Holubí úvaha

Anotace: Tohle jsem v náhlém pohnutí svěřila listu Wordu kolem včerejší půlnoci. I přes pozdní hodinu si za svými slovy stojím, tak jen do mě! V myšlenkovém proudu vyplynula tato úvaha po básni Holubí žalozpěv.

Když jdete městem, kolik vidíte krve, bolesti a smrti? Já vím, že to nevidíte... Možná si všimnete žebráků bez končetin, skloněných u kostela – jsou příliš velcí a příliš lidé, než abyste je dovedli zcela přehlédnout. Ale o nich já nemluvím. Kolik jste ve městě viděli mrtvých ležet na ulici? Kolik umírajících tiše trpět? Já je viděla a viděla jsem také, kolik lidí o ně ani pohledem nezavadilo. Tentokrát mluvím o ptactvu, o holubech, ale nejde pouze o ně.

Teď si říkáte: „Fuj!  Špinaví holubi plní všemožných nemocí. Všude poletují a všude s prominutím serou. Čím víc jich pojde, tím líp!“ To je vskutku troufalé od příslušníka druhu čítajícího přes 7 000 000 000 jedinců, z nichž jenom každý Čech statisticky vyprodukuje ročně necelých 300 kg (což je navíc nejméně z celé EU). A přece byste tak horečnatě bojovali za každý lidský život, jenž by před vámi počal vyhasínat.

Ale kdo si všimne holouběte strnulého vprostřed přechodu? Řidiči, kteří kolem jezdí? Chodci, kteří po desítkách přes přechod přecházejí? Ne, pouze jedna prodavačka z nedalekého obchodu a studentka jedoucí právě tramvají ze školy. Když jsem se tehdy vracela, abych holoubka uchránila přejetí, už i ta prodavačka mě – upřímně a mile – překvapila.

Za těch 18 let, co jsem již na světě, znám myslím lidstvo natolik, aby mě neudivila tato jeho lhostejnost – jen lituji těch, které zahubí. Do té doby jsem však ještě vcelku důvěřovala záchranným stanicím.

Uvažovala jsem asi takto: Když se něco jmenuje ‚ Záchranná stanice při ZOO ‘, je to mj. určeno pro opuštěná mláďata divokých zvířat a má to na svém webu přímo vyfocené mládě holuba, pak je to skvělé místo, kam své zachráněné holoubě odvést. Avšak po zavolání mi bylo nejprve řečeno, že holub je přece zvíře domácí. Nakonec však poskytli jiné telefonní číslo, kde se ovšem postup dokonale zopakoval. Bylo až s podivem, že jsem při dalším telefonátu přece nalezla organizaci, která byla ochotna se holouběte ujmout.

Už druhá věc je, že sídlila ve zdánlivě obyčejném bytovém domě a z jiných ptáků jsem tam viděla pouze pár plkanců na dně kartonové krabice, do níž mě nechali holoubka uložit. A věru se mi nezdálo, že by k městským holubům měli vřelí vztah. Nebýt naprostého nepochopení z řad rodiny a holubovy neoblomné hladovky, ani bych ho tam nenechávala. Mě se vážně tolik chce věřit, že ho zachránili! Ale vím, že to bude spíše naopak. Byl to přece jenom jeden z mnoha nemocných holubů znečišťujících město. Co na tom, že jsem ho prve přinesla domů v náruči, že vypadal zcela zdravě a že jsem mu na rozloučenou dala pusu na hlavičku, aniž bych nyní umírala na tisícero nemocí...

Můj druhý holoubek zemřel vcelku nedávno a o to žel nemohu pochybovat. Pravděpodobně ho srazilo auto a během jedné noci podlehl vnitřnímu zranění. Našla jsem ho cestou z vánočních trhů. Choulil se v rohu jakési otevřené garáže, ani se nepohnul, když jsem naň promluvila. Kolik lidí šlo kolem, než jsem tam přišla já? A kolik dalších, než jsem si uvolnila ruce a vynesla ho z chladné garáže? Desítky, možná stovky... Usměvaví lidé chystající se na svátky klidu, míru, lásky, dobroty, obdarování, soucitu... Ani jediný pohled, ani jediné pozastavení...

Nikdo si ani nevšimnul. Nedívají se, protože když už by viděli, mohlo by je trápit svědomí. Nechtějí si večer u televize vzpomenout na to ubohé zvíře, které zjevně trpělo, ale bylo podle nich příliš špinavé, nemocné a cizí, než aby mu pomohli. Vy to nechcete! Možná je to proto, že jste zkrátka lidé – to všemocné nadzvíře (které sice denně dře jak vůl, vstává před slepicemi a rádo se houfuje jako ty ovce), jemuž mají ta hloupá zvířata pouze sloužit a krmit ho vlastním tělem. Pak přestaňte číst! Ale pokud jste pouze sevřeni strachem – „je to divoké zvíře, co když mě kousne, něčím nakazí...“ – můžete ještě pokračovat. Člověka si nikdo neochočil, jsme stejně divocí, a všechny ty hrozné nemoci (HIV, cholera, neštovice, malárie,...), které lidstvo sužují, aby takový holub pohledal. Onemocnět může naprosto každý – i vy, když se chytnete špatného madla v tramvaji, když spolucestující vedle vás zakašle... Spočtěte nemocné lidi a nenajdete ve světě živočišný druh s vyšším počtem nemocných. Přesto jste právě vy, právě teď zdraví. Co se vám snažím říct je, že nemá každý pták ptačí chřipku a každý zajíc tularémii. Tenhle poznatek asi nejvíce oceníte, až budete po autonehodě někde ležet s protrženou tepnou. Až pak jeden ze zevlounů přestane jen zírat, jak krvácíte na chodník, přiskočí a přidrží vám ránu vlastní rukou, nebude se nejspíš bát, že máte AIDS a nakazíte ho. A to i přesto, že k roku 2010 trpělo AIDS přibližně 33,4 milionu lidí (to číslo neklesá, roste).

Proto zkuste, jak zpívá Komunální odpad ve skladbě Křídla, „jednou z řady vystoupit, a na chvíli lvem hrdým být“. Zkuste jednou zachránit nevinný zvířecí život.