Smysl bolesti v lidském životě

Anotace: Lidé se často ptají, proč je v lidském životě tolik trápení a bolesti. Proč člověk musí jednou zemřít? Proč je někdo těžce nemocný? A proč někdo jiný v životě neměl zlomenou ani nohu?

Smysl bolesti v lidském životě

Lidé se často ptají, proč je v lidském životě tolik trápení a bolesti. Proč člověk musí jednou zemřít? Proč je někdo těžce nemocný? A proč někdo jiný v životě neměl zlomenou ani nohu?

Nemoc, bolest a trápení vidíme jako něco velice negativního. Je to něco, čemu se chceme za každou cenu vyhnout, ať to stojí, co to stojí. Podívejme se ale například na bolest. Je bolest sama o sobě špatná? Vždyť bolest dává našemu tělu pouze signál, že něco není v pořádku. Představte si, že si nožem uříznete kus prstu. Bez bolesti o tom vlastně ani nevíte. Nebo je někdo těžce nemocem, třeba má rakovinu. Opět, bez bolesti se na to ani nepřijde. Bolest je tedy velmi užitečná věc. Nepříjemné je, když se bolest stane v důsledku dlouhodobé nemoci stálým průvodcem člověka. Ale i na to dnes existují metody. Člověk může být zbaven bolesti. Zkusme se tedy dívat na bolest trochu pozměněným pohledem a vnímejme ji alespoň trochu jako něco užitečného a dobrého.

V životě každého z nás se někdy vyskytují těžké chvíle. Dostaneme se před těžkou překážku, prostě nemůžeme jít dál. Nebo si alespoň myslíme, že ji nepřekonáme! Proto ji raději obejdeme. A ejhle, uplyne nějaká doba a překážka je tady zpátky, ale je mnohem větší než dřív a už se nedá obejít. Znám člověka, který neustále pracoval. Na páteři měl velké výčnělky, které mu zasahovaly nervy a trpěl velikými bolestmi. Dvakrát šel na operaci. Doktoři říkali, že v žádném případě nesmí pracovat. Ale to pro něho bylo nepřijatelné. Co by celé dny dělal? Šel tedy do práce. A za čtyři měsíce byl zpátky v nemocnici, brblal a stěžoval si a doktoři uvažovali nad třetí operací! Ten člověk měl tedy před sebou překážku. Měl zatnout zuby a vydržet nepracovat, až by se tělo dalo zase do pořádku. On to ovšem nevydržel a nyní leží v nemocnici a čeká na další operaci. Která překážka tedy byla větší? Nevydržet pracovat nebo nakonec skončit v nemocnici na operačním stole? Jednou šel chlápek s mládeží na hory. Děcka si po cestě stěžovala, že cesta je samý kámen a trní. On je však nutil jít stále dál. Nakonec to zvládli, a když sešli dolů, všichni byli nadšení a plní radosti. Muž se na ně podíval a říká:“Když nepřekonáte ani takhle jednoduchou překážku, jak se chcete vyrovnat s těmi, které vám připraví život?“ A je to pravda. V dnešní době jsme se naučili vnímat i překážky jako cosi negativního. Ale opak je pravdou. Překážka nás učí něčemu novému, dělá z nás po jejím překonání silnější, odolnější a moudřejší jedince. Lidé, kteří byli za komunismu zavření ve vězení, se vrátili zpět třeba po deseti nebo patnácti letech. Zkuste někdy zajít na přednášku takových lidí. Jsou plní elánu, plní radosti, spousta z nich v sobě nenese žádnou nenávist vůči svým věznitelům. Dokázali překonat překážky, dokázali odpustit a žijí krásný život. Překážky zde tedy nejsou ve své podstatě proto, aby nás trápily, ale proto, abychom je překonávali a něco tím získali. Ježíš Kristus praví:“Kdo chce jít za mnou, vezmi svůj kříž, zapři sám sebe a následuj mne.“

A co lidé, kteří třeba umírají? Jednou jsem četl takový článek. Muž byl smrtelně nemocen a řekl své ženě, že si přeje, aby ho odvezla vysoko do hor, kde je zima a sníh. Že tam chce zemřít, že tak to pro něj bude nejlepší. Žena ho po dlouhém přemlouvání přesvědčila, aby se šel do nemocnice léčit. Muž nakonec svolil a poddal se léčbě. Den za dnem trávil v nemocnici, snášel ozářky a podobně. Po roce zemřel. Zemřel v té nemocnici jako nešťastný, opuštěný a smutný člověk. To proto, že se vzdal svého snu a nedokázal ho již naplnit. Místo toho se dostal do soukolí léčby, doktorů a nemocnice, ze kterého se již nedokázal dostat. Ono je asi velmi důležité připravit se v životě na bolest, utrpení a smrt. To vše snášet a nestěžovat si. Ale také bychom měli přemýšlet nad tím, jak jednou zemřeme. Téměř každý by chtěl zemřít doma nebo v podobném prostředí. Dnes je to již možné. Existují hospice, existuje organizace Cesta domů, která léčí smrtelně nemocné ve vlastním domě. Smrt je poslední část našeho pozemského putování. Měli bychom ji prožít tak, jak jsme si ji naplánovali, pokud Bůh dá. Rozloučit se důstojně s tímto světem.

Podle mě by měl člověk procházet tímto životem a každý den si z něj něco nového vzít. Ponaučení, nový poznatek, pád, ze kterého se pak vyhrabe. Často se tomu vyhýbáme. Ale to není správné. Zkusme se tomu postavit čelem, bojovat proti tomu a každým dnem se stávat lepším a lepším člověkem.