ŽIVOT V ROCE 2008...

Anotace: Problémy současné i budoucí a můj pohled na ně... Věřím, že se vám to nebude chtít číst, to nevadí...své myšlenky ráda sepisuju na papír

Je rok 2008, nehrozí nám relativně žádné nebezpečí, lidé cestují na nejvzdálenější místa naší planety, kde kdo na Zemi zpívá, maluje a hraje. Jen málokdo, ale tvoří opravdové umění. Tak jako se vyčerpávají na Zemi přírodní zdroje, tak stejně lidé vyčerpávají svou fantazii spojenou s kreativitou. Jen výjimečně se objeví něco originálního, něco co jste ještě nikdy neviděli. Fotografové fotí vážky a broučky a myslí si, jací nejsou fotografové. Za vším stojí ale technika…

Říkám si: „Opravdu nám nehrozí žádné nebezpečí?“ ANO! Hrozí! A toto nebezpečí je stále větší a hrozivější, než před několika lety. Lidé ničí sami sebe! Ničí přírodu, kácí lesy, pálí pet-láhve. Jdou pouze po zisku, po moci a za penězi! Dokud se určitý problém člověka přímo nedotýká je mu tento problém ukradený. Jenže vždy jednou nastane chvíle, že člověk bude svých kroků proti přírodě litovat. Protože zdravá příroda, planeta, rovná se zdravý člověk. Pokud budeme nadále přírodu ničit, její veškerá síla se vyčerpá. Země nás chce zničit, odstranit co nejvíce lidských škůdců, kteří planetu zabíjí. Jsme paraziti na naší planetě! A Země, aby nás odstranila používá své největší zbraně. Stále častěji nás stíhají tornáda, zemětřesení, sopečné výbuchy, vznikají stále nové hrozivější nemoci, počasí je tak proměnlivé, že už se na nějaké předpovědi nemůžeme spolehnout. V této oblasti se mluví o globálním oteplování. Tají ledovce, které dokonce letos v září budou zřejmě zcela úplně roztány. Zůstane pouze tenká vrstva ledu. Přímořské státy se bojí zaplavení a velmoci sousedící s Arktidou se nemohou dočkat nového přísunu ropy, bohatství a moci. Jsme paraziti, ale zároveň nás náš hostitel (planeta) ovládá. Jsme velmi silní, tak silní, že to naše planeta přestává mít pod kontrolou. Každý její útok na nás, rychle spravujeme, lidi zachraňujeme a budujeme vše nové a ještě lepší…jenže jestli se příliš přemnožíme, tak naše planeta se nedovede ubránit, zemře a spolu s ní také my.

Všichni si stále klademe otázku, co bude za dalších 10, 50, 100, 1000 let? Vždyť už teď máme tolik věcí, přístrojů, o kterých si naši prarodiče snad ani nesnili…Roboty, kteří dělají věci za nás, myčky nádobí, malinké přístroje-mobily, díky kterým během pár minut můžeme mluvit s rodinou na druhém konci planety. Anebo internet, síť, která spojuje všechny lidi na celém světe. Tak co přijde potom?! Naše auta budou létat? Budeme žít na jiné planetě? Nebo budeme mít harddisky, které nám zabudují do hlavy a vědomosti pouze nahrají a nepotřebné jako nešťastná láska se vymaží? Budeme vůbec ještě naživu? Kdo ví…Jisté je jen jedno, vývoj a technika jdou stále dopředu…

Lidé ale stále bojují i sami proti sobě. Pořád se válek nenabažili, neponaučili se z nich a bojují, především kvůli tomu, že se spolu nedokáží dohodnout. Lidé, i když jsou napohled všichni podobní, tak uvnitř jsou velice různí. Panuje mezi nimi rivalita, nenávist, závist a krutost. Pak z toho všeho vznikají války. Války za nezávislost, války za ochranu přírody, za území, za změnu reformy nebo války s politiky. Lidí válčí stále, někdy tišeji, někdy zase nahlas, ale válčí pořád. Tyhle geny spojené s válkou o přežití, jenž v sobě máme ještě z dob pravěku v nás přetrvaly a přetrvávat budou.

Stejně tak jako v sobě nosíme geny válečné, tak v sobě máme mnoho dalších genů, které dědíme z generace na generaci…Je otřesné zjistit, že když vaše matka byla alkoholička tak vy budete s velkou pravděpodobností také, i když se zapřísáhnete, že alkohol pít raději vůbec preventivně nikdy nebudete a stanete se abstinentem…Jenže přijde zlomový okamžik ve vašem životě, partner se s vámi rozvede, ponižují vás v práci nebo jen přestane zvládat věci, které jste vždy zvládali a alkohol se okamžitě stane vaším nejlepším přítelem. Pak skončíte na psychiatrii, projdete si stavem Delirium tremens a pokud budete mít štěstí, tak se za nějakou dobu z léčebny dostanete…ovšem alkohol do úst už vložit nesmíte…vše by začalo nanovo…a za vše můžou především geny! Anebo gen obezity…Narodíte se, jíte jako ostatní děti, ale už ve dvou letech je jasné, že hubení nebudete…můžou zato zase geny…Kvůli těmto genům budete s obezitou bojovat celý život…Samozřejmě můžete jíst zdravě, jíst pravidelně a sníst denně tolik energie, kolik také za den vypotřebujete, ale i přesto všechno bude stačit jedna oslava plná zákusků, vy neodoláte , dáte si a kila, která se shazují velmi těžko jsou nahoře…

Geny mohou za mnoho věcí, ale důležitou roli hraje také rodina, ve které je člověk vychován. Chlapečci nevědomky sledují roli otců a holčičky zase roli matek a obě pohlaví sleduje chod rodiny, a to vše pak v dospělosti aplikují na rodinu svou…Holčičky, i když si po celý život říkají: „Nikdy nebudu jako svá matka!“…Tak se v dospělosti nachytají, jak používají stejná slova a řeší stejné problémy…Hodně věcí jde silou vůle ovlivnit, ale ne vždy se nám to povede úplně…Děti jsou tedy menšími klony svých rodičů od vzhledu, až po chování…Ovšem výjimky se také najdou!

A co víra? Po staletí v mnoha lidech přetrvává… V Asii převládá buddhismus a hinduismus, na Blízkém východě zase islám a V USA nebo Evropě křesťanství. Najdou se ale i jiní bohové uctívání různými kmeny a národy většinou méně vyspělými. Víra je z velké části ovlivněna také rodinou…pokud budou rodiče svému dítěti od dětství vykládat o Bohu, jak je mocný, co vše umí, co již dokázal a kolika lidem pomohl…dítě v Boha věřit bude…pak, ale když bude dospívat a uvědomovat si, jak věci fungují, co je reálné a co ne, tak si možná uvědomí, že Bůh prostě existovat nemůže. Slyšela jsem, že víra v Boha je přímo úměrná s inteligencí, čím inteligentnější a vzdělanější člověk to je, tím je jeho víra v Boha méně pravděpodobná. Naopak dítě, jehož rodina je ateistická, z počátku věřit v Boha nebude, ale postupem času svým vlastním rozumem možná dojde k závěru, že zázraky se dějí, nereálné věci mohou být reálnými a v Boha věřit začne. Já jsem ateistka, jsem asi až příliš realistický člověk na to, abych v něj věřila. Ale rozumím lidem, kteří v Boha věří…život s Bohem je pro mnoho lidí jednodušší, když vás opustí všichni přátelé, Bůh zůstane vždy s vámi…když je vám na světě hodně špatně, Bůh vyslechne všechny vaše problémy a snaží se vám pomoci…když si něco toužebně přejete, začněte s k bohu modlit a máte naději, že vás vyslyší a pomůže vám…když umíráte, myslíte na něj a říkáte si, že za život který jste s Bohem prožili a za to jak jste mu byli věrní si zasloužíte jít do Nebe, a proto vaše smrt je lehčí…Umíráte s pocitem, že vás chce mít Bůh už u sebe a s pocitem, že v ráji se vám bude žít lépe…tato představa je nádherná. Na světě je ale tolik Bohů…proto je na místě otázka…Tak který je ten pravý? Budha? Ježíš? Aláh? A starověcí řečtí bohové už vymřeli? Afrodité? Héra? Athéna? I Poseidon? Vždyť jsou nesmrtelní…tak kde jsou? Vymizela víra v ně a to je možná zabilo…Kdo ví? Možná je nezbila ztracená víra lidí v ně, ale jiný bůh! Třeba Aláh…z mého pohledu nejhorší bůh co existuje…ženy musí chodit zahaleny, ani vlásek nesmí čouhat ven, jejich manžel je jejich pán, a tak se k němu také musí chovat…Malí chlapci jsou od dětství vychováváni k boji někteří k terorismu. Zemřít sebevraždou, pokud tato sebevražda přinese bohu potěšení je pro tyto chlapce pocta…Uchylují se k teroristickým útokům, a tak u lidí na celém světe vytvářejí strach, jelikož nikdo netuší, jak otřesných činů jsou kvůli svému náboženství schopni.

Přesto, že jsem ateistka, tak víra ve mně je….myslím, že každý má v sobě kousek víry. Někdo doufá, že dostane lepší příležitost se prosadit, někdo zase, že se vyléčí. Zamilovaní sní o partnerovi, se kterým budou celý život a přitom si doufají, že ten život bude opravdu krásný, poučný a zábavný. Pokud chce člověk v dnešním světe přežít víra jeho součástí být musí…společně věříme, že globální oteplování zmírníme, že se ozonová vrstva zmizí, že války jednou provždy přestanou, že najdeme jinou látku místo ropy, že jaderné zbraně nebudou nikdy použity, a že umění bude stále uměním! Bez víry není nic, pouze prázdnota samota a neštěstí!

Rok 2008 je nebezpečný, ale pokud budeme věřit, budeme se radovat z každé maličkosti a užívat si podle svého každý doušek našeho života, tak ani smrt, ať je jakákoliv, nám vadit nebude, jelikož si můžeme říci, život byl krásný a takový zůstane i beze mě…