Jak chutná samota...

Anotace: Co k tomu dodat?... čtěte pomalu....

Znáš to, znáš to, když jen sedíš, když sedíš pocitem, že všechno je na tebe moc těžké. Že se nic z toho, co děláš nebo bys chtěla dělat, nedá zvládnout. Že na nic z toho nemáš. Ale sama víš, že tady nejde o to, že by to bylo těžké. Tady jde o to, že ty jsi slabá. Že už na nic nemáš sílu. Jen se zhroutit a plakat. Na nic víc nemáš. Nebo se tak aspoň cítíš. K tvé vlastní smůle tu není nic, a hlavně NIKDO, kdo by tě přesvědčil o opaku.
Máš strach, že nenajdeš nikoho, kdo by tu byl. Ne, nemáš strach, že ho nenajdeš. Že zůstaneš sama. Ne, toho se nebojíš. Bojíš se toho, co je teď, že už jsi sama.

Vyjdeš na radu přátel ven. „Žij a užívej!“ řekli ti. Ráda, řekla bys, kdyby to tak opravdu šlo. Kdyby to prostě jenom šlo.
Procházíš ulice a nevnímáš okolí. Jsi sama se sebou a na nic víc nemyslíš. Vyndáš sluchátka a do uší ti zní písnička beze slov. Nemáš sílu ani vnímat slova písničky. Jdeš a procházíš tím davem, do kterého tě tví přátelé posílali. Možná, že po tobě někdo kouká. Jo, taky bys asi koukala po někom, kdo jako bez duše chodí městem. Jsi unavená. Už nezvládám ani chvilku chodit, řekneš si a hledáš lavičku. Jediná volná je u dětského hřiště. Proč ne, řekneš si, už opravdu nemůžeš dál chodit. Bolí tě celé tělo, ale z únavy to není. To víš.
Sedíš tam a díváš se na děti, co se prohánějí po hřišti. Po pískovišti. Mezi prolézačkami. U kolotoče. Kolem tebou obsazené lavičky. Jedna holčička se zastaví a podívá se na tebe. Sedíš, ona stojí, koukáte na sebe. Vyloudíš slabý úsměv. Kdoví proč mají lidi tendenci usmívat se na malé děti a na sebe už ne, napadne tě. Ona se ale neusměje. Přijde k tobě a sedne si vedle tebe. Chvilku mlčky sedíte. Ostatní děti už ji beze slov vyloučily ze hry. Sedí a otočí se na tebe. Sílu na další úsměv už nemáš a jen tak mít nebudeš. A pak… tě pohladí po ruce. Jakoby chtěla říct, všechno bude dobrý, nejsi tu sama. Koukáš na ni, jak se zvedá a odbíhá za svými kamarády. Jak znenadání mění výraz a opět se usmívá. Už se na tebe neotočí, ale ty ji pořád sleduješ pohledem. Nakonec se zvedneš a odejdeš.
Chodíš dál po městě, myšlenky ti odbíhají kamkoliv se jim zachce, nikam je nesměruješ, nemá to cenu.
Odbíjí zvon, zvedneš hlavu. Už tolik hodin, měla bych jít domů, bleskne ti hlavou. I když, kdo by tě vlastně postrádal, že? Ale i tak, nějaká magická moc tě táhne domů. Asi prostě zvyk, že by ses tam měla vracet vždy, za jakýchkoli podmínek. Vybereš schránku. Letáky, letáky, letáky a pár obálek. Pro otce, pro matku, jedna pro tebe. Vyjdeš nahoru do bytu, odemkneš, vcházíš. Poštu položíš na stejné místo jako vždy a procházíš bytem do svého pokoje. Rodiče tě znají, vzdali snahu bavit se s tebou, už před pár dny. Vejdeš do pokoje a hned ulehneš na postel. Tvoje věčně neustlané peřiny studí, ale ty to nevnímáš. Pomalu rozděláváš obálku a vyndáváš obsah. Nic zvláštního, vzali tě na školu. No a, co to vlastně znamená, řekneš si. Změna prostředí? Možná. Noví lidé? Nejspíš. Další neštěstí? Skoro určitě. Doneseš obálku i s obsahem do obýváku a provázena pohledy rodičů se vracíš do pokoje, do svého království. Opět si lehneš a koukáš na bílý strop. A přemýšlíš.

Je smutné být sama, a o hodně smutnější je si to přiznat. Nejvíc smutné však je, nic s tím nedělat. Ať se snažíme jakkoli, nastane „naše“ chvíle samoty. V čase kdy to nejméně čekáme a ještě méně potřebujeme. Dá se s tím něco dělat? Táži se vás a táži se i sebe. Ne, já to nevím. Já vždycky trpím, nic s tím nedělám, neumím to… Snáším tiše a útrpně svou samotu, protože nechci, aby to bylo na úkor ostatním, neříkám jim to. Usmívám se, pomáhám, radím, uklidňuji, že všechno bude dobré. Uklidňuji je, sebe ne. Sebe neumím. Sobě nepomůžu. Jen nechci ublížit těm ostatním. Směji se na ně a někde v hloubi se mi každý můj úsměv zarývá do srdce a nechává tam bolestný šrám. Šrám, který bych mnohem radši viděla kdekoli jinde na mém těle, tam by bolel míň než tam uvnitř. Ale to neudělám. Na to nemám. Ani sílu, ani odvahu. Mám jen na to přetvařovat se pro ostatní… a trpět pro mě….

A tak jen sedím… a vychutnávám si svou samotu. Takovou, jaká tu přede mnou stojí a leží. Takovou, která těžko opouští, ať se snažím jak se snažím.
Protože samota je to jediné, co zůstane, když už opravdu VŠICHNI odejdou…