Jak chutná život?

Anotace: Moje soutěžní práce... snad by se Vám mohla líbit...

Sbírka: Pocity, Pocity...

Jak chutná život? Toť otázka hodná skutečného filozofa! Ačkoli jím nejsem, pokusím se na ni najít odpověď. Sice neúplnou, ale alespoň nějakou…
Jak chutná život? Sladce? Kysele? Hořce? Je sytý? Je dietní? Tyto otázky se mi honí hlavou. A nutí mě přemýšlet…
Sedím a přemýšlím, sedím a přemýšlím… A pak mě to najednou napadne! Život chutná tak, jak si ho my sami „uvaříme“. Záleží jen na nás, jaké do našeho kotlíku života nasypeme koření, jaké tajné přísady přidáme. A že mohou být někdy pěkně trpké a jedovaté, o tom se přesvědčil už nejeden z nás!
Kotlík života… Jak jsem na tohle přišla? Představila jsem si život jako hrnec s nedovařenou polévkou, kterou postupně kořeníme báječnými zážitky, zahušťujeme veselými i smutnými příhodami a současně opatrně ochutnáváme či hltáme plnými doušky. Záleží na každém z nás, jak moc je hladový…
Zkusme si „uvařit“ nějaký ten sladký život. Narodit se v zámožné rodině, navštěvovat prestižní soukromé školky a školy, provdat se a založit rodinu s bohatým partnerem… I tohle může pro někoho znamenat sladký život. Pro mě ne. Nebylo by to špatné, ale já si svoje bytí na tomhle světě „uplácám“ jinak. Nějaký základ už mám, tak mi nezbývá, než si jej dochutit podle vlastní chuti.
Začneme u rodiny. Je výhodou narodit se v takzvané „lepší“ rodině? Myslím, že ne. Možná trpím předsudky, ale mít rodiče, kteří veškeré své snažení vynaloží na vybudování své vlastní kariéry a na děti jim potom nezbývá čas? Aby mi místo rodičů dávala dobrou noc cizí chůva? Děkuji, nechci. Do svého kotlíku přisypu raději porozumění, cit a náklonnost ke svým rodičům, úctu, kterou k nim chovám za to, jací jsou, naše společné chvilky… Oni mi pomohou, poradí v těžkých chvílích, právě oni dokáží přesně vystihnout, co se děje v mé hlavě, i když to ani já sama nevím. Tohle pro mě má tu skutečnou, pravou a nefalšovanou hodnotu.
Samozřejmě že se ani já, jako kdokoli z nás, nevyhnu drobným potyčkám, a to jak se svými rodiči, tak se svou sestrou. S rodiči najdeme kompromis, o problému si promluvíme… Právě za tento přístup jsem jim moc vděčná. Ovšem jak to bývá, názory mladší sestřičky nejsou přece nic pro mě, „dospěláka“. Ale právě škádlení s ní dodává mému životu ten správný šmrnc.
Co bych přidala dále? Určitě své dobré přátele, kteří mě nezklamou a když potřebuji, podají mi svou pomocnou ruku. I oni někdy mívají své nálady a trable, ale od toho mají zase nás, ostatní kamarády. Oni dokáží můj život zpestřit svým smíchem, který mi zní v uších ještě dlouho po našem setkání, dokáží jej okořenit svými nápady, přestože někdy bývají i poněkud méně zdařilé. Nebýt jich, cítila bych se osaměle… Jsou to právě oni, kdo mi pomáhá čelit nástrahám ve škole i venku, mimo ni. Navzájem se chráníme před vším, co nám připadá špatné. Společně čelíme nástrahám v podobě školního učiva i negativním podnětům od lidí kolem nás. Právě ve špatných chvílích poznáme, kteří lidé jsou ti praví a kteří si na ně jen hrají. Zde platí heslo: „V nouzi poznáš přítele“.
Leckdy se ocitneme i na šikmé ploše, ze které nás mohou dostat právě naši přátelé. A pokud poznáte takové přátele, jaké jsem poznala já při vstupu na střední školu, pak věřte, že se váš život stane veselejším a každý problém se bude zdát lehce vyřešitelným. Držíme se hesla: „Jeden za všechny a všichni za jednoho,“ přesně tak, jako Alexander Dumas ve svých Třech mušketýrech. Své přátele bych nevyměnila ani za veškeré bohatství tohoto světa…
Zbývá popřemýšlet, čím by se náš pokrm dal ještě okořenit. Napadá mě strach… Přirozená, pro někoho možná i trochu nepříjemná součást našeho života. Ten svazující pocit, když nevíme, co bude dál. Bude dobře? Bude špatně? Budu se ještě někdy na svět smát? Otázky, které se honí hlavou člověku, jenž má srdce v okovech strachu. Jak z toho ven…?
Bát se je lidské, ať už čehokoli. Mohou to být pavouci, lidé kolem nás, můžeme mít strach ze sebe samých, může to být prostě cokoli…Hlavně se nesmíme bát náš strach přiznat nebo nás bude strašit ještě mnohem víc. Věřím, že špetka zdravého strachu náš „gáblík“ jemně zpikantní.
Moje „polévka“ je už skoro hotová, zbývá jen přidat tu nejdůležitější přísadu. Co by to mohlo být? Každý z nás by zřejmě přidal něco jiného, ale věřím, že většina by přidala lásku. Může se vám to zdát zvláštní, ale podle mého názoru je to to „něco“, co dělá život sladkým a co v našem pokrmu ještě chybí…
Láska, ta mocná čarodějka, která dokáže udělat milého a příjemného člověka i z toho největšího morouse, dokáže rozehřát ledové srdce. Však se podívejme na Quasimoda, hrdinu románu Viktora Huga Chrám Matky Boží v Paříži, který se zamiloval do krásné cikánské dívky Esmeraldy a pro svou lásku byl schopen i zabít. Věřím, že podobně jako Quasimodo je na tom většina z nás…
Vždyť co může být krásnějšího, než mít na světě někoho, o koho se můžeme opřít, když je nám mizerně, někoho, s kým můžeme sdílet pocity štěstí, naše touhy, přání a sny. Mít někoho, kdo vyslechne naše trápení i prosby, kdo s námi bude v dobrém i zlém, ve zdraví i v nemoci. Takhle nějak se to říká… Jakmile do svého života přidáme lásku, svět kolem nás se okamžitě vybarví do zářivějších barev.
Naše polévka á la „sladký život“ je už téměř hotová. Stačí jen mírně dusit na plamínku vášně, řádně míchat, aby se nám nepřipálila, a věřit, že nám nikdy nezhořkne…