O slavnosti a hostech

Anotace: aneb kde jsou hranice svobody projevu?

Jako děti jsme chodívali na pionýrská shromáždění, tedy shromáždění mládežnické organizace komunistické strany. Odehrávala se v kině, které zároveň sloužilo jako protiatomový kryt, neboť promítací sál byl pod zemí. Vždy tam byla vlezlá zima a koženková sedadla byla tvrdá a studila. Na shromáždění zazněly československá a sovětská hymna, při kterých všichni salutovali. Tu sovětskou jednou omylem zahráli třikrát, takže mnozí dostali do vojensky zdvižené ruky křeč.

Z pionýrského potěru, jisker, byli ve věku zhruba deseti let dekorováni noví pionýři. Na konci akce byl promítnut nějaký dětský film, aby se dostalo i na trocha té zábavy. Všem divadlo v modročervených uniformách přišlo naprosto normální.

Včetně volby vedení školní pionýrské organizace. Pionýrská vedoucí o každém návrhu dala veřejně hlasovat. Kdo je pro? Všichni. Kdo je proti? Nikdo. Kdo se zdržel? Nikdo.

Jednou, v době, kdy už bývalý režim pomalu měknul, se pár asi čtrnáctiletých pobertů v první řadě rozhodlo zalaškovat a na rutinní dotaz pionýrské vedoucí „Kdo je proti?“ najednou zvedli ruku. Jakoby do zaběhnutého stroje byl hozen písek. Rozčilená vedoucí byla zcela vykolejena. Zlobně se kluků ptala, proč se hlásí a vyzvala je, ať se tedy postaví a všem vysvětlí, z jakého důvodu jsou proti.

Klíčová otázka, proč tedy nechává hlasovat, když nikdo proti být nesmí, zůstala nezodpovězena a nikoho ani nenapadlo ji položit.

O zhruba 35 let později, po letech demokratických, média informovala o zprávě Ministerstva vnitra ČR za druhé pololetí 2022 o „Projevech extremismu a předsudečné nenávisti“.

Zpráva standardně informuje o extremistických a radikálních skupinách v ČR (neonacisté, domobrana, krajní levice, anarchisté).

Na úvod však zmiňuje, že „v České republice vznikla velká, a zatím indiferentní, skupina osob, která vyjadřuje nespokojenost se současným společenským uspořádáním a směřováním státu“.

Na jednom místě zprávy se za extremistickou považuje pochyba nad příčinami války na Ukrajině.

Zprávu ministerstva vnitra převzala většina médií zcela nekriticky. Server Česká justice navíc doprovodil článek o této zprávě fotografií demonstrantů nesoucích velký nápis „Freedom“.

Politická věda pracuje s termínem „konsolidovaná demokracie“, což znamená, že hlavní politické subjekty akceptují demokratická pravidla hry a zříkají se násilí jako formy prosazování svých názorů (viz také čl. 5 Ústavy ČR). Subjekty, které ústavní pravidla neakceptují, se nazývají „antisystémové“.

Je proto logické, že ministerstvo vnitra monitoruje činnost například paramilitárních organizací nebo uskupení, která neuznávají ústavní principy, a demokratický systém chtějí odstranit.

Avšak jsou pouhá vyjádření nespokojenosti s politickou situací, polemika nad důvody nějaké politické události nebo pouhé vystavení transparentu s nápisem „Svoboda“ skutečnými projevy extremismu, nenávisti a nepřátelství vůči demokracii nebo jiným lidem?

Svoboda projevu má samozřejmě své hranice. Ty jsou vytýčeny tím, pokud svým slovním projevem někomu mohu způsobit újmu. Právo na svobodný projev nelze uplatňovat tak, že budu na letišti vykřikovat, že je zde bomba. Nebo někoho pomlouvat a způsobit mu, že jej vyhodí z práce nebo se mu rozpadne rodina.

Politický projev je však něco jiného. Na svobodě říkat své politické názory stojí demokracie.

Citlivým tématem je například popírání holocaustu. Jde i v tomto případě o svobodu projevu?

V Německu, které holocaust způsobilo, je jeho popírání trestným činem, což je však vzhledem k historickým souvislostem (Německo jako viník) logické.

V USA však tuto metodu zákazu neuplatňují, a to opět na základě odlišné historické zkušenosti. Proběhl zde soudní spor, v němž spisovatel a samozvaný historik David Irving jednoznačně prohrál s Deborah Lipstadtovou, známou bojovnicí proti popíračům holocaustu. O tom, kdo má co do popírání holocaustu pravdu, tedy rozhodoval soud ve férovém procesu.

Aktuální zpráva ministerstva vnitra některá fakta považuje za neoddiskutovatelnou věc a polemizování nad nimi má za ohrožení státu. Za nežádoucí považuje i prostou nespokojenost.

Vedle zmíněného pionýrského shromáždění nelze proto nevzpomenout český film ze šedesátých let s názvem „O slavnosti a hostech“. V něm vlivný muž uspořádá zahradní párty a přikazuje lidem, kde správně mají sedět. Požaduje, aby se všichni bavili. Když se jeden z hostů rozhodne odejít, vyšle za ním pán domu své pohůnky s loveckým psem, aby jej chytili a dovedli zpět. Host, který odmítl „být spokojený“ byl ztrestán. Tehdejšímu čs. prezidentu Antonínu Novotnému se následně film znelíbil a byl úředně zakázán.

Dnešní ministerští úředníci na vnitru věc patrně myslí dobře. Chtějí chránit demokracii.

Nicméně pokud nespokojené označí za nebezpečné, dosáhnou pravého opaku.

Lidé dosud ctící demokratický systém se v důsledku takového nálepkování odcizí racionální a umírněné politice ještě více a nakonec opravdu přejdou k extrémistům.