Škola pro diktátory

Ignazio Silone v knize „Škola pro diktátory“ rozebírá souhrn podmínek, které předcházejí nastolení nedemokratického režimu.

První Siloneho podmínkou je situace, v níž je politika dezorganizována a čelí paralýze.

Hlavní opoziční strana se v důsledku této paralýzy dostane prostřednictvím férových voleb k moci, ale nenalezne správná řešení, a své voliče tak i ona zklame.

Třetí podmínkou je existence početného deklasovaného živlu, na který se diktátor a úzká skupinka jeho věrných mohou obrátit s tím, že dosavadní demokratická vláda patologické jevy ve společnosti stále více prohlubuje.

Obyvatelstvo vyčerpané ekonomickou i morální krizí pak rádo uslyší na neústavní recepty a přistoupí na odstranění demokracie a s ní spojené svobody a vyloučení násilí.

Je Siloneho scénář možný i dnes?

Ano, neboť politiku a vůbec nás všechny nevyhnutelně a přirozeně ovlivňuje jeden velmi významný faktor – čas.

Tok času je příčinou, proč lidé zapomínají na důvody, pro které byl zaveden určitý politický režim.

Vezměme nejprve jako příklad Československo v roce 1959 a v roce 1989. Třicetiletý rozdíl, kdy na začátku a na konci tří dekád vidíme jiný stát i společnost. Stále sice vládnou komunisté, ale zatímco na konci padesátých let měli bolševici vše pevně v rukou a nikdo ani nedutal, v roce 1989 jsou z všemocných vládců už jen trapní papaláši, z nichž má každý spíše legraci. Vývoj tedy šel od diktatury směrem k jejímu postupnému tání a nakonec až k přechodu k plnohodnotné demokracii.

V letech 1989 – 2019 můžeme vidět trend opačný. Zatímco na počátku tohoto období většina lidí horovala (alespoň na oko) pro svobodu, dnes se demokracie jeví jako zkorumpovaná a prohnilá a svoboda jako zbytečná a únavná. Vyžaduje totiž vlastní odpovědnost.

Hodnoty, pro které byla v roce 1989 zastupitelská demokracie nastolena, tedy svobodné volby, politický pluralismus a svoboda slova, řadě lidí už nic neříkají, resp. považují je za samozřejmé, mnohdy spíše obtěžující.

Šlo přitom o pozvolný proces. První ránu dostala představa o růžovém, svobodném a demokratickém světě 11. 9. 2001, pak při finanční krizi v roce 2008 a konečně pak při tzv. migrační krizi probíhající od r. 2015. To vše byly důvody, proč se k moci postupně začínali dostávat křiklouni tvrdící, že demokracie není s to problémy společnosti vyřešit.

Onemocnění covid 19 a reakce na něj byly jen vyvrcholením tohoto trendu.

Nepřiměřenými opatřeními proti covid 19, jejichž překotné přijímání umožnila právě aktuální společenská atmosféra nefandící politické svobodě, jsme vývoj směrem k autoritářskému režimu ještě více urychlili.

Chabě zdůvodněná protiepidemická nařízení prováděná aktivistickými politiky a podporovaná mediálně vybranými odborníky - teoretiky zavinila ekonomickou i mezinárodní krizi spojenou s inflací, zdražováním energií a rostoucím napětím mezi státy. Výbušný mix v konečném důsledku může přinést ještě více obětí na životech než covid.

Všemu přizvukuje nová ideologie politické korektnosti, která chce s vášnivým a rozčileným leskem v očích ze společnosti odstranit údajné nechutnosti. Tak je svůdnost označována za sexismus a neřest má být vymýcena úplně. Jinými slovy o tom, co je krásné, má opět rozhodovat neomylná strana nebo vůdce. Ve zcela stejném smyslu nacisté brojili proti dekadentnímu Berlínu dvacátých let a komunisté chtěli impresionistické čmáraniny nahradit socialistickým realismem.

Odoláme opětovnému pokušení diktatury nebo zase zvolíme mesiáše, který bouchne pěstí do stolu? Budou se dějiny znovu rýmovat?