Snažit se...

Anotace: Neměla jsem v plánu něco takového napsat, přišlo to samo. Možná je špatně vybraná kategorie, ale kam něco takového zařadit?

Co by měl člověk udělat se svým životem, když ví, že se blíží ke konci? Užít si poslední chvíle, strávit je s nejbližšími, nebo přemýšlet nad smyslem toho prožitého? Nedovedu si představit, co bych dělala v podobné situaci. Přesto mi připadá, že se v ní nacházím. Jak je to možné a jak mě to napadlo? Čistě jen tak. Už je to dlouhá záležitost. Nejen rozmar jednoho večera. Všichni jednou umřeme, skončíme na poli rozneseni větrem, smísení s přírodou, či jako prach v urně. Záleží však na tom, jak jsme čas, který nám byl dán, využili. Někdo neudělá vůbec nic a zmizí, jako by nikdy nebyl. Pár lidí, jež ho budou oplakávat, se vždycky najde. Přesto se zapomene jako pokaždé. Nic netrvá věčně, ani paměť, natož ta lidská. Jak ale docílit toho, aby zapomenuto nebylo? Je to nemožné, zdá se. Přesto se to několika lidem, či bytostem podařilo. Myslím tím významné osobnosti, které žily před několika stovkami, ba tisíci lety. Jenomže co o nich člověk ví? Možná letopočty, jména rodičů a název toho, co po sobě zanechaly. A jaké byly…to se můžeme jenom domýšlet. Smutná věc. Nikdo nebude vědět, co jsme cítili, když jsme ještě chodili po světě. Zůstane to navždy pohřbeno. Skryto před světlem dne, září slunce, pravdou okamžiku. Odhalit se zavčas, možná aspoň část skládanky někdo zachytí v letu. Semínko spadne na úrodnou půdu a rostlinka vzkvete a přinese na svět něco víc.
Je ještě někdo, kdo se zachoval v pamětech všech, přesto neznám a opředen záhadou věků. Bůh, mystická postava někde nad námi, v nás, v myšlenkách, ve vodě, ve vzduchu. Všude. Nezáleží, jak mu kdo říká, názvy nejsou důležité. Nikdo ho nespatřil, nesáhnul si na něj, přesto má v sobě každý zakořeněnou jakousi ideu. I ateisté. Nějaká prvotní příčina musela být, ať už jakákoli. Každý v něco věří. V sebe, v ostatní, v něco nadpozemského, co ho nikdy neopouští. Když je nám špatně, věříme v přítomnost něčeho, co nám může pomoct. To něco po sobě zanechalo myšlenky, jež nás neustále provází. Ani to třeba neexistovalo a neexistuje, přesto to znají-neznají všichni. Takový pozůstatek by si přálo spousty lidí. Jenomže ví někdo, jak se ho dá dosáhnout? Snažit se o to je čiré bláznovství. Jen zázrak dokáže to, co se stalo.
A pokud věříte na zázraky, můžete doufat, že něco zůstane i po vás. Nejen nápis na pomníku, ale i ta čirá hmota myšlenky, dech pocitu, vědomí v ostatním. A za to to stojí…