Chodba

Anotace: Tato úvaha vznikla když jsem na tom byla psychicky hodně špatne. Je temná a taková zvláštní nevím jestli je líbivá... to musí posoudit jiní.

Stojím ve dlouhé chodbě. Stojím na jejím začátku, je tu velice pěkně, svítí tu lampy, tak zářivě až mne z toho bolí oči, ale ať se dívám jak se dívám nikde žádné okno, jen daleko přede mnou jsou černé dveře.Jsou tak daleko, že z nich vnímám jen malý černý bod. Říkám si, že tady je sice nádherně, ale nic tu není jen to krásné světlo. Najednou mám z toho krásného světla strach a jdu směrem ke dveřím. Nejprve se mi jde lehce a jsem z toho šťastná, těším se na ty dveře a na to co je asi za nimi. Ale sotva ujdu pár kroků slyším že tu nejsem sama! Někdo je za mnou a já nemám odvahu se otočit a podívat se kdo je za mnou. Mám takový strach že se bojím, že mi od toho tlukotu praskne srdce. Ale já se tomu postavím! Nesložím se a půjdu dál!! Přestávám myslet na kroky za mnou a jdu dál.Oči od toho světla, které mi před tím připadalo tak krásné mne bolí. Pálí a mám strach, že o ně přijdu. A pak ani nevím jak je to možné, světlo pomaličku slábne, ale já se i přesto bojím myslet na kroky za mnou a dveře přede mnou. Začínám utíkat jak nejrychleji to jde mám takový strach a nevím co s ním. Ale přesto cítím, že ačkoli se mi všechno strachy svírá musím utíkat, utíkat dál a blíž ke dveřím!!! Vím, že za chvilku ty světla zhasnou docela a já budu s neznámými kroky za sebou sama ve tmě kterou neproniknu. Ale najednou slyším v dálce za mnou strašlivé zaryčení koně plné bolesti. Zní to jako smrt. Otáčím se a co se nestane!!! Kroky za mnou utichnou a nic tam není, tma se rozestupuje, ale ne do té šílené záře rozestoupí se jen, tak aby oči nebolely a bylo pěkně vidět. A já tam odkud jsem vyšla vidím krásného koně, jenže on je černý. Mám strach jít mu pomoci i když z něj valí proudem krev a on naříká. Ale pak si řeknu "nemohu jej nechat umřít!!!" a jdu jsem odhodlaná se postavit všem co by mne mohlo na cestě za ním potkat. Jsem u něj a přiložím ruku na ránu ze které mu stále proudí krev. A najednou se vraník zvedá zařehtá a já vidím tu krásu. Svěřuji se mu se vším co mne tu potkalo a jsem ráda, že je tu se mnou. A uvědomuji si jak je černá nádherná. Ta jeho černá srst mi pomohla zbavit se strachu a utopila jsem v ní vše a protože nic není černější než ta jeho černá tak už nikdy nic nevyleze. Vraník se sklonil a se mu vyhoupla na hřbet a spolu jsme šli k těm tajemným černým dveřím. Jeho jisté kroky mi dali odvahu.Chodba byla pryč! Cválali jsme po nádherné louce plné zvířat a já byla šťastná. Miluji černou barvu pomáhá mi utopit vše z čeho mám strach. Možná je to proto že ostatní z ní mají strach a já v ní našla něco uklidňujícího co mi dává sílu jít dál. Možná jsem divná nebo tak něco, ale s tímto mým černým koněm jsem šťastná!!