Betonové leporelo

 

Dnes v panelových domech v Česku žije asi tři miliony lidí. Zhruba každý třetí člověk. Nejde o okraj společnosti, ale o její jádro. Tyto domy vznikaly především před čtyřiceti až šedesáti lety s předpokládanou životností přibližně sto let. Nebyly navrženy jako trvalé řešení ani jako výnosný byznys pro realitky. Přesto se z nich stal základ bytového fondu státu. Paneláky se neopravují, ale jen zateplují. Všechno je povrchové v této době. Zateplení, antény, či solární panely neřeší stárnutí a tyto domy bude nutné jednou něčím nahradit. Až k tomu dojde, nepůjde o stovky bytů, ale o statisíce. Pro tyto lidi dnes neexistuje žádné náhradní bydlení. Politici nenabízejí řešení. Zákony s touto situací nepočítají. Tyto výhody někdejší masové výstavby za socialismu se postupně vyčerpávají a degradují.

 

V celé republice se ročně staví kolem 30 tisíc bytů. To sotva pokryje běžný rozvoj, natož výpadek významné části starého bytového fondu. Zároveň počet obyvatel roste a s ním i tlak na bydlení. Ten bude i nadále růst. Není podstatné, odkud lidé přicházejí. Podstatné je, že bytů nepřibývá. Důsledky jsou zřejmé. Bydlení je nedostupné pro mladé. Nájmy a životní náklady rostou rychleji než reálné mzdy. Navíc práce ubývá. Generace pozdržují založení rodiny mimo jiné proto, že nechtějí bydlet s rodiči nebo sdílet byty s cizími lidmi. Lidé nemají kam jít. Vlastní bydlení si nemohou dovolit. Mobilita zmizela. Trh se zablokoval a není to náhodou. Realitní bublina dál roste.

 

Stát se chová, jako by šlo o problém jednotlivců a nechává to předraženým developerům. Ve skutečnosti jde o strukturální selhání státu a politiků. Pokud dnes v panelových domech žije třetina země a zároveň se systematicky nestaví, vzniká dluh, který nelze splatit naráz. Každým dalším rokem se tento dluh prohlubuje. Až se první sídliště dostanou za hranici životnosti, nebude čas hledat řešení. Možná už dnes je pozdě vůbec začít. Lidé si nezačnou stavět činžovní domy. Ceny se samy nesníží a nové domy samy nevzniknou. Bude to rychlé, chaotické a velmi drahé. Pokud ovšem vůbec existuje nějaký plán.

 

Bydlení je základní podmínka fungování společnosti a státu. Pokud se tím nezačneme prioritně zabývat, doplatí na to postupně většina z nás. Naše děti a děti jejich dětí. Stát má sloužit lidem, ne naopak. Nakonec se může stát, že budou paneláky opuštěny jako v mých snech. Vítr bude skučet mezi patry o zdi, ve kterých kdysi zněl dětský smích.