Technokratura aneb covid jako zdroj politické moci

„Ani nejsilnější není nikdy tak silný, aby navždy byl pánem“ řekl J. J. Rousseau.
Jmenovaný filozof svým výrokem poukázal na problém politické moci a na to, že každý vládce vždy musí před ovládanými nějak zdůvodnit, že právě on bude vládnout a ostatní jej budou muset poslouchat.

V tradičních společnostech (starověk, středověk, novověk) vládcové zdůvodňovali své právo dávat příkazy jiným, tzv. legitimitu, od nejrůznějších vlastností, např. od urozenosti (aristokracie), osobních vlastností či jiných charakteristik, třeba bohatství, moudrosti nebo odbornosti (plutokracie, sofokracie, technokracie), božího pověření (teokracie) nebo pohlaví (gynekokracie).

Nedemokratické režimy dvacátého století (fašismy, komunismy, vojenské diktatury) pak odvozovaly svoji legitimitu od politické ideologie a určitého „legitimizačního zážitku“ (nebo-li také revoluce). Pro komunistický režim v Československu byly těmito „zážitky“ velká hospodářská krize, Mnichov a protektorát. Pro nacismus prohra Německa v první světové válce. Pro vlády vojenských junt byly zpravidla zdůvodněním pro jejich uchopení moci zmatek a křehkost, kterou přinášelo předchozí demokratické vládnutí.

V naší zemi po roce 1945 prezidenti Gottwald, Zápotocký, Novotný, ale po nich později i Gustáv Husák či generální tajemník Milouš Jakeš právě těmito ideologickými argumenty odůvodňovali občanům, proč vykonávají moc, proč právě oni poroučejí. „Máte nás tu proto, že my vám zajistíme klid na práci“ říkali lidu. Jmenovaní komunističtí vůdcové nebyli zvoleni, o prvek vítězství v politické soutěži se tedy opírat nemohli.

V rámci vlády lidu či vlády většiny (demokracii, polyarchii) se naopak politik nespoléhá na to, že jeho vládnutí odůvodňuje nějaká historická událost či nějaký pevně daný vnější či vnitřní faktor. Miloš Zeman nebo Andrej Babiš nám dnes oprávněně a na rozdíl od komunistů či dřívějších monarchů říkají „Máte nás tu proto, že jste si nás férově zvolili“ (takto se argumentuje i vůči iniciativám jako Milion chvilek pro demokracii apod.).

Výhodou demokracie je tedy PRAVIDELNÁ obnova oprávněnosti vládnout právě prostřednictvím voleb. Podobný zdroj legitimity nemůže tak snadno vyschnout.

Zdá se, že tento povšechný úvod s covidem vůbec nesouvisí. Avšak právě covidová krize je mimo jiné důkazem, že jiný faktor než demokratické volby, právo vládnout zdůvodňuje velmi obtížně.

Současná pandemie přitom celosvětově nastolila jakousi technokraturu, tedy diktaturu odborníků. To je jistě velmi zajímavý, zatím nepoznaný a (snad) přechodný typ vládnutí. Základní atributy demokracie (férové volby a svoboda projevu) jsou v něm zachovány, prakticky jsou však mnohé další svobody (např. pohybu, nedotknutelnosti osoby, podnikání) značně omezeny. Jde tedy o kvazipolitický systém formálně založený na zcela ústavním základě, což však automaticky nemusí znamenat, že je materiálně v pořádku.

Opatření, která výrazně zasahují do svobod všech obyvatel, jsou dosud obhajitelná právě pandemickou situací. Obyvatelstvo je přijímá, protože jejich účelu věří. Je však otázkou na jak dlouho. Bude covid legitimním důvodem pro vládnutí natolik tvrdou a přikazující formou, která lidem nařizuje každodenní povinnosti a neumožňuje věci dříve naprosto samozřejmé?

Komunisté na oplátku za rozsáhlé omezení lidských práv reálně lidem nabízeli jistotu pracovních míst, pocit bezpečí a stereotypního klidu, tedy jednoduchý život alespoň navenek bez vnějších i vnitřních hrozeb, o kterých se prostě nemluvilo. Iluzi svobody soudruzi umožnili občanům na jejich chatách a chalupách. Proto komunistickému režimu síla k vládnutí vydržela čtyřicet let.

Naproti tomu současní odborníci vyhlašující příkazy a zákazy výměnou za to nabízejí bezpečí jen velmi neurčité a velmi nejisté založené na číslech, které se každodenně mění a nikdo neví, co vlastně ty počty vypovídají.

Jak dlouho covid jako zdroj zákazů vydrží je tak otázkou, nicméně aby byl daný způsob politického rozhodování obhajitelný dlouhodobě, bude muset nalézt základ mnohem silnější.