Prázdnota volební kampaně

Prázdnota volební kampaně

Aktuálně v Česku sledujeme předvolební kampaň před sněmovními volbami. Jednotlivé politické subjekty však povětšinou nabízejí jen prázdná hesla. Co nám tedy politici (ne)říkají?

Morálka především.

V předvolební debatě dominují výzvy k boji proti rozkrádání státu a proti korupci. Argumentace o politikovi čistém jako lilie je však stěží napadnutelná a stěží diskutovatelná, neboť být proti úplatkům je či alespoň má být normální. Věcnou debatu proto nelze o nic neříkajících tématech vést.

Zbývají tak pouze osobní útoky, které se stále více stupňují, neboť na každé osočení je nutné reagovat ještě hrubším osočením. Politická diskuse se mění v předvádění vybičovaných emocí a vulgarit. Veřejnost však takový stav nevnímá jako nežádoucí ani varující. Naopak - pouze se jím baví.

A nakonec se daný styl politické debaty obrátí proti těm, co jej vyvolali. Politika se stane jakousi trapnou karikaturou, v níž vidíme scény, kdy předseda vlády na veřejnosti čelí hysterickým výlevům ze strany svého syna.

Ochráníme Vás!

Na billboardech můžeme číst výzvy k obraně před někým nebo před něčím. Politici slibují, že budou jako boxeři v ringu, budou pevnou zdí proti nepříteli.

Na druhé straně je nám ze strany populistů (resp. jejich marketingových poradců) tvrzeno, že my občané jsme nejvíce kompetentní k rozhodování a že za nás nemůže rozhodovat parlament. Vládnout má sám lid prostřednictvím referend, to je prý největší devizou vzývané přímé demokracie.

Titíž političtí vůdci a ani jejich voliči si zároveň neuvědomují, že „ochranářské“ slogany o rvoucích se politicích lid velmi ponižují. Z občanů totiž tvoří jakési nesvéprávné bytosti, které nejsou schopny se sami o sebe postarat, a štěstí jim musí zařídit vláda.

V důsledku populistické vlny tak politika zcela rezignovala na svoji původní úlohu, kterou je spravovat pokud možno dobrým směrem věci veřejné, avšak zároveň nechat občany, aby si bez politické kurately sami řídili své životy. Politika rozhodně není spásonosná, jak se nám v kampani snaží všechny (!) politické strany a hnutí namluvit.

Nepřehlednost

Dřívější členění politické scény na pravici a levici se dnes hodnotí jako přežitek. Pro voliče však bylo přehledné a naznačovalo, jaký program strana má. Dnes politici tvrdí, že chtějí jít dopředu. To je sice hezké, ale dopředu může znamenat cokoliv.

Navíc se zcela vytratilo označení „extrémní“. Politické programy jsou totiž natolik mlhavé, že se v nich i krajní názory považují za standardní.

Nejsou tak zřejmé základní hodnoty, kterými se chce společnost řídit a dovoleno je téměř vše. Pokud však nerozeznáváme hranice mezi dobrým a špatným, těžko můžeme přijímat nám prospěšná rozhodnutí.

Jaké jsou příčiny výše popsaného stavu?

Politika jako obžaloba a iracionalita

Politika prostřednictvím sociálních sítí velmi intenzivně vstoupila do naší každodennosti. Podobně jako modelka, zpěvák nebo herec je i politik jakousi celebritou, která musí reagovat na neustále se měnící situaci. Je osobou, u níž podrobně sledujeme i intimní vztahy, způsob oblékání, rodinné poměry.

Politik je prostřednictvím stejných sociálních sítí nucen reagovat na společenské dění, a to velmi zkratkovitě, nepřetržitě (on line) a v příspěvcích, které musí mít maximálně tři věty, jinak by je nikdo nečetl. Jeho rozhodování tedy není stavěno na dlouhodobých programech, ale na vrtkavých náladách a povrchním odhadu toho, co chce většina veřejnosti slyšet.

Proto chybné kroky či nepravosti, mediálně samozřejmě nejpřitažlivější, jsou ve virtuálním prostředí daleko snáze odhalitelné.

Politik je také co do ataků dostupnější. Vzpomeňme na veřejné rozkřikování mobilního telefonního čísla premiéra Paroubka nebo prolomení se do e-mailové schránky Bohuslava Sobotky. A když z jeho e-mailů žádné nekalosti ani milenky na povrch nevypluly, byl Sobotka v deníku Právo označen za nudného. Tedy i absence afér je důvodem pro odsudky.

Chyb politiků přesto přibývá, neboť se rozhodují dle informací založených spíše na pocitech (zejména strachu) než na faktech. Lépe je však udělat rozhodnutí rychlé než žádné, aby náhodou nedošlo k obvinění z nečinnosti. O to větší negativní odezvu veřejnosti však případná pochybení politiků vyvolávají.

V daném důsledku je tedy společnost manipulována sama sebou, resp. virtuálním prostředím, které sama vynalezla, ale jehož dopady není schopna vyhodnotit, lépe řečeno vymkly se z rukou.

Nastíněný vývoj je přitom velmi nebezpečný, neboť v atmosféře plné podezíravosti politik nemůže jednat racionálně. Typickými příklady nesmyslného politického rozhodování přijímaného jen na základě neodůvodněných přání veřejnosti je třeba ústavní zakotvení práva bránit svůj život se zbraní (i dosud bylo garantováno v trestním zákoně), požadavky na vystoupení z EU (k ničemu lepšímu rozpad EU nepovede) či zavedení přímé volby prezidenta. Všechny tyto požadavky navíc společnost radikalizují, činí ji výbušnější a nenávistnější.

Buduje se tak živná půda pro násilnického vůdce, který celý demokratický systém označí za prohnilý, nedůvěryhodný a bude se nás snažit „zachránit“. Jeho skutečným cílem však bude uzurpovat moc jen pro sebe samotného.
Autor Racek, 16.09.2021
Přečteno 45x
Tipy 0
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
© 2004 - 2021 liter.cz v1.5 | Facebook, Twitter