních čtyř let. Za takto krátkou dobu však nestačily vykrystalizovat základní modely spolupráce politických stran ani nebylo možné přijímat strategická a dlouhodobá rozhodnutí. Na základě kratšího volebního období nebyly dokončeny některé privatizační projekty, což v konečném důsledku pro dané podniky nebylo příznivé.
Vedle toho se volby v r. 1992 konaly v době narůstajících rozporů mezi Čechy a Slováky. Politikové ve vedení obou národů si s demokratickými principy vládnutí, teprve čerstvě zaváděnými, nevěděli rady a vše raději vyřešili rychlým rozdělením státu. V této souvislosti je bezesporu zajímavé, že odpůrci referenda o rozdělení federace v roce 1992 (viz např. tehdejší premiér Klaus) dnes naopak velmi chválí „brexitové“ referendum, které proběhlo v Británii.

Reforma veřejné samosprávy v roce 2000

V roce 2000 vzniklo v České republice 14 krajů s tím, aby politické rozhodování bylo blíže místnímu lidu. Vznik krajů také reagoval na ústavu, která kraje, avšak bez jakéhokoliv bližší diskuse a účelu, zakotvila.
Kraje nakonec převzaly od státu relativně málo kompetencí (zejm. doprava, střední školy, sociální služby, zdravotnictví). Nejvíce politických bodů se dá z uvedených čtyř oblastí získat na zdravotní péči, neboť tu potřebujeme občas všichni, vč. těch zdravých. Proto jednotlivá krajská vedení každé čtyři roky (vždy se zvolením nového hejtmana) zpravidla zasahují do vedení nemocnic. Tyto personální výměny v „krajských“ zdravotnických zařízeních však vedou k jejich nestabilitě provozní i medicínské. Základní síť velkých nemocnic by proto vždy měl garantovat právě stát, nikoliv kraje ovládané místními a dočasnými politickými zájmy. Navíc nemocnice sice byly převedeny pod krajskou samosprávu, jejich financování cestou veřejného zdravotního pojištění si však i pro krajské nemocnice ponechaly státní orgány. Tzv. úhradovou vyhlášku, která stanoví, kolik peněz z veřejného pojištění do všech nemocnic půjde, totiž vydává Ministerstvo zdravotnictví.

Zrušení sněmovních voleb v roce 2009 Ústavním soudem ČR

V roce 2009 zrušil Ústavní soud ČR připravované předčasné volby do Poslanecké sněmovny, a to na návrh poslance Miloše Melčáka. Tento poslanec tvrdil, že rozpuštěním sněmovny uprostřed volebního období bylo porušeno jeho právo zvoleného poslance dokončit svůj poslanecký mandát. Ústavní soud dal M. Melčákovi za pravdu. Uvedl totiž, že rozpuštěním sněmovny (sněmovna za tímto účelem přijala speciální ústavní zákon tak, aby její volební období skončilo a mohly být vypsány volby) skutečně došlo k porušení ústavních principů.
Ústavní soud však v odůvodnění tohoto rozhodnutí vůbec nevzal v potaz, že sněmovna si volební období, navíc sama sobě, zkrátila, nikoliv prodloužila. Ústavní soud dále zcela opomněl politický stav nejistoty, v jakém se společnost tehdy nacházela (vládla např. neefektivní, úřednická vláda bez důvěry, aniž byl kdokoliv schopen složit jinou apod.).
Ústavní soudci tedy zrušením voleb prodloužili chaos v tehdejším politickém systému, čímž vlastně posílili nedůvěru v něj, a dali navíc nepřímo vzniknout novému a prapodivnému uskupení Věci veřejné, které lákalo voliče na plakáty se svými atraktivními političkami oblečenými do plavek. Věci veřejné však svým následným, postupným rozkladem a nekompetencí vlastních lidí (viz nezkušený spisovatel a moderátor Radek John coby ministr vnitra nebo pětadvacetilá Kristýna Kočí vyjednávající o složení vládní koalice.....) výrazně komplikovaly chod vlády premiéra Nečase. Samotná existence Věcí veřejných byla také spojena s řadou afér vč. korupčních, byť boj proti korupci tato strana měla původně ve svém vývěsním štítě. To rovněž důvěru v politický systém oslabilo.

Zavedení přímé volby prezidenta v r. 2012

Prezident volený přímo fakticky posílil svůj vliv, byť Ústava jeho kompetence nezměnila. Zavedení přímé volby bylo zdůvodňováno frázovitým heslem „lid si to přeje“. Tehdejší premiér Petr Nečas pak pro přímou volbu argumentoval i tím, že prezident je také v jiných parlamentních režimech volen přímo (např. Polsko, Chorvatsko, Bulharsko aj.). Uvedené země však přímou volbu zavedly ihned po roce 1989 tak, aby co nejvíce demokratizovaly politický život do té doby ustrnulý v důsledku dlouhého období komunismu. U nás se však přímá volba prezidenta zavedla až čtvrtstoletí po změně režimu ....
Odkazem na „mandát přímo od voličů“ nyní prezident výrazněji zasahuje do činnosti vlády. V mnoha situacích se stává rozhodným hráčem, který se snaží politickou situaci modelovat dle svých vlastních představ (viz např. Rusnokova úřednická vláda založená pouze na důvěře od prezidenta). Také vyhrocená kampaň v přímých prezidentských volbách přispívá k nežádoucí radikalizaci politického prostoru. A konečně již tak vysoký počet voleb (obecní, krajské, sněmovní, senátní, evropské) byl zvýšen o další volební klání. Rovnítko „čím více hlasování – tím více demokracie“ přitom rozhodně neplatí.

Policejní zásah na Úřadu vlády v r. 2013

Petr Nečas z funkce premiéra odstoupil v červnu 2013 pár dnů poté, co na Úřadu vlády zasahovali příslušníci Policie ČR. Petr Nečas odstoupil přesto, že v dané chvíli nebyl z ničeho trestně obviněn. Neargumentoval ve svůj prospěch žádnou presumpcí neviny.
Na tuto presumpci neviny se dnes naopak vehementně odvolávají trestně stíhaný Andrej Babiš a jeho souputníci, u nichž právě policejní razie v roce 2013 stála na samotném počátku jejich cesty k politické moci.
Přes monstrózní zásah policistů (samozřejmě výrazně mediálně prezentovaný) padlo k dnešnímu dni v dané souvislosti jen několik podmíněných trestů, a to za činy, jejichž závažnost v žádném případě tak radikální policejní zákrok nevyžadovala.
Několik poslanců při policejním zásahu v r. 2013 dokonce bylo vzato do vazby s odůvodněním, že za určité ústupky přijaly určité funkce, což bylo policejními orgány vyloženo jako úplatkářství. Pokud se však na takovou argumentaci podíváme s odstupem, pak by podle logiky, kterou orgány činné v trestním řízení uplatnily, musel být zatčen vlastně každý politik na světě (vč. všech tří dosavadních českých prezidentů, avšak i je chrání imunita), neboť podstata politiky je o kompromisu, výměnách a ústupcích ve stylu „něco za něco“.
Co za policejní akcí v roce 2013, která radikálně a k horšímu změnila celý český politický a stranický systém, skutečně stálo, můžeme jen spekulovat. Cui bono? Tedy „Komu prospívá?“ nabízí se však známá otázka, která zároveň předestírá odpověď...
Autor Racek, 30.08.2019
Přečteno 41x
Tipy 0 ... Tip / Supertip
ikonka Komentáře (0)

Komentáře
© 2004 - 2019 liter.cz v1.4.5 | Facebook, Twitter