Fanny - malá ůvaha o tomto filmu a lidech

Anotace: Tato ůvaha by chtěla pomocí jednoho českého filmu poukázat na to, že lidé se liší a že nikdo si nezaslouží být opovrhován. Kdyby si ji přečetl byť jen jediný člověk a zamyslel se tak budu moc ráda. Tereza Špačková

Fany. Tento film jsem poprvé zhlédla asi tak před čtyřmi lety. A vím, že na mně již tehdy udělal velký dojem. Proto jsem si nemohla dnes upřít možnost se na něj opět podívat. Ale než budu mluvit o svých pocitech z tohoto filmu raději Vám alespoň trošičku nastíním o čem tento film je.

Film je velice dobře obsazen Jiřinou Bohdalovou a Jiřinou Jiráskovou. Jejich role jsou v tomto filmu naprosto nezapomenutelné. Jiřina Bohdalová a Jiřina Jirásková hrají ve filmu dvě sestry. Jedna sestra je velice uspěšnou primářkou v nemocnici a ta druhá trpí duševní nemocí. Tetička, která se o nesvéprávnou Fany stará, už to nevydrží a odjede do Ameriky. Místo ní si Fany vezme na starosti její sestra Jiřina.Celý film nám poté ukazuje, jak je těžké žít s takovým člověkem a jak je takový člověk narozdíl od nás schopen vnímat mnohem lépe svět a své okolí. Pro obě ze sester je to velice těžké takto spolu žít, ale skoro by to i mohli zvládnout kdyby nedošlo ke krádeži soch v kostele ve kterém Fany pracuje, a který měla hlídat. Jenže nesvéprávnou Fany lupiči jednoduše obalamutili. Sestra se rozhodne dát Fany do ůstavu... Jak to skončí Vám nepovím jelikož Vás nechci připravit o zážitek z filmu.

Tento film mi dal mnohé. Zjištění, že mnozí z těch, které my ,,normální'' lidé považujeme za neschopné a někdy až za debilní, jsou naopak mnohem vnímavější než my kteří nejsme nepřízní osudu nijak poznamenaní bylo smutné. Paní Bohdalová zahrála Fany podle mne a tedy očima amatéra velice dobře. Byla naprosto skvělá. Tento film je neopakovatelný a myslím si, že i nenahraditelný. Žádný halivůdský trhák Vám nedá tolik co tento film. Ty filmy prostě nejsou schopny odtajit roušku porozumnění mezi námi a mezi lidmi kteří nedokáží myslet stejně jako my. Veřím, že ve vnitř všichni cítíme, že ti no postižení lidé ví mnohem více než mi, ale bojíme se jim to přiznat.

Lidé by se měli více zamýšlet nad jejich životy a ne se jim jen smát. Jsou to lidé jako my. Možná, že jejich svět je trošičku jiný než ten náš, ale pořád jsou to lidé. Musíme se snažit jim pomoci a ne se snažit je potopit posměchem, který neuráží ani tak je jako především nás samotné. Protože kdo se takovým lidem směje nebo se s nimi odmítá bavit, nebo dokonce je považuje za něco míň než je on sám, si snad ani nezaslouží mít nadále hrdou nálepku normálního člověka. Zamyslete se nad tím prosím a svět bude hned veselejší.