Máte ještě demokracii?, ptá se nás virus

Máte ještě demokracii?, ptá se nás virus

Je to ještě demokracie?

V hodnocení současné pandemie zcela pochopitelně hraje prim hledisko medicínské. Následuje pohled ekonomický, poněkud pokulhává pohled právní, neboť právo se do dob turbulentních nehodí. Opět z pochopitelných důvodů je však v pozadí i hledisko politické, neboť na první pohled nejsou negativní dopady pandemie na samotnou politiku viditelné. O to více mohou být pro politický systém a tím i pro nás všechny rizikové.

V mém minulém článku byly v kontextu bývalého Československa rozebrány vlastnosti nedemokratických režimů. Jak do zmíněných pojmů a kritérií (ne)zapadá stávající vláda řídící se radami odborníků a jednající v zájmu potlačení pandemie koronaviru?

Mocenský monopol nebo krizové řízení?

V době pandemie demokraticky zvolený kabinet rozhoduje skrze krizová opatření. Nouzový stav, v jehož rámci jsou opatření vydávána, byl vyhlášen dle ústavního zákona a do poloviny února 2021 byl potvrzován Poslaneckou sněmovnou. V ní má vláda faktickou většinu. Následně byl nouzový stav prodlužován či vyhlašován způsobem velmi sporným. K tomu byl navíc doplněn „pandemickou pohotovostí“ prohlášenou na základě zvláštního (pandemického) zákona, který dává velké pravomoci ministerstvu zdravotnictví, potažmo vládě, byť stále s kontrolou sněmovny. Mějme přesto na paměti, že demontáže prvorepublikové, případně výmarské demokracie rovněž začaly společenským zlomem a pokračovaly zmocňovacími zákony, které pod záminkou boje s krizí, tedy naoko dočasně, parlament ze hry vyřazovaly.

Stávající vládní opatření povětšinou nejsou nijak blíže odůvodňována, což vládě vytýkají i soudy. Zákazy jsou přijímány spíše mechanicky, a to bez jistoty, zda šíření viru alespoň zpomalí. Jednodenní osud vládního rozhodnutí, dle něhož se zakazovalo jíst v zaměstnaneckých jídelnách, resp. způsob, jakým toto opatření bylo na tiskové konferenci ministryní financí zdůvodněno, budí dojem, že vláda zákazy přijímá intuitivně nebo alibisticky. Navíc nouzový stav trvající rok již z povahy věci nemůže být nouzový. Je to podobné jako tvrdit, že letadla nouzově přistávají pořád. Přívlastek „nouzový“ znamená z nedostatku jiných možností. Skutečně jiné možnosti nejsou?

Nelze tedy v žádném případě konstatovat, že by politická moc byla monopolizována, nicméně je prostřednictvím práva vykonávána v některých oblastech nepřiměřeně. Opírá se z velké části o vůli skupiny odborníků, nicméně přesně nevíme, jak byli vybráni a jak ke svým závěrům došli. Politickou odpovědnost odborníci nenesou.

Vládní činitele (nikoliv odborníky) lze v případě nespokojenosti s jejich rozhodováním vyměnit cestou voleb. Podstatou demokracie je totiž právě výkon politické moci na omezený čas, kdy vládnoucí strana může volby prohrát. Ústavní soud ČR však svým nálezem, v němž paradoxně cituje uvedenou Przeworskeho definici demokracie, aktuálně konání voleb znemožnil.

Nebylo od ústavních soudců lehkomyslné v této fázi pandemie a před koncem volebního období zrušit příslušnou část volebního zákona, když většinu ve Sněmovně mohou složit subjekty, jejichž postoj k zastupitelské demokracii je přinejmenším rezervovaný? Máme si být jistí dalším směřováním státu, když nám nevadí, že exekutiva přijme krizové usnesení o zákazu služeb a maloobchodu ve stejném znění, ve kterém jej předtím Ústavní soud zrušil?

Ideologie nebo společný cíl?

V nedemokratickém režimu je prosazována výlučná ideologie, která lidem přikazuje, jak se chovat nejen ve veřejném, ale i soukromém životě. Opětovně nelze říct, že v aktuální situaci je státem nějaká dominantní a ucelená ideologie prosazována. Svoboda projevu není limitována, alternativní názor je umožněn (otázkou je, zda je mu nasloucháno).

Nicméně cíli, kterým je zastavení pandemie, ustupují prostředky, pomocí nichž má být cíle dosaženo. Právo a pravidla se začínají považovat za obtěžující překážku. Je-li vydáno rozhodnutí soudu o tom, že nouzový stav je protiústavní, jeden z komentátorů prohlašuje, že soud si danou věc „zodpoví“, jinými slovy odskáče. Podobně se v kontextu jiného soudního rozhodnutí ohledně zrušení koronavirových opatření vyjádřil i prezident republiky.

Opomíjení práva je vidět i na nezodpovězení řady otázek vznikajících ohledně testování dětí ve školách, například co do souhlasu s testováním, uchovávání informací o zdravotním stavu a jejich předávání třetím osobám. V době psaní tohoto textu, jak poznamenal právník Tomáš Doležal, tyto otázky nikdo ani nevyslovil, natož, aby na ně odpověděl. Zkrátka, nejsou prvotní. Jakoby začal platit Cicerův výrok „když mluví zbraně, právo mlčí“ konstatující, že v době krizí mohou být lidská práva bez následků suspendována. Zejména v souvislosti s očkováním a plošným testováním se velmi rychle zapomnělo na posledních třicet let prosazovanou zásadu, že veškerá péče má být poskytována se souhlasem pacienta. „Diagnóza není víc než právo“ bylo napsáno v nálezu ústavních soudců starém zhruba dvacet let.

Odpůrce opatření je občas označován za dezinformátora, popř. je velmi emocionálně přirovnáván k někomu, kdo může za tisíce mrtvých, kdo hází občany přes palubu. Kritika je odmítána s obecným poukazem na nutnost boje s virem, a to právě vědeckými metodami, kterým je nutné se podřídit. Odlišná argumentace, popř. návrhy alternativních řešení jsou přitom téměř úplně opomíjeny. Moderátor Petr Suchoň nebo herec Jan Hrušínský dokonce dobrovolně přijali sebekritiku a za svá pochybovačná slova k šíři zákazů se veřejně omluvili.

Je vytvořen systém, pomocí něhož bychom měli k cíli dojít (semafor, stupnice PES). Píše se, že mládež bude na některé činnosti, například tančit v nočním klubu „tělo na tělo“, možná muset navždy zapomenout. Dovozují se nejasné příčinné souvislosti, například, že rozvolnění je viníkem nárůstu „nakažených“ nebo naopak, že lockdown pomáhá epidemii zastavit.

Politikové, u nás i jinde, se tak znovu uchylují k frázi, dle které bitva proti nepříteli, ať již jej nazveme jakkoliv, je všemu nadřazena. Začínají tvrdit, že samotný projev odlišného názoru je zločinem, neboť společný pandemický boj narušuje. Takto se vyjádřil třeba Jaroslaw Kaczynski, když kritizoval demonstrace, které v Polsku proběhly proti potratové legislativě. Politici rovněž obviňují obyvatele, že jim vymyšlené plány a tabulky svým chováním komplikují, což u nás potvrdily například prosincové hrozby s tím, že pokud se občané nebudou chovat odpovědně, tak si to „pokazí“ a hospody zase zavřou. „Mělo to klesat, ale neklesá“ podivil se nad neúčinností nastavených opatření ředitel Ústavu zdravotnických informací a statisticky s tím, že část obyvatelstva jakoby začala revoltovat. Naopak občasná prohlášení politiků, že opatření začínají zabírat, jsou podobná jako radost nad tím, že zmizely automobilové nehody poté, co jsme zakázali auta.

Mobilizace nebo osvěta?

Nedemokratický režim se snaží obyvatelstvo svolávat („mobilizovat“) ke své podpoře. Používá k tomu různé prostředky od hromadně pořádaných režimních akcí až po různé formy propagandy jako jsou politické filmy, plakáty či oslavy výročí. K tomu režim uplatňuje i specifickou, především zjednodušující mluvu, která znesnadňuje kritiku. George Orwell tuto hantýrku označoval jako newspeak.

Dominantním je v daném směru slovo „nakažený“, které má řadu výkladů, jeho psychologický dopad je však nezměrný. Namísto slovních spojení „omezování svobody pohybu“ či „zákaz vycházení“ se používá právě termín „lockdown“, který ještě před rokem nikdo neznal, ale především nezní tak kontroverzně jako zákaz. Aktuálním jazykovým novotvarem se stalo i „rozvolnění“, tedy stav, kdy vláda rozhoduje, zda povolí činnosti, které byly dříve automatickou součástí běžného života, například návštěva kadeřnictví.

Zajímavým a občas manipulativním termínem je výraz "chřipečka". V době před pandemií se používal v případech, kdy měl člověk běžnou virózu a na pár dnů marodil. Dnes se „chřipečka“ připisuje odpůrcům omezujících opatření s tím, že onemocnění Covid 19 pomocí zmíněné zdrobněliny neoprávněně zlehčují. Užití termínu „chřipečka“ bylo v daném kontextu poprvé přisouzeno patrně brazilskému prezidentovi. V jakém kontextu a s jakými závěry byla daná zdrobnělina skutečně vyslovena, však nevíme. Je tak otázkou, zda můžeme chřipečkou automaticky nálepkovat všechny kritiky omezujících opatření, když si nejsme jisti, který z nich tímto slovem podceňujícím jak chřipku, tak Covid 19 opravdu argumentuje.

Nejviditelnějším opatřením proti koronovariru a zároveň symbolem i prostředkem pro vyjádření názoru na něj je rouška. Podporovatel přísných zákazů se nazývá „rouškař“, jejich kritik je „antirouškař“, byť i mnozí skeptikové k tvrdým zákazům označení „antirouškař“ odmítají. Zpěváci skládají písně na podporu nošení roušek. Lidé, kteří se stavějí za zákazy, vystupují v rozhovorech na internetu či v televizi vždy s rouškou, ti vyhraněnější od počátku s respirátorem. Odpůrci vládních opatření si ústa a nos během vysílání nezakrývají. Ministr zdravotnictví Jan Blatný byl na webových stránkách svého úřadu na „profilovém“ fotu nejprve bez roušky. Později byla na web umístěna fotografie, na které ministr již roušku má.

Občasné je také vyzdvihování výhod omezujících opatření. Lidem je sdělováno, že je lépe vše dělat z "bezpečí domovů", že lze randit bez scházení či mít radost z nákupů, aniž se jde do obchodního centra. Premiér Andrej Babiš prodloužení nouzového stavu bez souhlasu Poslanecké sněmovny nazval „dobrou zprávou pro občany“, neboť nouzový stav byl prý vyhlášen na základě jiné skutkové podstaty. Rovněž uvedl, že dostává e-maily, v nichž mu někteří podnikatelé píší, že na kompenzacích dostali víc, než by vydělali. Ministerstvo zdravotnictví s potěšením konstatuje, že lidé mají o informace o koronaviru zájem. Média častěji píší o těch, kdo krizi úspěšně zvládají, nikoliv o odpadlících a ztroskotancích, kteří museli zavřít živnost nebo propadají úzkostem.

A třeba firma Pepsi přišla s reklamou, kde studenti doma pořádají večírek nebo si v obýváku udělají improvizované kino. Reklamní šot tak mladým lidem tvrdí, že být doma vlastně není žádný problém, naopak je to velmi "cool". Podobně svůj nápoj propaguje Coca Cola, když ukazuje, že užívat si pohody a lidské pospolitosti si lze bez nutnosti vycházet ven, že ví, jak dál v době, kdy se svět zastavil. Společnost Vodafone pak nabízí tarif s možností sledovat seriálu na Netflixu, aby čas doma byl prožit stejně tak intenzivně jako dříve, když lidé mohli trávit čas venku.

Internet, vynález udávající tempo našeho století, je během pandemie využíván velmi hutně. Prostřednictvím webu dochází nejen k jakési inflaci odbornosti, kdy expertních názorů můžeme denně vyslechnout nespočet, aniž jako laikové máme šanci posoudit jejich věrohodnost. Především však jsou jeho prostřednictvím realizovány výuka ve školách nebo práce z domova. Jako ze sci-fi vypadají záběry basketbalového zápasu, kde na tribunách nejsou živí lidé, ale namísto nich jsou zde umístěny monitory s tvářemi lidí, kteří utkání sledují elektronicky, na dálku. Pomocí internetu se zavedla chytrá karanténa, velmi snadno lze na webu uveřejňovat denní počty nakažených, aktualizovat seznam rizikových zemí nebo bleskově seznamovat veřejnost s vládními opatřeními vycházejícími obden. Chceme-li otevřít e-mailovou schránku, vyskakují na nás reklamy s mladými, pohlednými lidmi v respirátorech lákajícími ke koupi tohoto ochranného prostředku. Internet lze používat i pro kritiku vlád či svolávání jejich odpůrců, nicméně tuto oponenturu je možné zároveň snadným způsobem „vymazat“. Zdá se, že i pro dnešní dobu je pravdivá Sartoriho nebo Baumanova teze, dle které nedemokratický režim ke svému ustavení používá moderní technologie, resp. že právě díky těmto technologiím existuje.

Represe nebo legální sankce?

K masové ani nijak organizované perzekuci obyvatel samozřejmě nedochází. Tvrdit opak by znamenalo znevážit oběti všech dřívějších diktatur. Na druhé straně aktuálně nastavený režim je do jisté míry bezprecedentní, omezení nařizují lidem rytmus „do práce, nakoupit a domů“, výrazně je limitováno vzdělávání. Pandemický zákon rovněž zavedl poměrně vysoké pokuty za porušování jednotlivých nařízení a má uplatňování zákazů usnadnit.

Jeden z odborníků se nechal slyšet, že demonstrace proti vládním zákazům měla být rozehnána, z policejních tlampačů znějí k demonstrantům stejné výzvy jako při Palachově týdnu. Omezení pohybu, tedy sankce v demokratické společnosti nejpřísnější, je nařizováno hromadně, lidé mohou být na ulici bez zjevného důvodu perlustrováni policií. Její příslušníci musejí ve větším počtu vyjíždět ke spuštěným lyžařským vlekům nebo lidem sedícím v hospodě u piva. Také jsou publikovány zprávy o policejních zákrocích, které překročily právní meze. Odmítnutí antigenního testu ve firmě může být porušením pracovních povinností zaměstnance, při opakovaném neuposlechnutí i s rizikem výpovědi.

Zatímco zasévání nepřiměřeného strachu spojeného s Covidem bývá obvykle bez povšimnutí či je obhajováno jako potřebné probuzení veřejnosti, v souvislosti s nepravdami o očkování se hovoří o možnosti trestního postihu za šíření poplašné zprávy.

Mezinárodní jednota a typ vůdcovství jako legitimační prvky

Těžko si lze představit, že omezující opatření by v souvislosti s pandemií byla dlouhodobě zaváděna pouze v jednom či menšině států. Země, které se k přísnosti v takové míře neuchýlily (Brazílie, Švédsko), sklidily ze všech stran tvrdou kritiku. Dominový efekt dnes působí opačně než v roce 1989. Zatímco tehdy byl významným faktorem přechodu k demokracii, kdy se autoritativní režimy bortily jeden po druhém, poslední dva roky se jednotlivé vlády naopak inspirují v zavádění zákazů. Právě odkazy na obdobná opatření za hranicemi se používají jako obhajoba tvrdých zásahů státní moci do společnosti.

Lze namítnout, že v krizi se musí nějak politicky a hlavně rychle a účině rozhodovat. Neplatí v ní pravidla běžného politického provozu, což v jednom ze souvisejících nálezů poznamenal i Ústavní soud ČR. To je jistě pravda. Je však politika skutečně spásonosná a je v jejích možnostech masivními opatřeními omezit šíření viru, jak si zřejmě myslí současní vládcové mentálně nastavení zcela jinak než politikové z 90. let? Heslo „Bude líp“ v souvislosti s pandemií dostalo smutnou příchuť, neboť i v době zdravotnické krize je aplikováno s tím, že právě masivní politická opatření nás mohou zachránit. Stávajícím populistickým vůdcům se jejich přístup k politice jako nástroji k obecné nápravě světa koronavirus velmi hodí, právě na krizi lze ukazovat, jak člověk může být silný a být schopný svým formálním počínáním odstranit veškeré hrozby. „Zachraňujeme životy“ reaguje premiér Babiš na kritiku svých kroků.

Demokracie s přívlastkem?

V totalitě zcela jistě nežijeme. Demokracie to už ale také není, jsou-li omezení plošná, především však nikoliv už mimořádná, ale dlouhodobá, a s účinkem rozporuplným. Atributy nedemokratického režimu jsou naplněny, byť zatím jen s velmi nízkou intenzitou, spíše jen v náznacích, trendech.

Je možné, že charakteristiky autoritarismu budou sílit, neboť sílit může i jeho legitimační prvek, tedy potlačování pandemie. Avšak každý režim omezující svobodu a zejména materiální zázemí svoji popularitu, resp. v našem případě spíše legitimitu, postupně ztrácí, nejsou-li jeho kroky podloženy dostatečně silným a celospolečensky schváleným motivem. Drobné úlitby, například 370,- Kč denně při dodržování karantény nebo kompenzace pro živnostníky, mu příliš nepomohou.
Avšak zásadním a nebezpečným průvodním jevem pandemie není jenom ohrožení zdraví a životů, ale také fakt, že prostřednictvím pandemického rozhodování se politika dostala do našich každodenních životů. V politice demokratické je „mobilizační“ faktor velmi okrajový. Ministerský předseda má v médiích vystupovat minimálně. Záležitosti veřejné se zpravidla nejvíce diskutují před volbami, popřípadě při jednání zastupitelstev či zasedání parlamentních komor.

Dnes ale všichni denně musíme viset na rtech ministrům, abychom věděli, zda děti zítra půjdou do školy, zda můžeme přejet hranice okresu nebo jaký druh ochranného prostředku si musíme nasadit. Ministerstvo vnitra na svých stránkách odpovídá lidem na dotazy, zda si mohou jít zaběhat.

Jak bylo řečeno, už se přitom nejedná o mimořádnou ani přechodnou situaci. Vše trvá přes rok, resp. dle pandemického zákona ještě možná další rok potrvá, neboť takto je koncipována jeho účinnost. A jakmile se začala aplikovat vakcína a jsou očkováni lidé starší osmdesát let, mluví se o mutacích, na které očkování nezabírá a které postihují především šedesátníky. Je tedy řešení opravdu na dosah, jak ještě v prosinci 2020 někteří odborníci říkali?

Pokud ale neustále stojíme na barikádách, resp. jsme ve válce, jak tvrdí ministr průmyslu, pokud se politika stane všudypřítomnou a má ambici řídit všechno a všechny, a především pokud dlouhodobě panuje atmosféra strachu a nejistoty, nemůže takto polarizovaná a negativními emocemi ovlivněná společnost fungovat.

V důsledku krizových metod řízení, jejichž efekt je sporný, tak nemusíme počítat jen přímé oběti nemoci, ale můžeme snadno prohrát i na poli politickém. Tato politická prohra se neprojeví hned, na životy lidí však bude mít stejně závažné a dalekosáhlé dopady jako nový virus.

Jak učí historie, politická polarizace, resp. radikalizace společnosti má zpravidla následující důsledky, které mohou přijít ve vzájemné návaznosti.

Prvním z nich je ztráta důvěry v demokratický politický systém. To se již nyní projevuje provoláváním, že politici selhali a raději už se jim nemá věřit. Podobný stav je pak příčinou růstu popularity krajních politických uskupení, které krize rády využijí pro své volební zisky.

Za druhé, zbytnělost politiky a její nepřiměřené využívání následně může vyvrcholit otevřenou agresí, čehož náznaky už ostatně rovněž vidíme, a to jak na konkrétních politických událostech, tak při našich každodenních zkušenostech. Jde například o střílení v Kongresu Spojených států, strkanici poslanců v české sněmovně, ale také prokazatelný růst domácího násilí nebo zatím jen verbální konflikty ve frontách lidí čekajících na antigenní testy. Premiér Babiš mluvil o tom, že jemu a jeho rodině bylo vyhrožováno smrtí.

Posledním dopadem může být depolitizace společnosti. Veřejnost se stane jednotvárnou, netečnou hmotou, která přestane vnímat, jak se život atomizovaných jednotlivců změnil k horšímu. Která rezignuje na veřejný život a také v životě soukromém upadne do izolace, zůstane spíše sedět za monitory počítačů nedůvěřujíc nikomu z okolí.

Přes veškeré apely vyzývající k dodržování opatření se jako kdysi vrátíme k tomu, že z tisku a zpráv budeme číst jenom ty na poslední, sportovní stránce, neboť všem ostatním tvrzením věřit přestaneme. Sami vidíme, jak ve srovnání s počátkem epidemie na jaře 2020 prvotní nadšení a sounáležitost rychle opadly. Podobná apatie je přitom rovněž živnou půdou pro autoritativní režim, v jehož zájmu je mít občany pasivní a demotivované.

Je zde však jeden faktor skýtající určitou naději. Nedemokracie obvykle profitují z toho, že období bezprostředně jim předcházející bylo pro obyvatelstvo velmi zlé. Avšak v našem případě léta 1989 – 2019 patří bezesporu mezi dějinné etapy, kdy relativně nejvíce obyvatel osobnostně i materiálně těžilo z výhod politického a ekonomického systému. Celospolečenská vzpomínka na toto období nemůže být špatná. To fungující zastupitelské demokracii dává šanci. Pokud ne, pak si budeme muset projít onou krizí a násilím, které životy lidí i celou zemi poničí, aby nakonec zase vyvrcholily pádem autoritářského režimu. Po tomto kataklyzmatu se kyvadlo znovu vychýlí ve prospěch ztracené svobody. Ovšem zase jen na čas vyměřený na dvě či tři dekády.
Autor Racek, 13.02.2021
Přečteno 266x
Tipy 3
Poslední tipující: mkinka, ewon
ikonkaKomentáře (6)
ikonkaKomentujících (4)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

Autor se snaží, což je dobře, k dopátrání příčin neduhů. O atributech poznání pravdy velmi dobře přednáší prof. Jan Sokol. K tomu všemu je dobré vidět stav očima těch, co vládnou. A to je nestravitelné, pro ty dole.
"K masové perzekuci obyvatel v dnešní době samozřejmě nedochází." Ale samozřejmě autore, že dochází. V míře větší, či menší, kdekoli na světě. Protože "vláda lidu" je pojem pouze předvolební, iluzorní. V dnešní době, kdy výkonný profesionální politik nemá hmotnou odpovědnost a kdy poslední pokladní a skladník hradí "maňasa", je stav směšnost sama. Společnosti ztratily morálku.
Mnoha lidem současný švajneraj velice vyhovuje. Čus buřt!

14.02.2021 00:06:35 | Lesan-2

Díky za komentář a čtení. Perzekucí jsem měl v tomto kontextu na mysli nikoliv korupční či jiné aféry, ale popravy, vězení, šikanu, vyhazovy z práce atd., a to těch, kteří mají jiný názor nebo jsou jinak pro režim nepohodlní, resp. jsou oněmi ideologickými nepřáteli. K takovému druhu pronásledování v souvislosti s nynější pandemií nedochází, byť někteří, co si dovolili sdělit odlišný názor, byli zlostnou většinou donuceni k veřejné sebekritice a omluvě (např. herec Jan Hrušínský, moderátor P. Suchoň).
Jinak ale máte pravdu, že i některá další omezení svobody projevu se dějí, např. na amerických univerzitách vůči profesorům, co nesdílí obecně korektní názor. Určitou formou agrese a perzekuce je pak i kampaň Me too.

14.02.2021 09:24:34 | Racek

Hrozně rád bych se k tomu vyjádřil, ale myslím si, že to nedokážu. Předně: situaci vnímám opravdu jako válku s virem - takže vlastně jsem "ideologicky" na opačné straně než ty. Mě situace přijde svým způsobem bezprecedentní - možná jen pro mě, možná vlastně pro všechny - protože ji nikdo předtím nezažil (z žijících).
Technicky vzato: kolik lidí bylo režimem zabito v době socialismu? Je to víc než 18 000? A bylo někdy zabito víc než 18 000 za rok? (já to nevím)
Můj dojem je někdy až osudový/dějiný/apokalyptický: je to něco co nás zkouší až na dřeň. Krize ukazuje, jací jsme. A obávám se, že ten pohled není dvakrát optimistický.

13.02.2021 20:55:29 | ewon

Díky za komentář a čtení. Nemyslím si, že jsme v takovém ohrožení jako lidé, kterým padají na hlavu bomby nebo jako vojáci v zákopech, co jsou potravou pro děla. Slovo "válka" dle mého názoru proto není úplně adekvátní. Virus není existenční hrozbou pro lidstvo, to je jedna z mála jistých věcí.
K další části komentáře: pomiňme kolik lidí komunismus zabil celosvětově, neboť rozborem bychom se dostali ke Stalinovu výroku "je-li mrtvý jeden, je to tragédie, jsou-li jich miliony, je to jen statistika".
U nás bylo v padesátých letech cca 180 rozsudků smrti ve vykonstruovaných procesech, mrtvé přinesl rok 1968, těžko hodnotit další, co zemřeli ve vězeních.
V daném kontextu je však důležité uvést (a to již nelze kvantifikovat) kolika lidem režim v letech 1948 - 1989 znemožnil podnikat, studovat, pracovat, cestovat, být se svojí rodinou. Tyto škody nelze přesně zkoumat, nicméně jsou trvalé. Komunisté se tak sice pokusili léčit jeden nešvar, a to sociální nerovnost, ale formou, která přinesla výsledky ještě horší. A obávám se, abychom se stejné chyby nedopustili i nyní - léčíme nemoc, ale léčbou, která je možná horší než nemoc sama. A škody opět budou trvalé.

14.02.2021 09:18:48 | Racek

Upozornila bych na to, že čelíme viru nikoliv "nedemokracii". Snadně se dá shodit vinu na politický systém, ovšem zodpovědné jednání je na každém z nás. Náš společný cíl by měl především vést k redukci přenosu nákazy. Virus se totiž neřídí našimi stanovenými pravidly.

13.02.2021 16:30:40 | Katkaqwe

Děkuji za čtení a komentář. Ano, politici to nemají jednoduché. My si na internetu můžeme říkat, co chceme, ale odpovědnost za řešení nemáme. A politik, ať udělá cokoliv, bude vždy kritizován.
Nicméně právě doba krizí může být příčinou oslabení demokracie, pokud se politické řešení jeví jako chybné či neúčinné. To se v historii mnohokrát jasně ukázalo.
Proto si myslím, že dnes jde nejenom o problém medicínský, ale také politický, neboť důsledkem koronaviru může být nástup nedemokratických vůdců. Ostatně vidíme, jak dovedně s Covidem zachází maďarský premiér Orbán. A polský prezident neváhá protesty proti vládě označovat za "zločin", neboť údajně narušují boj s koronavirem - to jsou velmi varovné signály.

13.02.2021 17:06:18 | Racek

© 2004 - 2024 liter.cz v1.6.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí