Listopad 89 jako fake

Anotace: aneb komunismus jako nedílná součást nás samotných

Na rozdíl od Slováků a třeba také na rozdíl od Rusů jsme si komunismus zvolili sami v roce 1946, a to ve volbách, v nichž přitom bylo možné zcela legálně a bez postihů volit i jiné politické strany.

Komunisté v roce 1946 vyhráli výrazněji než se čekalo. Protože „oni neměli špatnej program“. Ten program tehdy sliboval všechno všem. A především sliboval, že odstraní politikaření a korupci, sliboval, že až od teď se začne se skutečným budováním státu.

Proč komunistická strana v roce 1946 volby vyhrála, resp. jak je možné, že se její režim u nás tak snadno uchytil? Jak je možné, že právě vláda komunistické strany představuje politické uspořádání, které se v české novodobé historii udrželo ze všech nejdéle? Jak je možné, že už v roce 1925, kdy se KSČ vůbec poprvé účastnila voleb, dané volby v Čechách a na Moravě vyhrála? A nakonec jak je možné, že komunisté jsou od roku 1990 až dodnes jedinou českou politickou stranou, která má nepřetržité poslanecké zastoupení v parlamentu?

Ve většině jsme národ proticírkevní, zejména v důsledku odporu proti katolickým Rakušákům. K postoji naladěnému proti církvi přispívá také husitská tradice.

Od první půlky 19. století máme rozvinutý průmysl a tím i dlouhodobě početnou dělnickou vrstvu.

Na jakékoliv elity, ať již je to cizí i česká šlechta, armádní velení, disidenti nebo dnes úředníci v Bruselu, máme tendenci dívat se skrz prsty nebo je zesměšňovat a obviňovat z lenosti. Raději mluvíme o národním obrození jako údajně širokém hnutí pilného českého lidu. „No, konečně se zapojil…“ byl výmluvný komentář jednoho z místních, když v karlínském divadle dělal kulisáka člen českého šlechtického rodu Zdeněk Sternberg.

Početným průmyslovým dělnictvem a zároveň přezíravostí vůči autoritám, které jsme vždy považovaly za národu nepřátelské, se lišíme od zbytku střední a východní Evropy, kde dříve komunistické režimy panovaly.

Komunismus je nám proto velmi blízký. Je nejen ateistický, ale je pro něj typický odpor k vrchnosti. Naopak prosazuje rovnostářství a hájení zájmů širokých mas pracujících. Z daného důvodu se komunismu v jeho počátcích málokde věřilo tolik jako u nás. Krutosti soudních procesů padesátých let byly smutným dokladem toho, jak silně se tehdy komunisté cítili pevní v kramflecích.

Ostatně Stalinův největší pomník na světě byl zbudován.... v centru Prahy.

Po celých čtyřicet let se proti režimu KSČ nezvedl žádný výraznější odpor. Protesty byly spíše výjimkami, byť v řadě případů tragickými a zasluhujícími úctu. Na rozdíl od odboje protihabsburského nebo protinacistického však opozice protikomunistická nebyla nijak organizována ani neměla žádné centrum.

Částečný reformní pohyb v roce 1968 nebyl iniciován obyvatelstvem, ale samotnou komunistickou stranou, navíc v něm nešlo o odstranění režimu, ale spíše jen o určité uvolnění v kulturní sféře. Naopak v roce 1960 jsme si jako úplně první zakotvili v ústavě klauzuli o vedoucí úloze komunistické strany ve společnosti. Ostatní socialistické země toto od nás už jen opisovaly.

Od půlky osmdesátých let komunisté začali hovořit o přestavbě, o tom, že je třeba dosavadní systém napravit, povolat nové kádry, začít pracovat s odborníky. Změnu měl tenkrát zařídit muž jménem Michail Gorbačov. Co si pod slovy „perestrojka“ a „glasnost“ vlastně představit ale ani sám Gorbačov nevěděl. „Je nejvyšší čas, aby vedoucí místa zaujali perspektivní odborníci nezatížení starými metodami s pružnou orientací a schopností optimálního rozhodování“ recituje vedoucí úředník socialistického podniku Milan Lasica naučené a tehdy prosazované poučky ve filmu „Vážení přátelé, ano“ natočeného v těsně předrevoluční době. Název tohoto snímku je s ohledem na pojmenování současného vládnoucího hnutí jakýmsi kouzlem nechtěného.

S odklízením komunismu jsme na konci 80. let začali až jako pátí v pořadí. Tedy dávno po Polácích, ale i po Maďarech a "východních" Němcích. Dokonce i v Sovětském svazu zahájili reformu komunistického režimu dříve než my.

Tolik tedy historie, byť ve zkratce, a proto trochu zjednodušeně.
A jak jsme na tom nyní, třicet let po události, která odstartovala pád komunistického režimu?

Máme vládnoucí politiky, kteří se stejně jako komunisté nehodlají přizpůsobovat platným pravidlům, ale chtějí, aby se pravidla přizpůsobila jim.

Máme premiéra, který prohlašuje, že jeho program je tu pro všechny. Že se tady až do jeho nástupu do politiky vlastně nic neudělalo. Jako Lenin tvrdí, že stát je velkou továrnou. Jako Gottwald říká, že se v parlamentu jen žvaní. Jako Gorbačov chce dosavadní politiku přestavět a povolat odborníky. Premiérův slovník je pouze o něco hovorovější, např. slovo „budovat“ je nahrazeno modernějším termínem „makat“. Je přece třeba přilákat i mladé, mezi nimi měla velké množství voličů také KSČ, když byla novou stranou. Proto premiérův pozdrav „čau, lidi".

Máme prezidenta, který své názorové odpůrce nálepkuje úplně stejným způsobem, který dříve používala komunistická moc. Soudruhové o svých oponentech mluvili jako o ztroskotancích a samozvancích. Občany protestující na náměstích dnes prezident označuje za „lidi, kteří nic nedokázali“ nebo o nich rovnou mluví jako o bláznech a hlupácích či dokonce deviantech.

Hlavně mít klid na práci, aby jej tito devianti a lidé zaplacení temnými západními silami nenarušovali, shodli by se současná politická elita a bývalí straničtí funkcionáři.

„Protestuje jenom Praha“ říkali letos v době červnových protivládních demonstrací obhájci Andreje Babiše.
„Nikde nic nebylo, jenom v Praze“ řekl nedávno pro slovenský pořad ExtraTéma bývalý generální tajemník komunistické strany Milouš Jakeš, když zpochybňoval legitimitu a masovost demonstrací v listopadu 1989.

„Lidé tam šli, aby nemuseli do školy“ komentoval Zdeněk Ondráček v roce 1989 pro listopadové číslo časopisu „Mladý svět“ důvody, proč se lidé účastnili protirežimní demonstrace na pražské Národní třídě. Tehdy byl Ondráček členem Pohotovostního oddílu Veřejné bezpečnosti, dnes je vlivným poslancem za KSČM.

„Je hezky, tak lidé chodí na koncerty“ dodal svůj komentář Andrej Babiš, když se zabýval motivací občanů demonstrujících proti jeho vládě.

Další metodou, jak se v minulém režimu vypořádat s jiným názorem, bylo označování opozičníků jako přisluhovačů buržoazie. Slyší-li dnes český premiér výtky na svoji adresu, rovněž reaguje obecným a zcela nesouvisejícím označením kritika jako podporovatele migrantů nebo jako zloděje. Premiérovi k ostouzení konkurenta vlastně stačí již pouhý fakt, že oponent má jiný názor.

V jednoduchých, ale o to přitažlivějších vulgaritkách si liboval i mladý nadějný člen KSČ Vitásek v seriálu Rodáci, když nekomunistické političce za srdečného smíchu svých soudruhů řekl „Paní poslankyně, máte sice krásné kozy, ale pravdu nemáte“. Všichni s chutí ocenili slovo „kozy“, v čem že to ona poslankyně pravdu neměla, však Vitásek už neřekl, ostatně to ani nikoho nezajímalo. Prioritu má totiž osobní útok, ten přece zaujme mnohem více než věcná debata. Proto prezident Zeman odbyl kauzu ruské skupiny Pussy Riot tím, že výraz „pussy“ přeložil do češtiny.

Pro KSČ byli nepřítelem západní „Hitlerovi dědicové“ nebo západní imperialismus. Stejně tak dnes je vykonstruovaným nepřítelem lidu Evropská unie, kterou se nerozpakujeme občas přirovnat k nacistické Třetí říši a jejím metodám. Dříve jsme s náležitou vášní bojovali proti imperialismu, dnes bojujeme proti multikulturalismu. Jako v únoru 1948 má být i dnes zárukou šťastného českého osudu spolupráce s mocnostmi východními, nikoliv s prohnaným a vetchým Západem údajně ohroženým tentokrát ne prohnilým kapitalismem, ale přílivem migrantů. Stejně jako dříve komunisté, tak i naši dnešní vůdcové nás zkrátka ochrání před nebezpečím. Tvrdě a nekompromisně. „Republiku si přece rozvracet nedáme“ znívalo obdobně od soudruhů…..

Chtěli jsme tehdy v listopadových dnech roku 1989 opravdu ideály, které byly vetknuty na tehdejších plakátech a transparentech? Nebo bylo vše jen povrchní, kdy stačilo stejného soudruha učitele přejmenovat na pana učitele? A stejný pan učitel naráz přestal v hodinách ruštiny plamenně lhát o velké říjnové revoluci, a namísto toho se začal šprtat nepravidelná slovesa, aby mohl učit jazyk anglický, ve kterém byl o dvě lekce před svými žáky....

Co když námi chtěných nebylo těch posledních třicet let, ale těch čtyřicet let předchozích? Co když Jakeš, Ondráček a Babiš nakonec mají ve svých výše citovaných výrocích pravdu?

„Mít ve vládě Komárka, koruna bude jak marka“. Možná toto byl nejupřímnější slogan listopadových dní, protože svoboda nám opravdu chutnala jen po Coca-Cole. Chtěli jsme sice kapitalisticky žít, ale nadále socialisticky pracovat. Chtěli jsme trabanty vyměnit za mercedesy.

Tehdy vzývaný „návrat do Evropy“ jsme tak prosazovali jen proto, abychom měli západní blahobyt. Když dnes zjišťujeme, že Evropa znamená i ctění určitých hodnot a povinností, je nám naráz ukradená. Chceme to Evropě zkrátka „osladit“, jak bylo prohlášeno v reklamním šotu, který propagoval naše předsednictví v Evropské unii.

S ohledem na projevy, které dnes slyšíme od námi zvolených politiků, je tedy sametová revoluce v českých dějinách nesrozumitelná a falešná, neboť jsme v roce 1989 zřejmě odstranili něco, co jsme podvědomě měli rádi.

Proto se teď k tomu (opět podvědomě) po malých krocích vracíme.

Proto byla revoluce v roce 1989 tak krátká.

Proto český prezident letos v září otevřeně prohlásil, že se žádné vzpomínkové akce na sametovou revoluci nezúčastní.

Proto už komunistům nepřipomínáme skutečné zločiny let padesátých, ale komunisté nám horlivě připomínají údajné zločiny let devadesátých.

Proto provozovatel taxi služby mohl do ulic pustit auta, jejichž design odkazuje na vozidla Veřejné bezpečnosti.

Minulý režim je zlehčován nejen barvami taxíků a řečmi politiků ale i jinak. V mnoha českých filmech a seriálech natočených po roce 1989 je komunismus líčen očima dětí nebo dospívajících. Jejich pohledem je však bývalý režim jenom karikaturou, neboť ve školním věku se člověk nesetkává s jeho skutečnými nástrahami. Dětství je bezstarostné, v něm za nic neodpovídáme.

Proto máme rádi, je-li minulý režim zobrazován jako jakási legrační doba, kdy si lidé nezištně pomáhali a drželi při sobě, vlastně si jen hráli jako děti.

To je však pohled velmi milosrdný, velmi zjednodušující a velmi alibistický. Pohodlně a bez práce jím řešíme nepřehlednou změť viníků a obětí minulosti tak, abychom my sami vyšli bez škraloupů.

Podobně usnadňující a limonádový výklad minulých i současných dnů, nad kterým se nemusí příliš přemýšlet, neboť takové myšlení je příliš namáhavé, nám dnes vypočítavě nabízejí náš premiér a prezident.

To byl mimo jiné důvod, proč jsme je zvolili. Stejně jako kdysi předáky KSČ.