Nakupuji, tedy jsem

Anotace: Narychlo sepsaná slohovka do školy, tudíž to prosím berte s rezervou...

„Nemít prachy? Nevadí,“ prozpěvuje spokojeně Jaroslav Uhlíř. Na první místo klade ideály věrných přátel, dobrého srdce a života bez nudy. Leč nalijme si čistého vína – kdo má dnes větší předpoklady býti šťastným, zlý milionář nebo hodný chudák? Najdeme v současné konzumní společnosti civilizovaného člověka, který upřímně tvrdí, že i bez peněz se mu žije dobře?

Peníze se v průběhu let staly věcí zcela nepostradatelnou. Na penězích stojí ekonomika, na ekonomice stojí stát. Zaslepení idealisté mohou donekonečna vykřikovat, že na penězích přeci vůbec nezáleží, nemohou se však mýlit více. Dávno již neplatí zákon silnějšího, dnes vyhrávají bohatší. K základním pojmům „žít“ a „být“ se neodmyslitelně připojila slova „vydělávat, nakupovat, platit“. Člověk si už nemůže a snad ani nechce shánět potravu lovem a nepostradatelné věci sám vyrábět. Chceš-li žít, vydělej si peníze a vydej se na nákup. S plným košíkem hrdě přestup před davy lidí a všem sděl tu smutnou pravdu: „Nakupuji, tedy jsem!“

Pojem „konzum“ je definován jako spotřeba věcí potřebných k živobytí. Nezřídka užívaný výraz „konzumní společnost“ tedy není tak úplně přesný; přiznejme si, kolik položek z našeho nákupu je opravdu potřebných k žití a bytí? Ze všech stran se na nás valí neodolatelné nabídky výrobků, jež mnohdy velmi usnadní a zpříjemní nemilou práci. Jenže - když si lidé po neolitické revoluci definovali hodnotu zboží jako množství práce nutné k výrobě, neztrácí dnes tím pádem mnoho věcí svou hodnotu? Dříve si maminky pečlivě chovaly kuřata a pěstovaly zeleninu, aby mohly svým ratolestem předložit s láskou uvařený domácí vývar. Dnes přijdou maminky z hypermarketu, postěžují si na nemožné ceny, dětem uvaří polévku ze sáčku a domnívají se, že i tak dělají až až. Nejsou potom ona dítka o něco ochuzena? Dokáží si pak ještě vážit výsledků poctivé práce, když vidí, že je vše sehnatelné v obchodech? Nezřídka nám, dětem moderní doby, naši stvořitelé vytýkají neúctu k penězům. „Počkej, až vyrosteš a budeš sám vydělávat,“ hrozí rodič – a vzápětí hrdě předvádí položku číslo nekonečno ze seznamu koupených zbytečností. Návrh na vypěstování vlastní mrkve je zahozen do ztracena s tím, že kupovaná je přeci mnohem lepší. Co bychom se sami dřeli, když stačí zajít do obchodu. Proč bychom to dělali složitě, když to jde jednoduše?

Pro přežití v dnešním světě je nutno zaujmout konkrétní postoj, díky kterému si mnohdy smutnou skutečnost vysvětlíme a smíříme se s ní. Flegmatické pokyvování hlavou a výraz „mouchysněztesimě“, to už vám nikdo neuvěří. Spíše se obrátí k jinému, který se pyšní tou vzácnou věcí, vlastním názorem, a společně zabědují nad marností života dnešního. Osobně zastávám názor, že nejlepší je získat určitý nadhled nad věcí. Ne jen idealisticky křičet „Nevadí, nevadí!“, ne se trápit nedostatečným kapitálem a pro někoho tím pádem i nižším společenským postavením. Peníze bychom neměli zatracovat, ale ani jim přikládat větší důležitost, než mají – vždyť i tak jsou nepostradatelné. Je uměním dokázat ocenit dobrou práci, ale zároveň si s úsměvem přiznat, že v dnešní době komerční je nakupování zcela nezbytné. Buďme tedy umělci, kteří to dokáží. Já nakupuji, tedy jsem. No a?