Za totáče

Za totáče

Anotace: V souvislosti s blížícím se výročím Listopadu 89 úvaha nad tím, jaký režim (a do jaké míry) jsme před 34 lety odstranili.

O Listopadu 89 se obvykle mluví jako o konci totality. Slovo „totalita“ je však nejen v běžném hovoru, ale i mezi novináři či vrcholnými politiky poněkud nadužíváno.

Je přirozené, že hovorový nebo zpravodajský jazyk je zkratkovitý a nemůže zabíhat do historických nuancí. Přesto se zeptejme. Byl odstraňovaný režim v Československu na konci 80. let skutečně totalitní?

Zjednodušeně řečeno se totalitním režimem rozumí společenské uspořádání státu, v němž vládne jedna strana (nebo jeden vůdce), a je prosazována jedna ideologie (tedy jeden ucelený a „správný“ názor na uspořádání věcí jak soukromých, tak veřejných). Dále je ze strany státu uplatňován monopol na informace a konečně státní moc masivně prostřednictvím tajné policie pronásleduje a terorizuje své odpůrce případně i ty, kdo nejsou dostatečně aktivní při podpoře režimu.

Kategorie „totalita“ a „demokracie“ jsou však obecné a modelové, učebnicové.

V praxi těžko nalezneme zcela bezproblémově fungující demokracii. Stejně tak velmi zřídka najdeme stát, který by byl zcela totalitní. Tzn., stát, kde neexistuje absolutně žádný odpor, všichni mají jen jeden názor a obyvatelé totalitní moc beze zbytku poslouchají a respektují. V minulosti se těmto typům „dokonalých“ totalit, které vykazovaly všechny teoretické znaky, blížilo nacistické Německo zejména v období druhé světové války. Dále Stalinův Sovětský svaz na konci třicátých let a následně po válce. Dnes je to režim severokorejský.

Československo znaky totality nejvýrazněji vykazovalo od února 1948 do zhruba (tuto přibližnost zdůrazněme) konce padesátých let. Avšak Československo v letech šedesátých, sedmdesátých a osmdesátých je sice stále diktaturou, ale již změklou, byť v každé ze tří zmíněných dekád změklou poněkud jiným způsobem.

Žádný člověk nestojí na místě, nějak se vyvíjí, stárne, mění. Stejně to platí i pro společnost a celé její politické zřízení. Pro většinu nedemokratických režimů je přitom typické, že se spíše postupem času a vývojem zmírňují. Z tohoto pravidla však existují výjimky, kterými jsou například Rusko, bohaté ropné státy kolem Perského zálivu nebo Čína. Tyto nedemokracie zůstávají po delší čas nejen poměrně tvrdé, ale také stabilní. Děje se tak zejména z důvodu jejich nerostného bohatství nebo velké rozlohy, tedy z důvodů geopolitických, kdy dané faktory pomáhají udržet nejen určitou ekonomickou úroveň, ale i mezinárodní nedotknutelnost těchto režimů.

Pokud se vrátíme do komunistického Československa těsně před pádem nedemokratického režimu, tedy na konec 80. let, pak vládnoucí komunistickou ideologii a hesla o Národní frontě, vedoucí úloze strany a věčném spojenectví se Sovětským svazem už nikdo nebere vážně. Zprávám v tisku a televizi se rovněž nevěří.  Komunistický režim je stále více konfrontován s ekonomicky vyspělejším Západem. Objevují se opoziční skupiny i občasné veřejné protesty, byť nepočetné a nepříliš intenzivní. Režim už nevyžaduje aktivní podporu, ale spokojí se s tím, když občané jsou zticha.  

Ostatně kdyby moc v listopadových dnech roku 1989 skutečně byla totalitní, nezkolabovala by tak snadno a bez odporu. Komunisté ale už žádnou jistotu necítili, proto nenašli k tvrdé represi odvahu.

Nešlo tedy o totalitu, kde by nekompromisní vládnoucí moci bylo totálně podřízeno absolutně vše a kde nad každým visel meč brutální perzekuce tak jako v letech padesátých. Vládnoucí komunistická garnitura byla spíše k smíchu.  

Přesto dnes máme tendenci celé období až do samotného Listopadu 89 označovat právě za totalitu. V hovorové mluvě se rovněž vžilo familiární označení „totáč“, resp. „za totáče“.

Otázka, jak označíme režim, který jsme v r. 1989 odstranili, přitom není jen planým teoretizováním. Podíváme-li se na ekonomiku, stát ji do r. 1989 sice formálně (totálně) celou ovládal, ve skutečnosti však byly ekonomické (tehdy tzv. odběratelsko-dodavatelské) vztahy provázány řadou úsluh, ústupků, známostí, s velkým vlivem jednotlivých „papalášů“ ve funkcích ředitelů, náměstků a tajemníků. To vše se negativně přelilo do průběhu privatizace.

Hlubším problémem ale je, co vlastně ono hezké české „totáč“ podvědomě znamená z pohledu sociálního.  

Totáč je v tomto smyslu pojímám jako špatné počasí nebo běžná viróza, tedy jev, který bez našeho přičinění přijde a zase odejde.

Slovo „totáč“ rovněž zdůrazňuje (a znovu aniž bychom si to uvědomili) represivní a tvrdou stránku minulého režimu. Alibisticky a mylně si tak namlouváme, že bolševická moc byla až do posledních chvil opravdu „totalitní“, nepřemožitelná, nemohli jsme proti ní nijak bojovat a museli jsme se jí podrobit.

Totáč tedy znamená naše vyvinění. Za režim jsme nemohli, dělali jej výhradně ti nahoře, my sami jsme totalitní myšlení neměli, jen jsme se nuceně přizpůsobili něčemu, co bylo neporazitelné.

Jak je toto pojímání mylné, a naopak jak hluboce jsou nám minulý režim a zejména jeho myšlení přirostlé k srdci, dokazuje celý polistopadový a zejména současný vývoj.

Principy prosazované minulým režimem v nás zůstaly, aniž si toho všímáme. Zůstaly v nás právě proto, že po většinu období 1948 - 1989 o totalitní režim nešlo. Byl to naopak o systém, se kterým společnost uzavřela kompromis a stejně tak kompromisně se s ním rozešla. Byl to režim tak trochu náš. O to více se vryl pod kůži, o to víc nám svým způsobem vyhovoval a o to více bychom se k němu možná rádi vrátili.

Proto tak snadno dnes, 34 let po konci komunismu, zapomínáme a zároveň přistupujeme na podstatu komunistické ideologie před rokem 1989.

Vládní politikové mají dnes obdobný slovník jako dříve. Dokonce jde v některých případech jen o jazykový překlad příslušných výrazů.

„Vy myslíte pokrokovo, Kefalín. Vy ste marxista“ říká známý major v Černých baronech. Dnes je namísto marxistického slova „pokrok“ užíváno anglické „progres“.

Namísto třída se užívá pojem komunita. Namísto světonázorovosti máme hodnoty, namísto pětiletky se hovoří o budoucnosti a údělu.  Opět si myslíme, že můžeme zvrátit přirozený stav věcí a poroučet větru, dešti.

Není boj třídní, ale boj za správné názory. Kdo má názor jiný, není jenom oponent, je rovnou nepřítel, kterého je třeba odstranit.

Jeden názor znovu hlásá tisk a televize.

Nepřítel je přitom podloudník, který vše dělá pro peníze, stejně jako kdysi disidenti.

Vzývá se jednota, nikoliv mnohost. V jednotě je totiž síla. „SPOLU“ to dokážeme, říká vládní koalice pod vedením dříve zapřisáhlého antikomunisty.

A především. Opět se soustředíme na zářnou budoucnost, na kterou „je třeba se připravit“. Vzýváme  smyšlený cíl, v jehož středu není člověk, ale cizí prvek, o němž vlastně nikdo neví, co si pod ním má představit.

Člověk jako jednotlivec je v této velkolepé snaze o krásný zítřek degradován na nežádoucí problém, který brání zářné budoucnosti dosáhnout. Je proto nutné mu přistřihnout křidýlka.

Jak pro politiky, tak pro nás je totiž mnohem snazší snít o vysněném budoucím světě než bolestivě přemýšlet o nás samotných nebo o současnosti a ještě bolestivěji o minulosti.

 

 

Autor Racek, 30.10.2023
Přečteno 225x
Tipy 4
Poslední tipující: Narragan, ewon, Lighter
ikonkaKomentáře (11)
ikonkaKomentujících (4)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
líbí

Neubráním se pocitu, že Češi postrádají sebedůvěru. Tehdy i teď hledáme svolení od nějakého velikána. Jako pejsci čekající na rozkaz či volno. Ale velikánům taky někdy dojdou síly. Tak jsme jak loďka zmítaná ve vlnách mezi velmocemi. Přijmeme ideologii, leccos v ČR upravíme a pak zase pomalý odklon k druhému. Tak pomalý, že si ani neuvědomíme, že už jsme zase jednou nohou v Rusku. Nikomu to vadit nebude, vzniknou výhody a politici se naučí nová slovíčka.

31.01.2024 11:01:19 | Narragan

líbí

Díky za komentář... Je to tak. Naše sebevědomí, a to jak českého lidu, tak i jeho politických elit, je velmi nízké, což se projevuje nejen neschopností soužití s jinými etniky (neustálý pocit vlastního ohrožení),
ale i aktivistickým a přehnaně nadšeným přikláněním se k politickým ideologiím. Nízké sebevědomí je dáno dlouhodobou nezkušeností s vlastním státem. S tím je spojeno i neumětelství v oblasti zahraniční politiky a neschopnost samostatně jednat. Historické příčiny má i naše vadné vnímání politiky. Politiku na jedné straně velmi odsuzujeme (viz známé české "politika je svinstvo"),
na druhé straně paradoxně věříme, že politika je spásonosná (viz velká důvěra v Babišův banální slogan "Bude líp"). Podíváme-li se do historie, málokde
se komunismu věřilo tolik jako u nás. Po roce 1989 jsme zase velmi důsledně uvěřili ve volnou ruku trhu. Hutněji to předvádíme dnes.
Neprve best, pak worst in covid. Nejprve nadšená podpora Ukrajiny s bizarními zákazy všeho ruského, což se ale v brzkém budoucnu změní
v o to větší odpor vůči všemu ukrajinskému.

01.02.2024 17:02:35 | Racek

líbí

řeknu to stručně: jsem línej myslet. :-)

02.11.2023 01:37:55 | ewon

líbí

Díky za komentář. Ano, zatím jsme ukolébáni plnými supermarkety, tím, že můžeme na pěknou dovolenou k moři, jezdíme v autech. Až o tyto materiální statky přijdeme, začne nás zajímat, proč jsme se o svobodu nechali připravit. Jak řekl klasik (M. Horníček nebo J. Werich) "kilo vepřového je milejší než rota spisovatelů".

02.11.2023 19:17:43 | Racek

líbí

Ono je asi těžké zobecňovat... Já osobně byl u moře před 30 lety. (ale pravda moře jinak viděl např. před 6 a bylo moc studené). Auto přímo nemám. Supermarkety mě moc nebaví, ale uznávám, že plné jsou.
Jsou dvě různé věci: duševní stav a materiální stav a ještě navíc pro velkou skupinu lidí. Tuším, že třeba Masaryk psal 18. století bylo o... (snad racionalismu?) ale jde mi o to, že měl nějaký náhled, vysvětlení pro danou dobu. Dnes už tohle asi nikdo neříká. O čem bylo 20. století? O čem je toto?
A vůbec jsme do velké míry určeni vlastní minulostí? Nebo nás určuje především naše přítomnost? Jak pojmenujeme polistopadový režim, bude mít jedno jméno nebo víc? A přijde vůbec za mého života revoluce, která ho smete, nebo to bude jenom vývoj kamsi?
(tohle asi stále není myšlení, ale asociace určitě)

04.11.2023 03:10:20 | ewon

líbí

Ono v popisu společenských dějů je nutné zobecnění, jinak se příčin nedobereme. A skutečně úspěch totalit dvacátého století byl zpočátku založen na tom, že lidem daly určitou míru materiální jistoty. Ostatně popisuje to i Orwell ve Farmě zvířat.

Zcela jistě jsme určováni minulostí, a to jak v individuálních životech, tak v pohybu a podobě politických systémů. Život člověka je determinován životem jeho rodičů, prarodičů, strýců, tet. Stejně tak politické zřízení se odvíjí od minulosti. Huntington například prokazuje, že pokud nějaká země zavádí demokracii na druhý pokus, je tento druhý pokus zpravidla úspěšný. Naopak pokus první často ztroskotá. Nazývá se to "path dependency", tedy závislost na dosavadní cestě.

Politické režimy se někam pohybují. Dnes do jisté míry kopírujeme vývoj prvorepublikový, kdy v důsledku mezinárodní situace se ve třicátých letech rovněž do jisté míry omezovala svoboda projevu, byl například přijat zákon na ochranu republiky apod.

Režim 1989 - 2019 se dle mého názoru v budoucnu bude hodnotit jako relativně fungující demokracie, byť s mnoha vadami na kráse, ale to je přirozené.

To, že se skutečně pohne směrem k autokracii, je vzhledem k moderním dějinám, kdy se střídaly demokratické a antidemokratické vlny, do jisté míry logický proces. Musíme si pouze přát, aby stávající antidemokratická vlna nezašla přiliš daleko.

04.11.2023 18:38:38 | Racek

líbí

https://www.liter.cz/satiraepigram-historicke-873015-cist

31.10.2023 13:00:01 | Lighter

líbí

Díky za čtení a odkaz. Problém však, že ty mocipány, co utahují šrouby, si sami na vedoucí místa dosazujeme. Sami nastolujeme mentalitu vedoucí k omezování svobody. Podléhají jí i soudci. Proč? Jde o lenost, povrchnost, strach z vlastní odpovědnosti?

31.10.2023 17:15:46 | Racek

líbí

Jde jenom o prostou pohodlnost, mít snadný a jednoduchý život. Užívat si života naplno, je dnešní konzumní heslo. Nemuset myslet na složité problémy kolem. Ani na svoje. Něco tak obyčejného, až je to sen, protože takový život nebyl v žádné době a žádném režimu. Starat se jen o svoji krásnou blahobytnou zahrádku. A svinstvo a odpad a dluhy a všechno špatné házet přes plot na obecní skládku. To už není naše! Ať se o to postará někdo jiný PNJ= problém někoho jiného. Politiků, ekonomů, úředníků a dalších poskoků společnosti, které si platíme. Nebo dokonce volíme. Jenže tito poskokové nakonec namísto lidí si dají kompetenci rozhodovat. O tom, o tom a pak už o všem. Nakonec si změní ten zákon a ten zákon, který pomalounku a potichu omezí další práva občanů, kteří se musí pořídit. Jakémukoliv rozhodnutí vládnoucích, jinak jsou kriminalizováni. Byrokratizace moci je konec svobody občanů. Pohodlní občané plodí totalitu. ps: Ted mám pocit, že píši stejně jako disidenti za "totáče". :-) Ale dnešek se svojí "konsolidací (ekonomicko-kapitalistickou)" příliš už neliší od "normalizace (politicky-socialistické)". Jen jiný newspeak vládnoucích. Asi je to otázka času (třicet-čtyřicet let?) než se každý režim, systém pomalu pokazí tak, že se stane vlastním opakem. A je nutná reforma od základu. Brzy budeme zase volat "svobodu, svobodu". Ale už nevím svobodu čeho a koho...:-)) Ale vlastně o tom jsi ve svém článku psal.

01.11.2023 11:16:40 | Lighter

líbí

Díky za komentář. Interval, ve kterých politický režim směřuje ke změnám, je dvacet až třicet let, neboť se zapomíná na stinné stránky nebo naopak výhody systému minulého. Zapomínají vládnoucí i ovládaní. Generace politiků, která se aktuálně dostává k moci, buď minulý systém už v dospělosti nezažila anebo naopak zažila, ale z jeho výhodnějších stránek (viz např. A. Babiš nebo současný prezident).Z tohoto důvodu ztrácí legitimitu současná demokracie, jejíž největším bonusem v 90. letech byla pluralita a svoboda projevu. Dnes se naopak tyto hodnoty považují za nebezpečné, neboť si myslíme/je nám říkáno, že nám nepřinášejí výhody, ale rizika. Až zjistíme, že rizika a nevýhody nám naopak přinášejí regulace (tak jak jsme na to přišly na konci 80. let),
kyvadlo se znovu obrátí.

02.11.2023 19:17:02 | Racek

líbí

Přesně tak. Než lidé časem a zkušenostmi dostanou rozum, aby poměry stabilizovali, nastoupí další mladší, kteří dělají stejné chyby znovu, přesně podle současné nové lepší ideologie...Generační problém plodí dokola nestabilitu. Politický systém tak tvoří lidská blbost, protože ta je stále stabílní, věčná. :-))

03.11.2023 11:01:17 | Lighter

© 2004 - 2024 liter.cz v1.7.2 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí ⋅ Osobní údaje ⋅ Provozovatel