Novoroční úvaha

Žijeme v době, v níž je nutné každý den rozhodovat, vybírat, vyhodnocovat naše vlastní kroky, třídit velké množství informací. Takové rozhodování je však úmorné a nese sebou nepříjemné vědomí odpovědnosti za sebe samotné či také vědomí, že můžeme rozhodnout špatně. Přitom i špatné rozhodnutí je vlastně projevem lidské svobody.

Jsme sice všichni vzdělanější, informovanější, a proto i ke všemu mnohem kritičtější a náročnější, avšak přesto se ve složitém světě vlastně vůbec nevyznáme a jsme v něm odkázáni na názory ve zkratce a zlostně sdělovanými na sociálních sítích. Slušností už totiž není negativní emoce skrývat, ale naopak je dávat veřejně na odiv.

Chceme tak sice být svobodní, avšak zpravidla ve věcech, které jsou pro život zcela malicherné. Toužíme třeba volit, jakou budeme mít registrační značku na autě, zda lze ženské příjmení přechylovat nebo zda můžeme kouřit v restauraci.

Na straně druhé se snažíme hledat úlevu a spoléhat na někoho, kdo přitom o skutečně důležitých věcech bude rozhodovat za nás. A hlavně kdo nám vrátí ztracený a přehledný svět jistot, svět, který jsme v důsledku svých vlastních rozhodnutí před třemi desetiletími opustili.

O lidské potřebě vůdce vypráví film, na první pohled o skvělém právníkovi, typickém menedžrovi ze starých časů, který lidem zařizuje tehdy nedostatkové zboží, tedy byty a domy.

Film ukazuje, jak snadno a nevědomě se necháváme svést dovednými řečníky. Jak nám stačí nabídnout pozlátko, pro které jsme ochotni udělat cokoliv.

Právníkem jako velkým kondotiérem je na začátku příběhu nakreslen kruh, podle kterého vše bude ideálně fungovat, dle kterého se bude svět seřizovat jako hodinky, který se v přesně daný okamžik pootočí a každému splní, co chce. Právník kreslící tento bezchybný kruh se jmenuje Radosta, neboť jeho úkolem je rozdávat kolektivní Radost.

K osudům jednotlivců, které vůdce Radosta chce prostřednictvím onoho nakresleného kruhu řídit, se přihlížet nebude. Oni budou jen kolečky kolektivního soukolí.

Proto se vysloužilý operní pěvec bude muset vzdát svých léta uchovávaných partitur ve prospěch celku, brazilskou kávu nikomu nabídnout nebude moci, pan právník totiž za všechny rozhodne, že chuť na ni nikdo nemá, protože dnes jsme tady přece kvůli jiné věci.

Staršímu páru horlivý Radosta v zájmu celku změní termín svatby, námitky snoubenců o již nasmlouvané hudbě jej zhola nezajímají.

Naopak jiní právníkovi v jeho plánech velmi ochotně poslouží jako spojka, hlavně když se budou moci náležitě pochlubit se svými podprůměrnými a nepotřebnými vynálezy.

A když se právníkem stanovený pobočník, psycholog a vědec, naráz odváže, opije, je pak donucen se v zájmu kolektivu všem potupně omluvit, neboť je nutné každého udržet v našich řadách. Pobočník, jemuž je funkce proti jeho vůli vnucena, musí také trapně kšeftovat s hulvátem, aby společný podnik nezkazil. A jakmile pobočník i za cenu podvůdků vytoužený byt nakonec od Velkého bratra dostane, v závěru se bojí, že až bude starý, přijde jiný Radosta a bude jej chtít z bytu vystrnadit bez ohledu na to, co si pobočník bude přát.

I dnes přitom nasloucháme dalším Radostům, kteří vypadají, že všemu rozumí a na vše mají řešení. Tváří se, že znají klíč k problémům světa, že jej umí napravit. Stejně jako Radosta také oni svým plánům dávají úderné a hlavně srozumitelné názvy.

Nevadí nám přitom, že tito skvělí řečníci netráví čas žádnou opravdovou činností, nejsou přítomni ve svých úřadech či na pracovištích. Naopak jsou vidět hlavně v ulicích, kde svými přísliby a klamnými hesly získávají lid. Podobně jako právník Radosta na potkání říkají, že každému zavolají a vše dobře dopadne.

A vězme, že takových dovedných Radostů se vždy a všude najde dost. Víra, že svět právě jimi bude spasen, je totiž pro jejich bolavá ega velmi povzbudivá a chlácholivá.

Zatím pouze někteří z nich jsou oblečeni do uniforem, ale už nás neomylně utvrzují o tom, že znají náš skutečný zájem, který je podle nich jen jeden. Lidé tedy pro ně nejsou bytosti s vlastním názorem, ale jednolitá masa s názorem jediným. Konflikt se nepřipouští, vystupovat z kruhu se nesmí. Každý narušitel, který odmítne být šťastný, bude po zásluze potrestán, bude muset nahradit škodu.

Tyto vůdce sami volíme jen proto, že podobně jako doktor Radosta chtějí rozdávat nedostatkové zboží. V Radostově nabízeném bytě se člověk cítí bezpečný. A tak zbožím, které nám i dnešní Radostové nabízejí, je zbožím vzácným, je jím znovu iluze bezpečí a pořádku.

Neuvědomujeme si však, že svět ve skutečnosti nikdy bezpečný nebyl ani nebude. Věřit šarlatánům obchodujícím s bezpečím je jako věřit někomu, kdo nás ujišťuje, že na silnicích se už nebudou dít nehody. Kdo chce absolutní bezpečí, musel by kolem sebe postavit neprostupné zdi. Pak by ovšem byl jako zvíře v zoo závislé na krmení, které mu nosí jeho ošetřovatelé.

Zajistit naše bezpečí totiž není úkolem politiků, ale k tomu určených bezpečnostních složek. Jejich činnost je však z povahy věci tajná, vidět není, politické body jejím prostřednictvím nelze získávat. Proto přichází na řadu hulákání v ulicích, právě ono vidět je, právě jím nový Radosta získává popularitu, byť nakonec ani on si v krizové situaci neví rady. Všechny vlastní nezdary ale svede na druhé.

Mějme se tedy na pozoru před každým menedžrem, který namísto krásného obrazu chce na zeď pověsit svůj strohý a černobílý plán, na němž bude vědecky navržen náš svět, jak má vypadat právě jen podle onoho kresliče. V tom světě budou jen dobří a zlí, nic mezi tím, ti zlí samozřejmě budou muset náš byt opustit, protože byt přece patří jenom nám, jen my jsme v něm doma.

Pokud ale všechny domnělé nepřátele vyženeme a zůstaneme v bytě jen s doktorem Radostou, koho pak budeme obviňovat z našich nezdarů a z našich chybných rozhodnutí?

Nový nepřítel proto bude znovu muset být nalezen. Na koho osudová volba padne, kdo se novým nepřítelem stane, však nikdo z nás nebude vědět, nikdo si tím nebude moci být jist, neboť o tom opět rozhodne jen všeznalý doktor Radosta. A to jen podle jeho vlastních zájmů.