Stíhání Jakeše a Štrougala aneb trestat, odpustit, zapomenout?

Aktuální obvinění dvou bývalých komunistických funkcionářů Lubomíra Štrougala a Milouše Jakeše (a spolu s nimi i bývalého komunistického ministra vnitra V. Vajnara) za střílení na hranicích Československa po těch, co chtěli „čáru“ překročit směrem na Západ, přínáší několik otázek.

Je obvyklé, že představitelé demokratických vlád stojí před soudy poměrně často, popř. demokratičtí politikové možnost trestního stíhání vůči svým také demokratickým oponentům často používají jako politickou zbraň. Kriminalizací si tak v předvolební prezidentské kampani v USA vzájemně vyhrožovali Hillary Clintonová a Donald Trump. Trestnímu stíhání čelil francouzský prezident Jacques Chirac, za korupci byl rovněž ve Francii odsouzen bývalý premiér Alain Juppé. Příkladů ze zahraničí by se dalo samozřejmě najít mnohem více.

V České republice se po roce 1989 za mřížemi ocitnul bývalý ministr financí Ivo Svoboda, a to za zpronevěru. Před trestním soudem stanula také dřívější vedoucí úřadu vlády Jana Nagyová, dnes Nečasová. Ostatně trestně stíhán za hospodářský delikt je dnes i stávají český premiér.

Proč je tedy snazší trestat či stíhat demokratické politiky a nikoliv diktátory, kteří přitom mají na svědomí činy řádově daleko horší včetně mnohonásobných justičních vražd, mučení, věznění nebo únosů?

Podíváme-li se totiž na země postkomunistické, byly postihy autoritářských vládců omezené. Polním soudem k trestu smrti sice byl během několika hodin odsouzen rumunský vůdce Nicolae Ceausescu a jeho manželka, jinak však Rumuni předali moc postkomunistům. Ještě nápadněji bývalí komunisté převzali moc v Bulharsku. Prezident NDR Erich Honecker pak obvinění ze zločinů u berlínské zdi čelil, ale odsouzen nakonec nebyl pro svůj špatný zdravotní stav. V Polsku a Maďarsku otázka obvinění bývalých komunistů téměř vůbec nepadla.

U nás byli za mříže v souvislosti se svojí politickou činností před rokem 1989 posláni funkcionáři KSČ Miroslav Štěpán a Karel Hoffmann, tedy méně významní činitelé. První byl ve vězení cca dva roky, druhý necelý měsíc, kdy byl propuštěn ze zdravotních důvodů. V ostatním se pouze provedla čistka ve veřejné správě pojmenovaná technicky milosrdným pojmem „lustrace“.

To je zatím vše. V době listopadové revoluce otázka trestání představitelů odstraňovaného režimu příliš probírána nebyla. Je totiž zřejmé, že na komunistickém režimu se, slovy Václava Havla, každý z nás nějakou měrou podílel, byl jeho součástí, proto je právní odsouzení jeho představitelů velmi problematické, citlivé a sporné.

Ostatně z daného důvodu, tedy prorostení autoritativního režimu celou společností, se v Rumunsku či bývalé NDR obávali otevřít archivy tajné komunistické policie s tím, že by obsah spisů zcela rozvrátil dosavadní rodinné a přátelské vazby poté, co by bylo zjištěno, kdo všechno byl udavačem, kolaborantem, donašečem.

Nutné je také brát do úvahy, že přechod k demokracii v roce 1989 byl vyjednaný, dosavadní moc se vzdala v podstatě sama, což nutně muselo znamenat i ústupek a kompromis v podobě omilostnění těch, co doposud vládli.

Je tak jen navenek paradoxní, že tři komunisty, téměř devadesátileté, resp. stoleté starce, chceme v Česku potrestat nyní, tedy v době, kdy se my sami dopouštíme zločinu v zákoně sice nenapsaného, ale možná stejně tak závažného, tedy, že na bezpráví komunistického režimu zapomínáme či jej přímo popíráme a bagatelizujeme. Naše vlastní zapomenutí a odpuštění je tak v tomto smyslu mnohem horší než právní (ne)potrestání prominentů komunismu.