Jde minulost změnit?

Anotace: O politickém přepisování moderních dějin

Máme za sebou připomínání konce druhé světové války nebo u nás výročí vojenské akce proti Heydrichovi.

Komunistický dějepis vykládal dané události způsobem jemu vlastním. V době Mnichova nám údajně Sovětský svaz chtěl nezištně pomoci, protože byl naším přítelem. Útok na Heydricha byl dle komunistů atentát (čímž nevědomky komunisté převzali nacistickou terminologii), který byl zbytečným hazardem. Soudružka učitelka, sama členka KSČ, nám v hodinách rovněž tvrdila, že po válce Československo muselo Spojeným státům zaplatit za každého amerického vojáka, který při osvobozování západu Čech na našem území padl.

Po roce 1989 se vše tak trochu obrátilo. Při vzpomínání na rok 1945 se to v televizním zpravodajství hemžilo americkými džípy v Plzni. Prahu osvobodili vlasovci. Datum konce války se posunulo z 9. na 8. květen. A SSSR v r. 1938 pomoci vůbec nechtěl, prý na to nejsou důkazy.

V souvislosti se současnou ruskou agresí na Ukrajinu se objevují další okolnosti. Připomíná se dosud opomíjený fakt, že Československo v roce 1945 osvobozovaly ukrajinské fronty a hrdinové osvobození, generálové Rybalko nebo Malinovskij, byli Ukrajinci.

Naopak v roce 1968 k nám dle dnešních občasných výkladů vpadli Rusové, jak zdůrazňuje i nový film o politiku Františku Kriegelovi, který jako jediný nepodepsal tzv. moskevský protokol.

Účelovost a schematičnost takových „historických“ výkladů dokazuje to, že generál Grečko jako ministr obrany SSSR v r. 1968 byl ukrajinské národnosti. Sám Leonid Brežněv, který jako nejmocnější finálně musel okupaci v r. 1968 schválit, byl Rus narozený na Ukrajině, který dle dokumentů také, byť krátce, do svých životopisů uváděl ukrajinskou národnost. Faktem však také je, že pro vojenský zásah v Československu v roce 1968 velmi horovali šéfové komunistických stran ve východním Německu a Polsku, tedy Walter Ulbricht a Wladyslaw Gomulka.

Samostatnou kapitolou jsou česko-německé vztahy a sporné výroky současného českého prezidenta v Terezíně, dle kterých v historii chybovali naši předkové. Kteří už prezident, krátce před návštěvou Terezína účasten srazu sudetských Němců, neřekl.

Klíčová je však otázka, proč je tak zneužívána právě druhá světová válka. Důvod je jednoduchý. Je v ní určitý iniciační zážitek, tedy legitimita a ideový základ stávajících politických režimů, jak demokratických, tak nedemokratických včetně současné putinovské diktatury v Rusku nebo nikdy nefungující demokracie na Ukrajině.

Násilná sovětizace Československa po roce 1945 měla původ právě v pochybné komunistické interpretaci počátku druhé světové války a především mnichovské krize.

Proto vždy, když slyšíme zjednodušené dějinné zkratky a snahy o přepisování historie, mějme na paměti jednu věc. Minulost nelze změnit. Stala se. Mnohdy daleko syrověji, někdy tragičtěji, někdy naopak nudněji, než si představujeme.

Avšak snahy historii výrazně pozměnit ku svému aktuálnímu politickému prospěchu jsou vždy znakem diktatur, ať již začínajících nebo už plně etablovaných. Právě diktatury se snaží některé stránky zcela vymazat a jiné smyšleně přidávat. Nastupují ony diktatury i dnes?