Další vzkaz koronaviru aneb lze svět řídit vědecky?

Dosud jsme žili ve světě, ve kterém jsme se čím dál méně chtěli přizpůsobovat druhým. Panovala obava, že svobodný způsob života nám vezmou islamisté se zahalenými tvářemi. Naráz jsme však zakusili, jak opěvovaná západní kultura není odebrána přívalem cizáků v turbanech a burkách, ale na základě bleskově šířených a neověřených zpráv.

Opusťme však na chvíli diskuse, jaký je virus, který nás zasáhnul. Protože zajímavá může být otázka, co virus vypověděl o nás.

Virus nám především potvrdil, že ani vláda odborníků štěstí nezaručí, byť jde o recept, který nám poslední dobou bývá ve volebních kampaních velmi doporučován.

Odborníci však prokazují, že také oni mají názory různé a neexistuje jediný správný. I oni se občas hašteří a chybují. I oni jsou malicherní a někdy jen uspokojují své vlastní zájmy, mnohdy vyvěrající z jejich chuti být na výsluní mediálního zájmu. Zkrátka odborníci nám nechtěně dávají najevo, že se zrovna tak jako politikové hádají a vzájemně se obviňují, kdo co víc pokazil. Neboť i oni jsou jenom lidmi a občas se pohádat a mít odlišný pohled na věc, je zcela přirozené. A na těch hádkách navíc není pranic vědeckého. Naopak – rovněž odborné debaty jsou velmi dětinské a plné poukazů na to, že jeden odborník druhému kdysi dávno na pískovišti ukradnul hračku.

Také věda je totiž na řízení světa příliš krátká. Do života jednotlivců nelze plošně zasahovat na základě kondiciogramů a čísel uveřejňovaných každý den na nejčtenější internetové stránce. Přes všemožné studie je totiž vědecké poznání, jako všechno ostatní lidské poznání, kusé a neúplné.

Přesto odborníci klamu o snadném řízení světa prostřednictvím odborných znalostí a lejster opět podlehli. Tvrdí, že problém lze vyřešit opatřeními, která přitom mají dopad vždy dvousečný či dokonce úplně opačný, než bylo původně očekáváno.

Pro odborníky však jejich ryze expertní pohled znamená více než cokoliv jiného. S jiným experimentem, a sice usmrcovat odsouzence na elektrickém křesle, přišel také odborník, dentista, vášnivý příznivce trestu smrti. A vývoji nového popravčího nástroje následně přizvukoval expert nejpovolanější, samotný Thomas Alva Edison. Také tehdy se zavedení elektrizované gilotiny odůvodňovalo lidskostí a morálkou, protože zabíjení elektřinou mělo být milosrdnější. Bohužel, pokus se vymknul z rukou a první popravený mohl zakusit, že smrt proudem byla všechno možné, jenom ne milosrdná. I přes urputnou lidskou snahu totiž poprava zůstane popravou, byť je pro její provedení sebelepší přístroj sestrojen. Naštěstí pro celou společnost si tenkrát odborníci pohráli s osudem pouze jednoho člověka.

O výběru odborníka, jehož doporučení posloucháme, navíc nerozhoduje férová volba, ani rozsah odborných znalostí, ale často pouhá mediální obratnost nebo jen dostatek sebevědomí. A přiznejme, v tom chaosu názorů nám nakonec nezbývá, že za nejlepšího znalce považovat toho, jehož názory se nejvíce shodují s našimi vlastními.

Proto je správné, že nikoliv odborník, ale politik má rozhodovat o záležitostech veřejných a nést za svá rozhodnutí politickou odpovědnost, přestože jde o rozhodnutí činěná dle momentálně dostupných informací, které nemusejí být správné. Jsou to však rozhodnutí člověka námi vybraného a nikoliv samozvance, který si z titulu své údajné odbornosti osobuje právo mluvit za všechny nebo shora ordinovat očistný proces.

Virus tím odkryl jeden z paradoxů současného demokratického vládnutí, které na jedné straně umožňuje, aby se o pandemii i případných chybách při jejím řešení otevřeně hovořilo. Tak sice demokracie navenek budí dojem zmatečnosti, ale zároveň svojí otevřeností přispívá k lepší kontrole veřejného rozhodování. Ostatně která země na počátku pandemie vehementně přesvědčovala svět i vlastní obyvatelstvo, že nemá ani jeden případ Covidu 19? Byla to Severní Korea.

V důsledku technologického pokroku se však blížíme extrému opačnému. Namísto zamlčování informací typickému pro totality, jich má demokracie přebytek. Proto místo racionálního chování nastupuje v důsledku přehršle novinek neinformovanost, v níž se polopravdy velmi snadno ztratí. Spolu s neznalostí pak přichází obyčejný, starodávný strach, jakkoliv je naše společnost elektronizovaná a špičkově vybavená.

A strach vrcholí honem na čarodějnice. Ve Francii byli politikové za pandemická rozhodnutí souzeni a v Česku jsou podávána trestní oznámení. Nelze se pak divit, že obava z potrestání ovlivňuje uvažování každého ministra či premiéra, když chce raději činit špatně než vůbec.

Neodehrává-li se však politika ve volebních kláních či ve sněmovnách, ale na Facebooku nebo v soudních místnostech, upadá do chaosu, nenávisti a produkuje rozhodnutí, která nikam nevedou.

A konečně nám virus předestřel ještě jednu věc.

Ukázal, jak nebezpečné je, pokud nás kromě odborníků i politikové začnou přesvědčovat, že boj proti společnému nepříteli, ať již jej nazveme jakkoliv, je všemu nadřazen. Pokud nám začnou tvrdit, že odlišný názor je škodlivý výlučně proto, že je odlišný. Pokud nás začnou nabádat, abychom se vzájemně udávali. Pokud nás začnou obviňovat, že jim ty dokonale vymyšlené plány svým chováním kazíme.
Život se prostřednictvím pokynů vydávaných takto opojenými vůdci sice lákavě zjednoduší, neboť složité rozhodování odpadne. Bude se zdát, že lidské životy lze sešněrovat do stupňů a kategorií, kdy každého narušitele takto stanovených hranic pokouše pes.
Ale právě v důsledku této jednoduchosti, přehlednosti a snadného dělení lidí na negativní a pozitivní, je slepá víra ve všemocnost člověka nakažlivější mnohem víc než virus samotný.