Kdyby stromy uměly mluvit

Anotace: Malé zamyšlení nad tím co prožívají stromy. Je to možná trošku smutné, ale domnívám se, že to síle myšlenky to neubírá.

Na jedné louce stojí tři osamocené stromy. Je podzim a stromy vědí, že během zimy, jež se neúprosně blíží, budou moci spát. Nic je nebude trápit, nic nebudou muset řešit. Však se za celý rok napracovaly a odpočinek jim poprávu náleží. Prostě budou spát. I počasí je ospalé. A mne - když se tak na ty holé stromy dívám - napadá, jaké by to asi bylo, kdyby stromy uměly mluvit? Co bychom se od nich dověděli? Co všechno za svůj zdánlivě nudný život zažijí? Stromy nemluví s lidmi , ale jen mezi sebou. Povídají si a já se až divím, jak jsou upovídaní
Nejmladší z těch tří stromů se rozpovídá o všem důležitém, co do této doby zažil: ,, Mne sem na toto místo přivál vítr. To on určil místo, kde budu stát a přihlížet všemu kolem. Dokud jsem byl malý a schován v trávě, lidé o mne zakopávali a ovce mi okusovaly listí. Když jsem dorostl ve velikána, jakým jsem dnes, lidé mne museli obcházet a ovce už pro mne taky nejsou žádnou hrozbou. Za svůj život jsem poznal, jak jsou lidé k přírodě krutí a jak si jí neváží. Hodně mne bolelo, když po mně malí kluci lezli a lámali mé větve. Ale co jiného mi zbývalo než mít s nimi trpělivost? Doufal jsem, že se poučí a zmoudří. A musím říci, že za nějaký čas už po mně nelezli, ale místo toho si lehli do mého stínu a tam odpočívali s knížkou. Zmoudřeli a já byl rád, když na mne dokonce promluvili a pohladili mne po rozpraskané kůře. Odešli, založili rodiny a já tu stojím dál a učím to, co jsem učil je i jejich syny a trpělivě sleduji jejich osudy."
Druhý strom se pomalu nadechl a řekl:,, Chválím ti, že jsi jim pomohl pochopit to, že když někoho zraní, tak to bolí. Jen je škoda, že na světě není tolik učenlivých lidí." Chtěl také začít vyprávět, co zažil, ale zvedl se prudký vichr a tuto možnost mu nedal a už nikdy nedá. Přelomil statný strom a ukončil jeho životní příběh.
Dva zbývající stromy pak už jen stály a mlčky přemýšlely o tom, co jim chtěl stařešina říci. Doufaly, že lidé přijdou a nad ztrátou starého stromu zatruchlí. Lidé přišli, ale ne se poklonit, nýbrž starý strom odklidit a spálit.
Dvojice stromů věděla, že bude muset ještě hodně dlouho pracovat, aby lidem ukázala krásu života.
Toto bychom se asi dozvěděli, kdyby se stromy naučily mluvit, ale zároveň si myslím, že člověk by neměl doufat v to, že se stromy rozmluví, spíše by měl doufat v to, že se jim naučí naslouchat.