Osvobodili nás Američané

Psal se zhruba rok 1987. Měli jsme hodinu dějepisu. Seděli jsme nad dějepisným atlasem a zabývali se koncem druhé světové války. V atlase byla mapka Československa, na které bylo zvýrazněno, která část naší země byla osvobozena Rudou armádou a která část (samozřejmě menší) byla osvobozena americkou armádou.

Soudružka učitelka, členka KSČ, jak sama ochotně potvrzovala, nám k mapce s vážným výrazem sdělila: „Děti, vidíte tam, že část našeho území osvobodili i Američané. No.... ale víte, že jsme museli po válce Spojeným státům za každého jejich padlého vojáka na území Československa zaplatit? To byla podle mě od Američanů špinavost!“.

Střední školu jsem absolvoval již za nových poměrů, tedy na počátku 90. let. K druhé světové válce jsme se ale vůbec nedostali.

Na dějepis jsme měli jinou vyučující. Již ne soudružku, ale paní, a již ne učitelku, ale profesorku, jak se tehdy středoškolským učitelům říkalo či i dnes říká.

Proti výše uvedené komunistce, která byla ukřičená a používala i tělesných trestů, byla středoškolská dějepisářka usměvavá a také moudrá žena.  

A byla také členkou Občanského hnutí, což byl cca v letech 1991-1992 politický subjekt vzniklý z rozpadlého Občanského fóra, v němž povětšinou působili disidenti proti bývalému komunistickému režimu, tedy demokraticky smýšlející lidé, avšak vyznávají nepolitickou politiku Václava Havla a nikoliv pragmatismus a konzervatismus Václava Klause, který založil ODS. Pro úplnost dodávám, že v r. 1992 Občanské hnutí v parlamentních volbách propadlo, ale při příslušné volební kampani naše paní dějepisářka byla velmi aktivní, rozdávala na ulici volební letáky a svým politickým členstvím se před námi také nijak netajila.

Jak bylo uvedeno, druhou světovou jsme ale probrat nestihli, a paní profesorka nám k ní řekla jednu jedinou větu: „Chci, abyste věděli, že v Británii bojovali naši letci“.

Tyto dvě drobné příhody dokládají, jak se druhá světová válka dá vykládat různě.

Za komunistů bych oficiální „výuku“ shrnul následovně. Něco se úplně zamlčovalo (viz výše zmíněni čs. letci v boji o Británii), na něco se hledělo neutrálně či s určitým despektem (západní, resp. nekomunistický odboj, odstranění Heydricha, aktivity prezidenta Beneše). Něco se říkalo ve zcela negativních, případně i nejasných souvislostech - viz rovněž zmíněná řeč soudružky o vyplacené finanční náhradě za padlé americké vojáky. No o něčem se mluvilo naprosto nekriticky, oslavně, neustále, což v komunistickém podání samozřejmě platilo o osvobození ze strany rudoarmějců (o nich se ve filmech, dokumentech ponejvíce mluvilo jako o „Rusech“).

Dnes se používá postup zcela stejný s drobným detailem, kdy zlotřilci a hrdinové jsou prohození. V r. 1968 přišli jako okupanti Rusové. Naopak v r. 1945 nás osvobodili sovětští vojáci se zdůrazněním role ukrajinského frontu (a s ukrajinskou vlajkou na klopě děkuje za osvobození český premiér). Když už se uveřejní nějaká fotka, jde o fotky britských letounů spitfire nebo fotky oněch sovětských vojáků, ale na americkém náklaďáku, na kterém přijeli.

Navíc se letos, 80. let po válce, objevuje jiný rétorický trik - nebylo to vlastně osvobození, ani vítězství. Byla to jen „porážka fašismu“, kdy ale ve skutečnosti se v našem případě jednalo o jho nacismu, což není detail. Pokud by případně mělo jít o osvobození, to přinesli jen Američané, jak sveřepě a vášnivě uvádí bývalá kandidátka na prezidentku ČR, profesí vlastně také učitelka.  

Na youtube už dlouho při otevření těchto stránek visí video uvozeno barevnou fotografií zmlácené berlínské ženy. Agresoři se zobrazují v roli obětí, Rusové v roli výlučně těch, co znásilňovali.

Proto ani při této úvaze mi to nedá, a znovu musím zmínit Orwella. Jeho fiktivní Oceánie v knize „1984“ má za válečného nepřítele tu Eastasii, tu Eurasii, podle toho, jak se to mocným hodí.

Minulost je stejná, ale historie se mění. Kdo ovládá minulost, ovládá přítomnost.

A stejný zůstává i důvod, proč se zejména druhá světová válka, v níž nalézají legitimitu a odůvodnění své vlády jak dnešní demokratické režimy, tak minulé i současné nedemokratické státy, vykládá tendenčně a s účelovým zdůrazňováním jen některých prvků.

Tím stále stejný důvodem je Orwellem zmiňovaná touha mocných u moci zůstat. Co se děje s lidem přitom mocné až tak nezajímá a aby u moci zůstali, účelově mění nepřítele, tu na Eurasii, tu na Eastasii.

Tak i my přítele a nepřítele průběžně měníme, tam Rus byl osvoboditel, tam Rus byl násilníkem, tam Němec byl vrahem, tam Němec byl obětí. To vše podle toho, jak se to elitám hodí.