Zamyšlení

Anotace: Nevěřím vlastním uším, očím už vůbec ne

Včera jsem zaslechl rozhovor dvou kritiků, úplně náhodně samozřejmě. Bohužel se nedali ignorovat, protože mluvili tak nahlas, že jsem rozuměl každému slovu. A bohužel jsem je znal.
Nebylo kam utéct. Asi nebyli moc úspěšní, když jim k prezentaci stačila přeplněná tramvaj.
Mluvili o básníkovi, člověku jako já, jako vy, jako spousty těch, které denně potkáváme.
Kritizovali jeho dílo, pomlouvali jeho tvář, jeho život. A mě tak najednou napadlo, jak je možné, že kritizují lidé, kteří sami nic nenapsali, Kde berou tu zkušenost, aby mohli soudit jiné. Snad jestli to není tím, že se cítí být ohroženi. Roste jim konkurence.
A taky si nepamatuju, že bych se ve škole učil jediné jméno kritika.
Snad se cítí být trochu nedoceněni.
A pak vyslovili jméno a mě došlo o kom se to baví. O mém příteli. Má krásnou rodinu, nakladatelství vydalo dvě sbírky, které se prodávaly jako o život.
A mě těch kritiků bylo najednou hrozně líto. Toho jak se snaží shodit něco, co má úspěch.
Kritiky si velmi vážím, je pravda, že líp se poslouchá ta příjemná, ale ta věcná je daleko užitečnější. Jen musí být pronášena někým, kdo má právo ji vyslovit, kdo má právo hodnotit druhé. Jen z takové si vezmete to nejlepší.

Doufám, že jsem nikoho neurazil, ale musel jsem to ze sebe dostat.