Ty Koněve!

Spor o sochu maršála Koněva je odrazem rozpolceného přístupu Čechů k vlastní minulosti, odrazem váhání, na kterou stranu Evropy vlastně patříme, kde chceme být, na koho se máme spoléhat, jaké máme vyznávat hodnoty, tedy zda hodnoty směřující spíše k autoritativnímu stylu vládnutí nebo hodnoty svobody a odpovědnosti za sebe samotné.

Jsme umístěni uprostřed Evropy, mezi Západem a Východem, a dilema, komu a čemu věřit, se táhne celým vývojem moderního českého národa.

Museli jsme vzít v potaz, že jsme malý národ uprostřed velkých. Aby přežil, musí malý být dvakrát vynalézavější a dvakrát chytřejší než ostatní, přesto musí mít silného spojence, který bude jeho postavení garantovat.

Jako ochránce nás Čechů byla nejprve chápána rakouská monarchie. Pak však byla zavržena, Mariánský sloup v Praze byl stržen (dnes jej sice chceme obnovit, nevíme však, co je správné, zda je či není dané dílo symbolem germanizace).

V roce 1918 tak byl spojenec hledán na Západě, stala se jím Francie.

Zklamání z údajné francouzské zrady zapříčinilo, že už v období protektorátu a bezprostředně po něm byla naopak ochrana viděna na východě. „Hitler ven, Stalin sem“ říkávalo se v době nacistické okupace.

Vlak plný darů Stalinovi k jeho sedmdesátým narozeninám vypravený z Československa v roce 1949 je ilustrativní vzpomínkou na naši poválečnou vděčnost. Vděčnost tak silnou, že i Koněvův pomník byl odhalen až v roce 1980, tedy v době, kdy se v Polsku hlásila o slovo opoziční Solidarita.

V roce 1989 bylo spojenecství se SSSR skončeno, neboť Západ se nám jevil bohatší, nikoliv duchem, avšak majetkem.
"Ty Koněve!" křičí příslušník západního odboje na důstojníka lidově demokratické armády ve filmu "Pelíšky" natočeném v polovině 90. let. Už tady byl sovětský maršál zesměšněn, ale v té době proti tomu nikoho ani nenapadlo protestovat.

Datum osvobození od nacismu a státní svátek se naráz posunul o jeden den dopředu, z devátého na osmého května. Potřeba rozloučit se se zážitkem, který čtyřicet let legitimizoval komunistickou moc, byla tak silná, že ji bylo třeba zvýraznit i v kalendáři.

Následné oslavy květnového vítězství se konaly v úplně opačném duchu, šeříky a rudoarmějci zmizeli. Tank č. 23 stojící na Smíchově, který děti do té doby povinně malovaly v hodinách výtvarné výchovy, byl několikrát přetřen na růžovo i za účasti poslanců a také parodován ve filmu "Tankový prapor". Osvobození od nacistů se naráz neslavilo v Praze, ale v Plzni, tu přece zachránili ti momentálně „správní“, tedy Američané.

Po cca čtvrtstoletí se české kyvadlo dějin přirozeně přesunuje na opačnou stranu. Západ už není „in“. Je nebezpečný, neboť nám chce cosi diktovat. Posunujeme se proto na východ.

Komunisté, ještě před pár lety vidění jako „hrozba pro polistopadový vývoj“ naráz plamenně obhajují sochu sovětského maršála, sociálním demokratům spolupráci s KSČM už nikdo nevytýká. V defenzívě je naráz pravicový starosta příslušné části Prahy, kde Koněvova socha stojí.

Nápad postavit namísto pomníku Koněva obecný památník osvobození proto není vhodný, nebude nám vyhovovat, neboť my vděk vždy dovedeme projevit jen těm, u kterých se to aktuálně hodí.