JÁ

Anotace: jsem se jako vždycky potřebovala vypsat

Zase sama. No když si to tak vezmu, tak ještě pořád. Ptám se sama sebe, proč si se mnou chodil,
proč se mnou chvíle netrávil.
Proč když jsme smutní , tak čekáme na další den s domněním, že spánkem všechno zapomene. Proč ale další den není o moc jiný, i když přeci jen něco se změnilo. S jiným dnem přišlo jiné trápení.
Proč se snažím všechno překonat a pak se stane nějaká maličkost a na mé tváři se objeví mně známé slzy. A zase pláču. Nejde to zastavit. Najednou si vzpomínám na všechno zlé. A pokaždé si vybavím, co ošklivého mi napsala moje kamarádka, když jsem byla na nejhlubbším dně, jaké může být. A přez to s ní dál kamarádím, jakoby se vůbec nic nestalo. Jakoby mi vůbec neublížila.
A pak mám zase mou "skvělou" náladu, při které se na mě to všechno sesype. A to jsem si myslela, že už jsem v pořádku, že už jsme zapomněla. Stydím se. Strašně se stydím, že jsem tak citlivá. A proč vlastně taková jsem? Ptám se.