Výročí Karla Kryla

Anotace: aneb proč jsme z demokracie rozčarováni?

V březnu a dubnu tohoto roku uplyne třicet let od úmrtí Karla Kryla, resp. osmdesát let od jeho narození. Připomene si výročí spojená s mužem, který neuzavřel kompromis jak s režimem před rokem 1989, tak s poměry, které nastaly po něm.

Když se v době Sametové revoluce Karel Kryl ocitl na balkónu Melantrichu, aby společně s Karlem Gottem zazpívali národní hymnu, nastal symbolický moment. Na onom balkóně spolu stanuli zpěvák, který se pokoušel s komunistickým režimem vyjít a žít v něm (jak k tomu byla více méně donucena většina společnosti), a zpěvák, který jej zcela odmítnul.

Jak k tomu zjevnému rozporu přistoupit, vyřešil dav tehdy shromážděný pod balkonem po svém. Než oba slavní umělci začali zpívat hymnu, lidé zaskandovali „Ať žije Karel!“.

V daný okamžik byla bolestná otázka, jak k dobám před rokem 1989 přistupovat, poněkud šalamounsky a estrádně vyřešena.

Pro Karla Kryla ale vyřešena nebyla, polistopadovou demokratickou politickou scénu Kryl ostře kritizoval vč. rozdělení Československa a dalších událostí.

Mezi bývalými disidenty nebyl Karel Kryl se svojí kritikou sám. Václav Havel devadesátá léta negativně zhodnotil ve svém slavném rudolfinském projevu v r. 1997. Hovořilo se o „blbé náladě“. Většina aktivních odpůrců komunistického režimu z demokratické politiky postupně odešla, přestože se v ní zpočátku snažili prosadit.

V čem tkvějí příčiny zklamání z demokracie, a to nejen v disidentských kruzích?

Možná se od ní očekává příliš mnoho. Disidenti před rokem 1989 sami sebe neoznačovali za politickou opozici. Prosazovali spíše mravní hodnoty, nikoliv primárně svobodné volby a politiku ve smyslu střídání pravice a levice, politiku jako souboj rovnocenných názorů. Chtěli onu politiku nepolitickou, což však není pojem od Václava Havla, ale používal se již za dob starého Rakouska – Uherska.

Snění disidentů o mravně dokonalé společnosti bylo po r. 1989 ostře konfrontováno s nudou nebo většinou nehezkými půtkami běžného demokratického provozu. Společnost se otevřela, logicky tak na povrch vypluly i věci ošklivé, které do té doby byly skrývány či přímo zakázány pod uměle růžovým nasvícením komunistické diktatury.

Hádky politiků, levicových a pravicových, standardní politické strany ve smyslu Klausovy ODS a Zemanovy sociální demokracie, byly daleky představ o „životě v pravdě“, kterým disidenti chtěli zamrzlý a nesvobodný komunistický režim nahradit.

Nezbývá však než na tomto místě připomenout slova S. P. Huntingtona:

„Rozčarování z demokratických funkcionářů byl svým způsobem nutný první krok na cestě k demokratické konsolidaci. Byl to příznak, že jak elity, tak i veřejnost začínají sestupovat z prchavých výšin euforie, již s sebou demokratizace obvykle přinášela, a přizpůsobují se životu v ‚nížinách‘ demokracie, kde život bývá šedivý a upachtěný. Elity i veřejnost musely poznat, že demokracie spočívá na předpokladu, podle něhož všechny vlády selhávají, a proto musí existovat institucionalizovaná metoda jejich výměny. Demokracie neznamená, že problémy budou vyřešeny; znamená, že vládce je možné odstranit, a podstatou demokracie je to druhé, poněvadž prvního dosáhnout nelze.“

Nepřeceňujme tedy zastupitelskou demokracii. Jejím úkolem není bojovat proti všem špatnostem světa. Ten, kdo ji chce jakkoliv vylepšovat nebo přímo nahrazovat, byť občas i v dobrém úmyslu (který nelze upírat ani bývalým disidentům), si často neuvědomuje, že chce opět onu narůžovělost, která je však pouze fasádou, pod níž se skrývají škaredé věci.