George Orwell 2034

Anotace: Úvaha o tom, jak by Orwellův futuristický román ve zkrácené verzi mohl vypadat dnes.

George Orwell je autorem románu 1984. Lze jej číst na více způsobů, buď jako lidský příběh Julie a Winstona, dvou zamilovaných lidí, ale také jako dokonalý popis totalitního režimu. A především jako předpověď, kam každý takový režim může dojít.

V Orwellově státě zvaném Oceánie neomezeně a násilně vládne jedna Strana. Jejími ústředními hesly jsou tři krátké věty:

Válka je mír.

Svoboda je otroctví.

Nevědomost je síla.

 

Vláda v Oceánii zřídila několik ministerstev, která uvedená tři hesla neochvějně prosazují.

Je Orwellův román, ve kterém je Oceánie (Británie a Amerika) ve válce s Eurasií (kontinentální Evropa a Rusko) nebo s Eastasií (Čína), nerealistický?

Jak by Orwell svoji knihu převyprávěl dnes? Převyprávěl by ji vůbec? Jak by vypadala ministerstva ve smyšlené Oceánii, řekněme, v roce 2034?

 

Ministerstvo míru

 

Ministerstvo míru se zabývá udržováním války. Válku nejméně podporují lidé, kteří se jí přímo účastní ve válečných oblastech a na válečných frontách.

Občanům, kteří žijí ve vzdálenějších místech, na které válka bezprostředně nedopadá, se s ní naučili žít jako s permanentním stavem.

Naopak nejvíce válku podporují lidé, kteří mají politickou moc. Právě tyto lidi válka udržuje na jejich místech, právě jim umožňuje těžit z jejich mocenského postavení. Válka je pro ně jakýmsi vzdáleným divadlem a umírající v ní jsou jen bezvýznamné, odcizené figurky na šachovnici.

Mít politickou moc přitom znamená možnost ve druhých vyvolávat strach a tím je udržet porobené. Mít možnost uplatňovat násilí, které je dle tvrzení vlády pravým smyslem života.

Nikoliv tedy svoboda ale boj vede dle vlády k lidskému štěstí. Jen slaboch se totiž spokojí s povrchní spokojeností a konzumem. Morálně povznášející je pouze boj, a to až do úplného zničení nepřítele. Přece byste nechtěli, aby nás nepřítel porazil, tvrdí vláda, proti čemuž není žádný argument. Nikdo si nepřeje, aby válku vyhrála Eurasie nebo Eastasie.

Proto se vláda a její podporovatelé nestydí otevřeně říkat, že válka je spravedlivá, byť je nelidská.   

Rok 2034 není první dějinnou etapou, kdy se pomocí války či hrozby válkou politická moc zdůvodňovala. Dělo se tak i v letech 1948 – 1989, kdy probíhala válka nazývaná jako studená mezi Západem a Východem. I tehdy obyčejní lidé měli strach z nukleárního zbrojení. Ale vlády a média (na obou soupeřících stranách) neustále rostoucí výdaje na zbrojení naopak podporovaly. V zájmu míru, tvrdilo se přitom jak na Západě, tak na Východě.

Válka rovněž zdůvodňuje kroky vlády. Na nepřítele se totiž dá svést všechno. Ministerstva v Oceánii čas od času na vládní budovy vyvěšují plakáty s mrtvými vojáky a vůdci nepřítele a pořádají průvody nenávisti, v nichž se hněv obyvatelstva obrací právě na nepřítele, který za všechny strasti může.

I Ministerstvo hojnosti, jehož náplní je obhajovat bídu, drahotu potravin a nefungující topný systém svádí na nepřítele. Když se ceny nepatrně sníží, Ministerstvo hojnosti to vydává za svůj triumf.

Válka je tedy potřebná, aby systém fungoval tak, jak k tomu byl dříve potřebný mír. Proto Ministerstvo míru může hlásat, že válka je mír.

 

Ministerstvo pravdy

 

Ministerstvo pravdy se zabývá šířením lži. Nejčastějším termínem, který pro tento účel používá, je „dezinformace“. Za daným účelem Ministerstvo neváhá měnit i minulost a vybírat z ní, co se hodí.

Ve svém „Boji za pravdu“ ministerstvo vychází z prostého faktu, že většina věcí není černobílá a lze na ně nahlížet z více úhlů pohledu. Ministerstvo pravdy vždy účelově vybere jeden úhel, o kterém prohlásí, že je správný a především odborný. Povolá celé týmy vědců z prestižních univerzit, kteří mají za úkol vypracovávat studie prokazující onu správnost a vybírat k tomu odpovídající čísla. Tyto týmy vytváří navenek sofistikované statistiky a grafy, které jsou jako dvoudílné plavky, když se ještě nosívaly – to, co je zajímavé ukazují, to, co je podstatné, skrývají.

Právě skutečnost, že ony správné názory a výpočty vytvářejí velké skupiny vládou ustanovených lidí utvrzuje občany v tom, že jde o názory správné. Jak by se mohl mýlit kolektiv tak skvělých mozků, proti kterému jsou vědomosti jednotlivce nicotné?

Pravda se vedle války používá jako další nástroj aktivizace občanů, neboť se vykládá jako všeobecné dobro. V zájmu dobra pak lze činit vše, byť jde o sebevětší zlo. Dobré a správné jsou názory, které zastává vláda. Názory ostatních jsou zlé už jenom proto, že je říká někdo jiný než vláda. Ostatně i Mussolini kdysi řekl, že fašismus je mussolinismus, tedy pravda je to, co říká vůdce.  Vláda přitom neříká, že svoboda projevu je omezena. Svoboda je zachována ovšem s podmínkou, že se musí říkat názory správné.

Díky technickým prostředkům lze navíc nesprávné názory lehce vypínat a nepřátele každodenně sledovat tak, aby je nešířili. Ministerstvo pravdy má i další trik. K mazání „dezinformačních webů“ používá soukromé subjekty, které příslušné sociální sítě po technické stránce provozují.

Když se autoři „dezinformačních webů“ zpočátku snažili proti vypínání svých názorů bránit právními prostředky, Ministerstva pravdy se zastal soud. Rozhodl totiž, že pokud dezinformační web vypne soukromý provozovatel takových stránek, byť na „radu“ Ministerstva, není to nic proti ničemu. Pokud tedy Ministerstvo nerozhoduje, ale pouze si pro nějakou činnost někoho najímá či někomu jen radí, je dle soudu vše v pořádku.

Ten, kdo nemá správné názory, je povolán na Ministerstvo, a je s ním zahájen „obousměrný dialog“. Jeho cílem není člověka potrestat, ale napravit jeho nesprávný, tedy vládou nezastávaný, pohled na svět. Těžko říct, co se v útrobách Ministerstva při obousměrných dialozích odehrává. Moc zpráv o nich není. Každopádně každý, s kým byl obousměrný dialog veden, následně z veřejného prostoru zmizel.

A tak se díky nevědomosti většiny vláda udržuje u moci. Ministerstvo pravdy proto může hlásat, že nevědomost je síla.

 

Ministerstvo lásky

 

Ministerstvo lásky se zabývá podněcováním nenávisti. Za tím účelem rozleptává to, co je nejvíc soukromé, tedy intimní a rodinné vztahy mezi lidmi.

Pokud se člověk realizuje v rodině a mezilidském vztahu, nepotřebuje svoji energii vybíjet v politických bojích. Jedinec spokojený se svým soukromým životem a vychovávající své děti, je však pro vládu nežádoucí. Vláda potřebuje nejlépe zcela osamělé individuum, nadšeně se angažující v politickém zápase proti smyšlenému nepříteli. Svůj čas tento osamělý člověk nemůže ničím jiným vyplnit.

Rodina nebo sex jsou však natolik silné, že je až dosud žádný politický režim programově a otevřeně nezničil. O to víc úspěšné bylo jejich odstranění prováděné nenápadně.

Sex či dokonce svádění tak postupně začaly být označovány za něco nechutného. Sex je dnes povoleno provozovat jen pokud se zpětně prokáže, že s ním zúčastnění vyslovili souhlas. Původně souhlas s pohlavním stykem nemusel být písemný. Několik následných soudních sporů ale skončilo rozsudkem, dle kterého jeden z partnerů souhlas neprokázal. A byl potrestán.

Z důvodů oboustranné právní jistoty proto existuje několikastránkový formulář pro účely vyslovení souhlasu se sexem. Nedávno přibyla další část příslušného formuláře. Jeden z partnerů totiž vyhrál soudní spor, v němž tvrdil, že nebyl druhým varován před riziky sexu. Právníci Ministerstva lásky tedy došli k závěru, že souhlas musí být tzv. informovaný, tedy osoba musí být o podstatě a zejména nástrahách sexu poučena. A to jak ústně, tak i písemně, což potvrzují soudy ve svých rozsudcích.

Trest hrozí i za sex provozovaný výhradně k tělesné potěše, neboť povolena je pouze soulož za účelem zplození potomka. Byla založena Antisexuální liga mládeže, která hlídá, zda sex není provázen nějakými nejapnými praktikami, zda se neděje proti souhlasu jednoho ze zúčastněných nebo zda není opravdu prováděn jen pro dosažení slasti. Členové ligy za tímto účelem od vlády získali neomezené právo vstupovat do obydlí lidí, sledovat je a udávat.

Ligisté jsou mladí chlapci a děvčata s nepřístupnými, tvrdými tvářemi neschopni jakýchkoliv citů, úsměvu ani obyčejné diskuse. Nosí ošklivé bezpohlavní uniformy a členky se nesmí líčit. I svůdnost je totiž zakázána. Byl to opět soud, který rozhodl, že reklamní plakát s hezkou mladou dívkou je pro všechny ženy ponižující, neboť z nich dělá pouhý objekt nezřízené sexuální touhy. Povolání modelky následně vymizelo.   

A rodina již dávno není pojímána jako svazek muže a ženy. Jsou komunity. Manželství může uzavřít kdokoliv s kýmkoliv, dva muži, dvě ženy, příbuzní, popřípadě i více osob než jen dvě. Označují se jako manžel/ka 1, manžel/ka 2 a tak dále, vždy podle toho, kolik je na manželství zúčastněno osob. A nejen to. Dokonce lze uzavřít manželství se sebou samotným.

Nevadí, že v takové komunitě lidé nevědí, kdo je cizí a kdo vlastní ani kdo má jaké povinnosti a role. Jedinou autoritou je vláda.

S problémy ve vztazích v komunitě dětem nepomáhají rodiče ani kamarádi, ale rovněž vláda.  Ta k tomu zřídila odborné komise zastřešené pod názvem „Miluj lépe“ („Love Better“). Poprvé s touto vládní kampaní začali již v roce 2023 na tehdejším Novém Zélandu.

Děti jsou tedy pouhými biologickými organismy, nástroji používanými pro cíle vlády, ostatně stejně jako dospělí lidé. V tomto smyslu se komunita, dříve rodina, stala opravdu základem státu. Už není láska k rodičům, ani láska mezi mužem a ženou. Je jen láska ke komunitě, potažmo láska k vládě.

Kdo v komunitě žít nechce, je odveden na Ministerstvo lásky, kde je mu rovněž v obousměrném dialogu osvětleno, jaké výhody komunita má. Říká se, že nejvíce ozbrojenců v masivních černých uniformách dohlížejících na obousměrný dialog se pohybuje právě po rozlehlých chodbách Ministerstva lásky.

Všechny změny v rodinném a sexuálním životě byly na počátku hlásány ve jménu svobody. Aby každému byla zajištěna možnost co nejvíce rozvíjet své vnitřní já, svoji vnitřní svobodu, svá přání a své emoce.

Aktivisté, kteří tyto myšlenky začali prosazovat, měli zprvu image rebelů proti dosavadnímu systému, nosili dredy a neoblékali si kravaty. Chtěli, aby nedocházelo k diskriminaci a svět byl co nejvíce různorodý jako barvy duhy. Aby nikdo nebyl ponižován. Aby bylo bráněno násilí jakéhokoliv druhu, zejména násilí domácímu. Aby na sebe všichni byli hodní a všichni byli svobodní.

Nikdo nezaznamenal, že tento cíl, na povrchu velmi humanistický a svobodomyslný, je vlastě velmi nelidský a zotročující.

Umožnil totiž, aby vláda za účelem kontroly, zda jsou lidé laskaví a volní, vstoupila do soukromí občanů a ovládla je. Proto Ministerstvo lásky může hlásat, že svoboda je otroctví.

 

Newspeak

 

V roce 2034 se používá specifický jazyk, jehož účelem je zakrýt pravý význam slov. Jazyk, která má vnuknout existujícím jevům přesně opačný význam, než ve skutečnosti mají. Nejčastějšími výrazy newspeaku jsou:

 

Dezolát – člověk mající jiný politický názor než vláda (dříve také disident, samozvanec nebo zrádce),

Dobrotivost – chování odpovídající požadavkům vlády,

Dezinformační narativ – zdůvodnění jakékoliv události pomocí argumentů, které se liší od argumentů vypracovanými vládními týmy odborníků,

Obousměrný dialog po vertikální ose – vládou nařízený výslech s cílem přesvědčit vyslýchaného, že musí souhlasit s názorem vlády,

Liberální demokracie – vládnoucí režim, který ve jménu svobody omezuje práva jednotlivce,

Komunita – společenství lidí nahrazující rodinu, v němž je šířena dobrotivost,

Bezpříznakový – jedinec snažící se přežít a nijak se politicky nevyjadřovat,

Nakažený – jedinec, který dle názoru vládních odborníků představuje riziko pro společnost,

Lockdown – plošné omezení osobní svobody v zájmu vyřešení krizové situace, kterou přitom vytvořila sama vláda vlastními opatřeními,

Rozvolnění – dočasný návrat k normálu, který je však vládou prezentován jako mimořádný stav nastolený díky vládní dobrotivosti, a který je podmíněn dodržováním vládních opatření,

Proléti – lidé zaměstnáni v průmyslu, zemědělství či administrativě. O politiku se nezajímají. Zpočátku byli ukolébáni plnými supermarkety, které Ministerstvo hojnosti zajišťovalo. Postupně sice zboží ubývá nebo zdražuje, což Ministerstvo hojnosti svádí na válku s Eurasií, ale stále je ho dostatek. Teprve až nebudou k dostání tkaničky od bot a jednou žiletkou se bude nutné holit dva měsíce, proléti povstanou. Nevadí jim totiž poslouchat hesla vlády nebo se účastnit průvodů nenávisti. Tuto zábavu si užívají a ventilují v ní svůj vztek. Prolétům jde o jedinou věc. Aby byly supermarkety plné.