Já a bolesti současného světa

Anotace: esej pro Dr. Slámečku

Sbírka: Pruhovaný život

„Je mi dnes smutno. Z generace, která poznala jen hospody, auta a věčné kalkulování. Člověk zbavený vší tvůrčí síly už ani neumí v lůně své vesnice vytvořit tanec nebo píseň. Člověk živený standardní, konfekční kulturou jako vůl senem. Století reklamy a totalitních režimů. V dnešní době rozvodů se člověk lehko rozvádí i s věcmi. Ledničky jsou zaměnitelné i dům i žena i strana i náboženství…“ Toto napsal, v roce 1939, francouzský myslitel a letec Antoine de Saint-Exupéry. A já se o bezmála sedm dekád později pokusím na jeho slova navázat svým drobným zamyšlením.

Čas od času, když kráčím po chodnících velkoměst, ve chvílích, kdy bych se měl vznášet v oblacích ohromenosti nad monumentálnem díla, jež bylo stvořeno lidskou rukou cítím smutek. Pachtíme se s budováním nového světa, který může být kdykoli převrácen vzhůru nohama. Neustále kráčíme za svým cílem, nehledě na mravence stojící nám v cestě. Položme si otázku, kolika lidem jsme v životě ublížili jen proto, že to bylo prospěšné pro naši vizi? A kolik lidí muselo trpět pod ranami našeho přesvědčení? Tak jako stroje přestávají potřebovat akumulátory ke svému provozu, tak i my, lidé, přestáváme pociťovat potřebu lidskosti k tomu, abychom mohli žít. Není důležité, co můžeme udělat pro druhého, nýbrž to, čím může ten druhý prospět našim cílům. Když se nad tím v tento okamžik zamýšlím, napadá mě jeden paradox. Všude v médiích se neustále hovoří o tom, jak by měli být všichni lidé svobodní, nezávislý, individuální, jenomže… Jak může být individualistický někdo, kdo je příslušníkem stáda? Drtivou většinu obyvatelstva naší planety bych přirovnal k amplionu. Jednou stranou se do člověka dostane nějaká (podotýkám jakákoli) informace a člověk ji vzápětí interpretuje jakožto svou vlastní myšlenku. Nechci zde samozřejmě takové lidi odsuzovat, takové právo mě ani nikomu jinému nepřísluší, jen bych rád poukázal na tu drobnou nesrovnalost, kdy by se dalo logicky předpokládat, že dotyčný Amplion bude s ostatními Tlampači sdílet jakousi (aspoň minimální) solidaritu. Vždyť i v přírodě, mezi zvířaty určitého stáda, existuje pocit sounáležitosti, proč tedy mezi lidmi nikoli? V každém z nás se teď něco ohradí, co tady ten člověk plácá za nesmysli, já přeci cítím zpřízněnost s lidmi, s rodinou, s přáteli, s milovanou osobou… Ale ruku na srdce (doopravdy, nikoli metaforicky), máme rádi své bližní více, než-li sami sebe? Dokázali bychom pro ně obětovat i vlastní život? Dokázali bychom se pro jejich štěstí vzdát toho svého? Pokud na tyto otázky odpoví Vaše podvědomí kladně, vězte, že máte můj nejhlubší respekt a obdiv. Připadá mi, že se nám ze světa vytrácí empatie, soucítění, etické přesvědčení a taktéž humanismus. Jakoby byly všechny tyto hodnoty pomalu odstraňovány ekonomem, kterému nesedí účty. Občas si myslím, že se nám lépe uvažuje v číslech, než-li v pocitech, konec konců, můžeme to vyzkoušet. Čtyři roky poté (tedy roku 1943), co Exupéry napsal esej, z níž jsem na úplném začátku citoval se v Teheránu, tehdy ještě v Persii, uskutečnila konference pozdějších vítězných velmocí. Na této konferenci bylo, mimo plánu na rozdělení světa na východ a západ, taktéž deklarováno, že už nikdy více nedojde k válce. A jaká je skutečnost? Od konce druhé světové války bylo na naší planetě vyvoláno přes dvěstě válečných konfliktů, přes sto státních převratů, každým dnem jsou desítky a stovky civilistů zabíjeni v nesmyslných bojích. Svět má mnoho bolestí a mnoho problémů, ale na té nejzákladnější úrovni jich je pouze hrstka. Předně, existuje zde jakési informační embargo, kterému jsme stále podrobováni. Nemyslím tím to, že by nám byl odepřen přístup k informacím, spíše mám na mysli, že informace, jež jsou nám servírovány prostřednictvím masmédií jsou velmi často zavádějící. A co je pro člověka jednodužší, věřit něčemu, co mu bylo naservírováno nebo si udělat vlastní názor? Toto je věčné dylema volby. Mohu jít snažší cestou a nemusím se trápit, ale rovněž mohu jít cestou složitější, budu se trápit, mohu být zklamán… A ne nadarmo se říká, že vědění činí člověka svobodným, ale nešťastným. Jenže to slůvko, můžeš, nám do rukou dává obrovský potenciál. Společně s každým rozhodnutím vystává nová alternativa. Proto je nesmyslné stěžovat si, že nám nebyly dány možnosti. My je máme, jen je neumíme nebo (v horším případě) nechceme využívat. Dále je zde problém relativity. Samozřejmě nemyslím teorii Alberta Einsteina, nýbrž odlišný náhled na svět a na to, co je správné. Uvedu příklad. Pro Hitlera bylo správné tzv. „Konečné řešení“, pro Stalina stranické čistky, pro doktora Havla omilostnění více jak tisíce vězňů. Já vím, je velmi jednoduché soudit, ale zkusme se zamyslet, jak bychom se v kůži toho, či onoho chovali my? To nás přivede na cestu poznání, poznání vede k pochopení a pochopení k dylematu – odsoudit nebo ospravedlnit? Nemyslím si, že bolesti současného světa jsou neřešitelným problémem, spíše naopak. Otázkou je, zda-li tyto problémy vůbec chceme řešit. Otázkou je, jestli chceme občanskou společnost tolerantních, čestných a pacifistických lidí… Ale tohle si musíme zoodpovědět kažý sám, to za nás nikdo udělat nemůže. Na počátku nám byl dán ohromný dar života a je pouze na nás, jak s ním naložíme. Je na nás, jestli se přidáme ke stádu nebo se pokusíme něco dokázat, pozvednout nějak okolní svět a nakonci života si říct „Ano, něco jsem dokázal a taky jsem se snažil být dobrým člověkem“ , ale všechno to závisí jen na nás. Můžeme začít třeba tím, že si uvědomíme, co je pro nás v životě nejdůležitější. Jestli nám mohu poradit, zkusme si napsat na arch papíru seznam všeho, co je pro nás v životě důležité a každý den si k tomuto seznamu sedněme a škrtněme z něj jednu, či více položek. Vím z vlastní zkušenosti, že to bolí, ale tomu se říká sebepoznání. A díky němu se o sobě můžeme leccos dozvědět a třeba se nám podaří najít v životě smysl, Chce to jen věřit a přemýšlet! Pokud si budeme poraženecky říkat, že jeden člověk proti světu nezmůže nic, jsme vyřízení, ale když budeme věřit a když nás bude víc a víc, třeba se onoho přízračného lepšího zítřku dožijeme. Závěrem bych si ještě dovolil napsat tři slova, o kterých se domnívám, že kdybychom si je všichni vzali k srdci, učinili bychom první kroky k tomu, abychom vyléčili bolesti NAŠEHO světa. Ještě tu možnost máme. Cogito ergo sum.