Manželství pro všechny

Markéta Pekarová Adamová se v Senátu rozplakala při řeči, ve které obhajovala manželství pro všechny a jeho právní zakotvení.

Markéta Pekarová je členkou strany TOP 09. Kdo si ještě vzpomene, pak tři písmena v názvu této strany mají znamenat „Tradice, Odpovědnost, Prosperita“.

Stranu TOP 09 založili (v roce 2009, jak opět říká sám název) politici v čele s Miroslavem Kalouskem nespokojení s příliš levicovým směřováním tehdejší lidové strany. Proto z KDU-ČSL odešli a založili nový politický subjekt, tedy TOP 09, která měla být „hodnotově konzervativní“, jak tehdy zakladatelé „topky“ tvrdili.

Asi se shodneme, že manželství dvou mužů nebo dvou žen, je všechno možné, avšak určitě nejde o projev tradice.

Skutečnost, že manželství pro stejnopohlavní páry prosazuje vláda, ve které je původně konzervativní TOP 09 spolu s konzervativní ODS a velmi tradiční KDU, dokládá zmatenost a tekutost dnešního světa. A zmatenost zpravidla k ničemu dobrému nepřispívá.

Podobně sporné jsou i argumenty zastánců manželství pro všechny.

Objevuje se například námitka, že pokud je uzavření manželství umožněno jen určité skupině obyvatel, nutně tím dochází k diskriminaci všech těch, kdo manželství uzavřít nemohou.

To je však velmi problematický náhled na věc. Latinské slovo „discriminare“ znamená rozlišovat. V latině nemá žádný negativní ale naopak ryze neutrální význam.

Rozlišování je tedy přirozené a možné. Nelegální je pouze rozlišování bez legitimního důvodu. Pokud např. kdysi bylo možné, že na amerických univerzitách mohli studovat jen bílí a nikoliv černoši, jednalo se o nelegální a neospravedlnitelnou rasovou diskriminaci. Ze samotné barvy pleti totiž nelze nijak dovozovat, zda někdo může nebo nemůže studovat vysokou školu.

Máme ale i diskriminaci, tedy rozlišování, které je legitimní. Automobil mohou řídit lidé starší 18 let. Jde o diskriminaci podle věku? Nikoliv, neboť je zde legitimní důvod, aby lidé mohli řídit auto až po dosažení věkové hranice, se kterou na základě dosavadních obecných zkušeností objektivně spojujeme určitou rozumovou vyspělost. Takové rozlišování se děje v zájmu bezpečnosti silničního provozu a ochrany životů a zdraví, tzn. na základě ospravedlnitelného důvodu.

Proč by tedy manželství mělo zůstat výsadou jen pro některé? Je pro takové tradiční pojetí manželství legitimní zdůvodnění?

Manželství muže a ženy jako dlouhodobý a oficiálně, tedy dle zákona, uzavřený svazek, se kterým jsou spojeny zákonem daná práva a povinnosti, je dávnověkým institutem ve většině lidských civilizací.

Není však institutem zaměřeným na budování romantického vztahu mezi mužem a ženou. Toto pojetí manželství přineslo až průmyslové 19. století a definitivně pak 60. léta dvacátého století.

Předtím bylo manželství pojímáno jako především ekonomicko-sociální základ pro výchovu dětí. Tedy nikoliv jako ochrana vztahu muž-žena, ale jako ochrana vztahu matka-dítě.

V průběhu svého vývoje se totiž člověk stal tvorem, jehož výchova a vyrůstání trvá velmi dlouho. Relativně dlouho trvá i samotné těhotenství. U ostatních savců je mládě schopno samostatného života po několika měsících od narození. Představme si však půlroční dítě ponechané rodiči v lese svému osudu. Po málo dnech by zemřelo. Člověk tak dosahuje určité „fyzické“ samostatnosti kolem věku 15 let, ekonomické samostatnosti nejdříve v cca 18 letech.

České právo pak formálně spojuje dosažení zletilosti, tedy úplné schopnosti samostatně právně jednat, rovněž s dosažením věku 18 let, v některých zemích i později. 

Dříve (míněno do cca poloviny 20. století) rovněž nebylo lehké obstarat základní potřeby, jídlo, teplo, střechu nad hlavou.

A právě za tímto účelem vzniklo manželství, tedy aby jeden muž pomáhal ženě tyto základní životní potřeby obstarávat a ona mohla pečovat o děti. Manželství tedy pomohlo vybudovat majetkový a ekonomický základ pro výchovu dětí.

V důsledku technologického pokroku je tento původní účel manželství narušen. Jídlo a teplo jsou „na čudlík“. I matka - samoživitelka je díky pečovatelské roli státu schopna sama dítě vychovat a obstarat jeho základní potřeby (tzv. byrogamie).

Právě z důvodu tohoto materiálního dostatku manželství začalo pojímat nikoliv jako institut materiální, ale postmateriální, tedy jako něco, v rámci čehož se mají realizovat přání mužů a žen rozvíjet partnerský vztah.

Na jedné straně je příjemné, že tyto postmateriální problémy vůbec řešíme. Témata jako zákaz kouření v restauracích nebo právě manželství stejnopohlavních párů by těžko šlo vytáhnout do politické debaty, pokud by lidem bylo opravdu zle a neměli na jídlo.

Na straně druhé je ale stále zřejmé, že by společnost (stát) měly mít zájem na tom, aby se zachoval rod, resp. určitý počet obyvatel země. A k tomu nejlépe slouží právě manželství jako ekonomické zázemí pro děti. Proto je státem na úrovni legislativy preferováno.

Pokud tedy neumožňujeme manželství dvěma mužům či dvěma ženám, má to svůj legitimní důvod, tedy zájem na výchově dětí, a nemůže jít o protiprávní diskriminaci těch, kteří manželství uzavřít nemohou.

Je zde však ještě jeden problém, proč je legislativní úprava manželství pro všechny sporná a do jisté míry i nebezpečná.

Stále častěji nejrůznější právníky, politiky, publicisty slyšíme mluvit o různých intimních věcech. Jak by lidé spolu měli komunikovat, jak správně navazovat přátelství, jaké zprávy si ne/posílat po telefonu. Rozlišuje se přitom, co je ještě nevinné, co je neslušné a co už by mělo být právně postihováno.

Podobně je to s manželstvím pro všechny.

Tedy stát má ambici lidem zajišťovat „lepší“ soukromý život, radit jim, jak se mají a nemají chovat, pomáhat jim plnit jejich soukromá přání.

Je však opravdu správnou cestou, když veřejnou moc pustíme do soukromé sféry, resp. do našich ložnic? Má stát svéprávným bytostem říkat, jak se chovat na internetu a neustále nám hlídat záda? Je stát skutečně moudřejším než my? Pokud například lidé menšího vzrůstu budou chtít hrát basketbal, jde o jejich lidské právo, které má stát garantovat?

Nikoliv. Podobná cesta skončí prosazováním jednoho názoru a prosazováním jednoho (státního) pojetí štěstí. Snaha najít „lepší“ svět tak vyústí v nalezení světa horšího. Pokud basketbal budou hrát lidé nevysocí, také to povede ke zničení této hry, pokud manželství budou moci uzavírat „všichni“, bude to mít na soužití lidí rovněž dopad destruktivní.  

Spravedlnost se totiž nemá dosahovat za cenu, že by spadlo nebe, říkalo se ve starověkém Římě.