Abych ti nekřivdil

Anotace: Vím, žes mi chtěla pomoci a hodně jsi mi pomáhala, byl jsem s tebou šťastný, ale nakonec! Nikdo mi tolik neublížil.

Nechci ti křivdit, proto píšu tohle i trochu v reakci na jeden komentář. Snažila jsi se mi pomoci, snad víš, jak jsem s tebou byl rád a že jsem byl šťastný jako nikdy v životě...ale já si přál, aby mezi námi bylo ještě něco víc nebo spíš, aby mezi námi něco nebylo. Bylo to dost složité, ty jsi žila vždy ve svém vnitřním světě, do kterého jsi nikoho nepouštěla a mě bylo líto, že mě tam také necháváš nahlédnout jen tak málo... Vytvářela jsi si o mě špatný obraz, ty sama jsi si ho kreslila a já to cítil. Jistě, dělal jsem chyby, ano, ale ty snad ne? Chtěl jsem nás toho zbavit, proto jsem se rozhodl se ti svěřit s tím, co mě trápilo, chtěl jsem, aby mezi námi nebyly překážky... Když se ti na mě něco nelíbilo, když ti něco přišlo špatně nebo když jsi pochybovala o sobě samé, měla jsi mi to říct, já bych to pochopil, mohli jsme si o tom normálně promluvit... i když právě že vlastně nemohli viď? Já vím, že to je těžké, hodně, ale bez toho by mezi námi byla pořád zeď! Takže nelituji toho, že jsem se ti svěřil, nikdy toho litovat nebudu, lituju jenom toho, že jsi mě kvůli tomu opustila/přestala milovat? Kdo ví.. Sama jsi mi nedala přesné odpovědi, nejen tím jsi mě trestala... Opravdu jsem si to zasloužil? Snad víš, že jsem hledal jen trochu pochopení. Rozhodl jsem se ti svěřit, protože jsem nevydržel žít s pocitem, že je mezi námi právě ta zábrana, chtěl jsem si být jistý, že se ti dokážu svěřit a taky, že to přijmeš. Proto jsem ti to tenkrát tak krkolomě řekl, ale asi sis to vážně špatně vyložila nebo já nevím, prostě jsi to v tu chvíli vzdala a vykašlala jsi se na mě. Bylo ti úplně fuk, že se k smrti trápím, naopak kolikrát jsi mě k ní doháněla. A já nevěřil, tomu, co mi do očí dokážeš říct, jak krutá a zničující umíš být... Já bych ti nikdy takový věci, do očí říct nemohl. Tvoje oči mi tolikrát zdrásaly srdce... A pokud bys snad chtěla říct, jak moc jsi se trápila ty kvůli mě, jak moc jsem ti ublížil já, což jsi dělala celkem často, tak tvoje činy stojí proti tobě, neprojevila si ani nejmenší lítost, jenom samou ubohou nenávist... Vzpomínám teď na chvíle, kdy jsem byl už úplně na dně, kdy se nám to rozpadalo a ty jsi přišla jen, abys mi řekla, jak mizerně ti je... A já? I v tu chvíli jsem litoval tebe, i v tu chvíli jsem plakal, protože jsi se trápila... Tak mi prosím neříkej, že jsem sobecký, že já ti všechno jenom vyčítal, podívej na sebe, sama jsi do sebe zahleděná, utváříš si vlastní myšlenky a jiné názory a pocity, snad ani nejsi schopná akceptovat, natož pak nějakou kritiku. Já se snažil do tebe vžít, opravdu jsem se snažil, to ty jsi utíkala... A já ti věřil, strašně moc jsem ti věřil! To je teď vidět asi nejlépe. Abych to konečne shrnul, tvoje láska se podle všeho co jsi řekla rozplynula za týden, pokud ne ve dní, kdy jsem se snažil otevřít, já tě pořád nejspíš bohužel miluju, v posledních dnech na tebe myslím docela hodně, pořád asi neuplynul den, kdy bych si na tebe nevzpomněl a je to asi tři a půl měsíce... Jak jsi mi mohla tenkrát říct, že ti nedůvěřuji? Že myslím na sebe, že jsem arogantní, sobecký a další věty!? Nikdy jsem nikoho tolik nemiloval, udělal bych pro tebe všechno, jenom, abys byla šťastná, umřel bych pro tebe, žil bych pro tebe, ale ty jsi to asi neviděla... Ale všechno, co jsem chtěl, bylo jenom, abys byla šťastná, doufám, že teď jsi, mrzí mě že se nemůžu podílet na tvém štěstí.. To je mi nesmírně líto, ale dodržím slib, co jsem ti dal, ač je to to nejtěžší a nebudu ti kazit tvůj život tím mým. Snad je to tak pro tebe lepší. Vždy jsi pro mě byla na prvním místě, já byl až za tebou! Ale nejsem si jistý, jestli to platilo i z tvojí strany...