Šnečí ulita, potůček a jiná zamyšlení

Anotace: v podvečer listopadový

Cítím smíšený pocit. Asi jsem na křižovatce, totiž asi na rozcestí. Stékají se do mě dva vnitřní proudy.

Proud smutku, melancholie, trudu, bolu se mísí jako dva horské potůčky. Pociťuji, že čím blíže jsem soutoku, totiž soutoku pocitů, jsem více vyrovnanější, klidnější.

Nebýt toho, že se v člověku mohou smísit dva proudy myšlení, různité náhledy na skutečnost světa, byl bych asi upadajícím nekritickým hráčem téhle hry zvané život.

A ptáte se oprávněně. Proč hry a proč se jménem život?
Nabízela by se prostinká odpověď. Abych mohl žít, musím žít mezi mantinely extrému. Život, nemá-li být útrobným přežíváním uvnitř své rozprostraněné bojácné ulity, pak jistě musí jít o pohyb. Svou teorii podepírám praktickým příkladem ze života. Šnečci mají ulitu ne proto, že by si nemohli postavit "domeček", ale proto, že jejich pohyb je tak "pomalý", téměř bez známky života, a pohybu, že pro případ nouze se do svého života uchýlí, jako kdyby se zavřeli do ulity. A tomu tak je.

Ale v tomto případě jde o něco jiného. Mantinelem extrému je právě ten žitý a prožívaný život sám. Bezpočet možností, miliardy "svobodných" rozhodnutí, které jakoby doprovázejí náš život. A přitom se život nedá sám zjevit jinak, nežli v prožitku. Teoretické pohledy na svět jsou důležité, člověk žije v naivitě, kterou si vychutnává jako nejbezpečnější hlubinu sama sebe.

Život je praktickým, leckdy neoprávněně vyzdviženým prožitkem, dá-li se tomu tak nazvat, neboť co potřebujeme k životu více? Vidět, zakusit a prožít dva extrémy.

Svou teoretickou úvahu bych zapustil do kořenů praktické zkušenosti, byť ne třeba z mého života.
Vykořenění z oblasti duchovna vyvolává potřebu se s duchovnem setkat. Přesto dnešní situace v duchovní oblasti není tak příznivě nakloněna, že hledat duchovno je nadliským úkolem, hledáním sama sebe, svých hodnot, života a toho, oč v životě jde, totiž o život sám.

Zakořeněnost v určité duchovní, či ideové, nebo také ideologické oblasti může být pro člověka rovněž nežádoucí. Zkušenost marxisticko-leninské ideologie vyvolává stejnou potřebu se od ní odpoutat (deklarativním aktem rozchodu s "filosofií komunismu" v roce 1989).

Mít jasný a protřelý zrak, umět posoudit kritéria možností, které se dávají a dohlédnout jejich konce, je úkolem který si žádá život. Život sám přináší pohledy. Ale však i život sám nestačí. Vždyť jen Bůh, rafinovaná a v tomto smyslu podlá, zvrhlá a metafyzická "autorita" nějakým zvláštním způsobem osmyslňuje bezesmyslný život. Neboť ho "dává". Dává poznat život sám. Ne dlouho. U někoho zlomkem milisekundy, u někoho i třeba údobím sto padesáti let. Vždyť Bůh rozhoduje o skutečnosti poznání prožitku života.

Dnešní vědci, jakkoli se té otázce vyhýbají, byla by pro ně přijatelnějším závěrem jejich "výsledků bádání", protože však věda nehodlá se odvolávat na "zásvětno", které jakoby kulisy v pozadí dávají celému divadelnímu aktu smysl, vytrácí se i nádech duchovna. Toho zdravého duchovna. I rigidní, strnulá a zmrzlá, zakolejená, a navedená, či uvedená věda, technika atd. poukazuje na to, co lidé rádi vidí. Totiž výsledky. Ale v odvolávce na život přeci nejsou výsledky. Tady není výherce. Je to hra, která se hraje od věčnosti, do věčnosti a uvykli jsme jí přezdívat život.

Výhercem není ten kdo žije s vědou, nebo s nějakým duchovním přesvědčením, filosofií, nebo náboženstvím. Pokorným a troufalým hráčem, který upadne a zvedne se, je ten, kdo zná "kouzlo a prožitek" extrému, zkušenosti obou krajních mantinelů. Ten může vědět, že náboženstvím pro chudé /duchem/ je věda. Ta jim dává "jasné poznatky" v podobě tezí, vědeckých poznatků. Tím ale nikterak nehodlám do vědy zasahovat, nerozumím jí. Kdo by ale říkal, že duchovní přesvědčení, filosofie, nebo náboženství je náboženstvím pro obdařené /duchem/, je na omylu. Věda systematicky popírá náboženství, i když ve skrytu svých nejposlednějších výroků říká, že neví (a hledá u ní zastání) a rovněž i humanitní přesvědčení metodicky, svým pohledem zkoumání světa, docházejí k přesvědčení, že i ony se musejí ohlížet na poždavky, možnosti a prostředky vědy.

Jakkoli bych se sebevíce chtěl radovat ze života, mám opět smíšené pocity, totiž ty, že nevím co je život, jak jej žít a sebevíce, poslouchaje rad učených, knih, blízkých a nejbližších, tápu.