Jak ošálit Vesmír?

Jak ošálit Vesmír?

Anotace: Co vyzařuji, to přitahuji. Pravidlo, které platí a které nám jasně ukazuje, na co myslíme. Co chceme, co nechceme a také, čeho se bojíme. A jak to má nastavené spisovatel či nejméně pisálek, který se snaží v písmenkách zobrazit svůj příběh?

Co vyzařuji, to přitahuji.

Tímto pravidlem se více jak dvacet let řídím a navíc ho vtloukám do hlavy každému, kdo přichází se svými problémy a žádá ode mne pomoc.
Celých dvacet let vím, že když změním myšlení, začne se postupně měnit i můj život. Samozřejmě, že s tímto fenoménem souvisí i lidé, kteří patří přímo či nepřímo do mého života. A změna, kterou následovně procházím, sebou nese i konec starých špatně fungujících vztahů, aby se udělalo místo a mohly se rozvíjet přicházející vztahy nové. To první sebou vždy nese poporodní bolesti, to druhé přichází bezbolestně. Ale každá bolest jednou končí a pak obvykle nastupuje úžasný klid.


Nic není náhoda. A když nevím, co říct či jak se zachovat, opakuji si jedno čínské přísloví: chceš-li změnit svět, začni u sebe. I když hledat chyby JENOM v sobě, je to nejtěžší.


A tak mě to vede k tomu, že převracím každičké slovo, než ho vyřknu, abych se nezamotala do zbytečných sítí. Ale jak to v tom našem životě bývá, člověk je neustále překvapován a největší překvapení bývají, když je překvapován sám sebou. A u mě to snad platí dvojnásob.


Začala jsem totiž psát příběh podle života jedné mé známé formou ,,ich''. Jednoduše vysvětleno, jako kdybych to byla já, která ten příběh žije. Je to můj první rozsáhlejší a podrobněji propracovaný kousek života mladé vdané ženy. Každou myšlenku své hrdinky procíťuji, každý pohyb i pohled prožívám autenticky. A když jsem se dostala do životního úskalí plného nepříjemných emocí a příběh mé hrdinky nabyl určitých velmi vyhrocených rozměrů, ozvala se má dcera s popisem své životní dramatické situace. Doslova jsem se vyděsila, protože jsem u ní viděla jasné zrcadlení života mé hrdinky. Odložila jsem příběh s myšlenkou, že až se dceři život dostane do klidnějších kolejí, budu pokračovat.


Měsíc utekl jako voda a přišel den, kdy jsem zase začala mít svrbění v příběhu pokračovat. Pár dnů jsem si pohrávala s myšlenkou jak dál a v zápětí přišla další rána. A to v opětovné podobě pokračování problémů u dcery. Jenomže tentokrát začaly emocionální turbulence nabírat vysokých obrátek a utahovaly všechny šrouby. Příběh jsem díky této skutečnosti uložila k ledu na několi měsíců. Zakázala jsem si byť jenom myšlenku, natož psaní.


Vydržela jsem to asi čtyři další měsíce. Dcera žila v poklidu do chvíle, kdy jsem stála u psacího stolu a podívala jsem se do police na desky, protože mi jakýsi čert začal napovídat, že je čas si udělat alespoň korekturu připraveného textu. A že při této činnosti nebudu přemýšlet nad příběhem jako takovém, ale nad větami a gramatikou a třeba i čtivosti příběhu.


Uvěřila jsem tomu a pustila se do práce. Bavilo mě to, ale toto nadšení mi vydrželo sotva tři dny. A to do okamžiku, kdy jsem mluvila s dcerou, abych se dozvěděla, že jí začaly potíže zase a její problémy jsme rozebíraly celý týden ze všech možných úhlů pohledu. Nakonec jsem práskla s deskami na dno psacího stolu s jasnou vizí, že se s nimi loučím na hodně dlouho.


A protože jsem psát potřebovala, hlava mi totiž běžela na plné obrátky a já ji potřebovala zaměstnat, prvně v životě jsem si vyzkoušela účast v literární soutěži. Napsala jsem pohádku o nešikovném čertisku a velmi mě potěšilo, že z 98 účastníků jsem se umístila jako padesátá osmá. A toto krásné umístění jsem zvládla od první myšlenky včetně korektury za pouhé dva dny. Takže kvalitativně nic moc.


Čas běží jako splašený a já jsem si najednou uvědomila, že jsem na svůj příběh ani nepomyslela dlouhých sedm měsíců. Dcera si spoustu věcí vyřešila a tak jsem si říkala, že bych román mohla dopsat. Do svých hrdinů jsem se zase ponořila, ve svých myšlenkách jsem opět přemýšlela o pokračování každého z nich a neuběhl ani týden, kdy se velmi nešťastná dcera zase ozvala. V jejím životě nastal opět velmi nepříjemný zvrat.


Vyděsilo mě to. To přeci není možné! Jak to dělají ostatní? Píší, aniž se jim v životě neděje nic závratného a nebo to neslučují? Ať se jim děje cokoli, berou to jako náhodné životní podobnosti? Nebo o tom takto spisovatelé nepřemýšlí vůbec?
Jak Vesmír ošálit? Jak mu dodat pozitivní energii, abych svými myšlenkami neohrožovala ty, které miluji a při tom jsem román dopsala?


Vzpomněla jsem si na potrestaného mnicha, který za pomoci ďábla napsal přes jednu noc knihu ,,Ďáblova bible'' a následovně měl po zbytek života velké problémy. Uvědomila, jsem si, že nejsem jediná, která odraz vesmírné energie řeší, ale určitě jsem jediná, která v kontextu s příběhem řeší svůj život. Dopsat román přes noc, není tedy ta správná cesta.


Ale co příště? Psát jenom slaďáky a nebo pohádky bez zlých příšer a čertů? To by bylo divné, to by nikdo nečetl. A zase se mi vkrádala do myšlenek otázka, jak to dělají ostatní, kteří píší o utrpení, válkách, popisují nešťěstí lidí a zachází v tom do detailů. Jaký tito spisovatelé mají život? Je to již rok a půl, co jsem na román nesáhla, mám i další zjímavá témata a psát o tom všem chci. A tak a něco vymyslet musím.


Vždy jsem vyučovala, že proti negativní energii je potřeba se chránit energetickým štítem nebo nejlépe bublinou. A tak mě napadá se dívat na mnou psaný příběh jako na film, který je ode mne vzdálený. A prožití? Emoce? Ty budu muset zabalit do jakési energetické bubliny. Bude to náročné, ale když člověk chce, dokáže i nemožné.


Protože Vesmír se ošálit nedá.

Autor Blanka, 14.12.2020
Přečteno 467x
Tipy 2
Poslední tipující: mkinka
ikonkaKomentáře (12)
ikonkaKomentujících (2)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
líbí

Na potřetí:
Myslím, že už vím jak si pomoci s tvým textem. To, co člověk (duchovně) vyzařuje, přijímají (duchovně) ostatní lidé. Vzhledem k tomu, že reagujeme na podněty, reagujeme i na toto vyzařování. Jen nereagujeme jako biologické stroje, ale můžeme o svých reakcích rozhodovat. Tedy někdo ti vrátí to samé, co k němu posíláš, jiný opak a další ti třeba uvaří kafe ;-)

16.12.2020 21:18:55 | Slav Milo

líbí

Ono je to bohužel ještě trošku jinak. Reakce jsou podvědomé, neznám člověka, který by silné emoce dokázal ovládnout. Když se mu v životě něco ošklivého stane, možná se zastaví a čumí, ale myšlenkové pochody jsou také vysílanou energií. Můžeme ovládat své myšlenkové pochody, které jsou pod vlivem pozitivních emocí, ale to nebylo tématem, o kterém jsem svůj článek psala. Já jsem psala o negativních emocích na základě špatné zkušenosti.

05.08.2022 21:15:51 | Blanka

líbí

Energie se jen mění, například z kinetické na elektrickou. Může jí být nějak velké množství, pak lze mluvit o pozitivitě a když jí je méně, tak o negativitě. Tedy mne připadá, že například když člověk koná nebo už se jen v mysli soustředí na dobro, potřebuje k tomu přeměňovat nějaké množství energie, neboli potřebuje být pozitivní na energii, ale to i když se soustředí na zlo, zášť a svár. Být pozitivní na energii samo neřeší vůbec nic, ale používání nějakého přiměřeného množství energie s láskou k dobru už prospěšné je. Jako neřeší vůbec nic samotná gravitační síla, ale až dobrý skutek, který ji používá.

07.08.2022 17:51:10 | Slav Milo

líbí

To je sice hezké, jak to píšeš, ale já mám své vlastní myšlenkové pochody, svůj život, životy mých dětí a navíc jsou to teď i životy hrdinů mého příběhu. Jejich myšlenkové pochody, jejich dobrý či krizový den není bilologický stroj. To je součást mě samé. Dělám chyby v přemýšlení, mnohdy i ve slovech, nejsem dokonalá, na to jsem moc člověk a navíc silně citlivá a emotivní ženská :-D. To, co je nejsilnější, strach je vždycky silnější než touha, se v auře nebo-li v tom, co vyzařuji, odráží nejsilněji. A to potřebuji korigovat. A to s tím kafem, to že mi občas někdo i udělá kafe, je fajn, ale to mě netrápí. Chci psát o všem možném i nemožné, a nechci mít energetické návraty jako paní Monyová. A proto musím natrénovat ochranu. Není to ochrana mého těla, mého bytu. To umím, ale to, co jsem popisovala v textu je rok a půl stará, spíš nová záležitost a na to musím jinak. Právě tak, aby se mi to negativní o čem chci psát a tak o tom přemýšlím a posléze i píši, nevracelo. Díky za to, že se kontaktuješ. Je vidět, že můj článek je podnětný a to je pro mne výzva. Děkuji ještě jednou. A ještě poznámka k tomu, jak jsi psal, že protiklady se přitahují. To, čeho se člověk bojí, to bývá protikladem toho, co vlastně chce. V auře se najde všechno, toto téma se nedá paušalizovat. Blanka

17.12.2020 11:04:07 | Blanka

líbí

jestli nechceš aby se ti vracelo to negativní o čem píšeš, pochop k čemu je to dobré. Zlo totiž ve své podstatě touží po dobru a když mu ho dáš, dá ti pokoj a ještě ti bude vděčné ;-)

18.12.2020 23:19:15 | Slav Milo

líbí

Jestli nechci, aby se mi vracelo to negativní, o čem přemýšlím či o čem píši, musím přemýšlet o pozitovních věcech a situacích. Zlo není NIC, co by něco mohlo chtít či nechtít. Zlo je situace, která v člověku budí nešťastné až bolestivé emoce a ty se uklidní, až když se člověk dostane do příjemného situace. Takže zlo se nemusí sytit a ničím ho nenasytíš, to pouze je slovní obrat. Zlá situace se může uklidnit situací příjemnou a to platí i obráceně. Slovní obrat se nedá zaměňovat za skutečnost. Čeština je květnatá, ale fakta se vyjadřují pouze slovy, která k vyjádření skutečnosti patří.

19.12.2020 13:01:59 | Blanka

líbí

Opravdu tomu nerozumím, protože mi přijde, že když je člověk nešťastný, musí si toto neštěstí připustit, aby se v něm otevřely ty pochody, které mu uleví. A čím více si bude hrát na šťastného, tím mu bude hůř.

20.12.2020 12:00:28 | Slav Milo

líbí

jak myslíš, já tomu jenom nerozumím, ale když tomu ty tak fakticky rozumíš, proč ti to dělá problém?

20.12.2020 11:32:12 | Slav Milo

líbí

Ty nejspíš nerozumíš češtině, protože já jsem JENOM popsala problém, ale i výsledek- Popsala jsem. jak na problém, ke kterému jsem logickou cestou došla.

21.12.2020 20:42:56 | Blanka

líbí

inu, dívej se na napsaný příběh jako na film a považuj to za logické jak chceš. Třeba se nakonec objeví v kině. ;-)

21.12.2020 21:31:25 | Slav Milo

líbí

Už jsem to dočetl dokonce a souhlasím v tom, že se vesmír ošálit nedá. Ale lze se v něm naučit žít. A lze se v něm naučit i psát. A když se to člověk naučí, stojí to za to. Ale někdy je v obém potřeba korektura ;-)

14.12.2020 18:06:54 | Slav Milo

líbí

já tomuhle nerozumím, protože mně přijde, že se přitahují spíše protiklady a když vrána k vráně sedá, pak je jedna z nich určitě havran. Tedy pokud jsem již radioaktivní, přitahuji právě opak toho, co vyzařuji. Ale nečetl jsem celý text.

14.12.2020 16:26:22 | Slav Milo

© 2004 - 2024 liter.cz v1.7.2 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí ⋅ Osobní údaje ⋅ Provozovatel