Jak ošálit Vesmír?

Anotace: Co vyzařuji, to přitahuji. Pravidlo, které platí a které nám jasně ukazuje, na co myslíme. Co chceme, co nechceme a také, čeho se bojíme. A jak to má nastavené spisovatel či nejméně pisálek, který se snaží v písmenkách zobrazit svůj příběh?

Co vyzařuji, to přitahuji.

Tímto pravidlem se více jak dvacet let řídím a navíc ho vtloukám do hlavy každému, kdo přichází se svými problémy a žádá ode mne pomoc.
Celých dvacet let vím, že když změním myšlení, začne se postupně měnit i můj život. Samozřejmě, že s tímto fenoménem souvisí i lidé, kteří patří přímo či nepřímo do mého života. A změna, kterou následovně procházím, sebou nese i konec starých špatně fungujících vztahů, aby se udělalo místo a mohly se rozvíjet přicházející vztahy nové. To první sebou vždy nese poporodní bolesti, to druhé přichází bezbolestně. Ale každá bolest jednou končí a pak obvykle nastupuje úžasný klid.

Nic není náhoda. A když nevím, co říct či jak se zachovat, opakuji si jedno čínské přísloví: chceš-li změnit svět, začni u sebe. I když hledat chyby JENOM v sobě, je to nejtěžší.

A tak mě to vede k tomu, že převracím každičké slovo, než ho vyřknu, abych se nezamotala do zbytečných sítí. Ale jak to v tom našem životě bývá, člověk je neustále překvapován a největší překvapení bývají, když je překvapován sám sebou. A u mě to snad platí dvojnásob.

Začala jsem totiž psát příběh podle života jedné mé známé formou ,,ich''. Jednoduše vysvětleno, jako kdybych to byla já, která ten příběh žije. Je to můj první rozsáhlejší a podrobněji propracovaný kousek života mladé vdané ženy. Každou myšlenku své hrdinky procíťuji, každý pohyb i pohled prožívám autenticky. A když jsem se dostala do životního úskalí plného nepříjemných emocí a příběh mé hrdinky nabyl určitých velmi vyhrocených rozměrů, ozvala se má dcera s popisem své životní dramatické situace. Doslova jsem se vyděsila, protože jsem u ní viděla jasné zrcadlení života mé hrdinky. Odložila jsem příběh s myšlenkou, že až se dceři život dostane do klidnějších kolejí, budu pokračovat.

Měsíc utekl jako voda a přišel den, kdy jsem zase začala mít svrbění v příběhu pokračovat. Pár dnů jsem si pohrávala s myšlenkou jak dál a v zápětí přišla další rána. A to v opětovné podobě pokračování problémů u dcery. Jenomže tentokrát začaly emocionální turbulence nabírat vysokých obrátek a utahovaly všechny šrouby. Příběh jsem díky této skutečnosti uložila k ledu na několi měsíců. Zakázala jsem si byť jenom myšlenku, natož psaní.

Vydržela jsem to asi čtyři další měsíce. Dcera žila v poklidu do chvíle, kdy jsem stála u psacího stolu a podívala jsem se do police na desky, protože mi jakýsi čert začal napovídat, že je čas si udělat alespoň korekturu připraveného textu. A že při této činnosti nebudu přemýšlet nad příběhem jako takovém, ale nad větami a gramatikou a třeba i čtivosti příběhu.

Uvěřila jsem tomu a pustila se do práce. Bavilo mě to, ale toto nadšení mi vydrželo sotva tři dny. A to do okamžiku, kdy jsem mluvila s dcerou, abych se dozvěděla, že jí začaly potíže zase a její problémy jsme rozebíraly celý týden ze všech možných úhlů pohledu. Nakonec jsem práskla s deskami na dno psacího stolu s jasnou vizí, že se s nimi loučím na hodně dlouho.

A protože jsem psát potřebovala, hlava mi totiž běžela na plné obrátky a já ji potřebovala zaměstnat, prvně v životě jsem si vyzkoušela účast v literární soutěži. Napsala jsem pohádku o nešikovném čertisku a velmi mě potěšilo, že z 98 účastníků jsem se umístila jako padesátá osmá. A toto krásné umístění jsem zvládla od první myšlenky včetně korektury za pouhé dva dny. Takže kvalitativně nic moc.

Čas běží jako splašený a já jsem si najednou uvědomila, že jsem na svůj příběh ani nepomyslela dlouhých sedm měsíců. Dcera si spoustu věcí vyřešila a tak jsem si říkala, že bych román mohla dopsat. Do svých hrdinů jsem se zase ponořila, ve svých myšlenkách jsem opět přemýšlela o pokračování každého z nich a neuběhl ani týden, kdy se velmi nešťastná dcera zase ozvala. V jejím životě nastal opět velmi nepříjemný zvrat.

Vyděsilo mě to. To přeci není možné! Jak to dělají ostatní? Píší, aniž se jim v životě neděje nic závratného a nebo to neslučují? Ať se jim děje cokoli, berou to jako náhodné životní podobnosti? Nebo o tom takto spisovatelé nepřemýšlí vůbec?
Jak Vesmír ošálit? Jak mu dodat pozitivní energii, abych svými myšlenkami neohrožovala ty, které miluji a při tom jsem román dopsala?

Vzpomněla jsem si na potrestaného mnicha, který za pomoci ďábla napsal přes jednu noc knihu ,,Ďáblova bible'' a následovně měl po zbytek života velké problémy. Uvědomila, jsem si, že nejsem jediná, která odraz vesmírné energie řeší, ale určitě jsem jediná, která v kontextu s příběhem řeší svůj život. Dopsat román přes noc, není tedy ta správná cesta.

Ale co příště? Psát jenom slaďáky a nebo pohádky bez zlých příšer a čertů? To by bylo divné, to by nikdo nečetl. A zase se mi vkrádala do myšlenek otázka, jak to dělají ostatní, kteří píší o utrpení, válkách, popisují nešťěstí lidí a zachází v tom do detailů. Jaký tito spisovatelé mají život? Je to již rok a půl, co jsem na román nesáhla, mám i další zjímavá témata a psát o tom všem chci. A tak a něco vymyslet musím.

Vždy jsem vyučovala, že proti negativní energii je potřeba se chránit energetickým štítem nebo nejlépe bublinou. A tak mě napadá se dívat na mnou psaný příběh jako na film, který je ode mne vzdálený. A prožití? Emoce? Ty budu muset zabalit do jakési energetické bubliny. Bude to náročné, ale když člověk chce, dokáže i nemožné.

Protože Vesmír se ošálit nedá.