Začátek

Začátek

Anotace: Je to o životě. Taková směska mých názorů.

Co je vlastně život? Je to mnoho cest a mnoho možností, které si má člověk vybrat? Je to rozhodnutí v určité chvíli, které ovlivní to další?
Pro mě je život jedna dlouhá cesta do hrobu. Na mě záleží jak bude vypadat, jak bude široká a schůdná.
Její délka je různá. Tomu se dá říkat osud, nebo je to právě to, co si každý v průběhu života vybere?
Vše je sporné a každý má vlastní názor, ale kde je pravda? Když si probírám svůj život a tak trochu jej analyzuji, přicházím na to, že jsem měla vždy na výběr. Není snadné si tuto možnost výběru uvědomit, když
se něco v životě semele. Přemýšlím nad tím celý život, protože jsem ho vždy chtěla změnit. Přála jsem si mít tu moc jej změnit, aby tolik nebolel a byl snesitelnější. Jak čas plynul uvědomovala jsem si, že ta moc cokoli
v životě změnit vychází právě z možnosti výběru. Nestačí jen žít, jen tak proplout životem jako list na vodě,
se kterým si proudy a vítr dělají, co chtějí.
Život je neustálé rozhodování, ale každé to rozhodnutí, i to nejmenší, má svou váhu, smysl i následek. Je to jako skládačka. Každý z nás je skladatel skládačky, živá osoba. Skládačka je život živé osoby. Skladatel tedy pomalu skládá dílky jeden do druhého, což jeden dílek
je rozhodnutí skladatele, které učinil, a které ovlivnilo obraz skládačky. Skladatel sám však řídí
a vlastně vyrábí dílky své skládačky a díky tomu upravuje a proměňuje její výsledný obraz, který se mu ukáže až když skladatel položí poslední dílek před vlastní smrtí. Takže, co je vlastně život? Podle teorie skládačky je život dílo každého z nás. Sami si život tvoříme a průběžně měníme, ovlivňujeme svými rozhodnutími a postoji. Samotné následky našich rozhodnutí a postojů, činy, zase na oplátku mění
a ovlivňují nás a naše příští rozhodnutí.
Tak se vždy před nějakým rozhodnutím zamyslím nad tím jaké bude mít dopad na mé okolí i mě samotnou a jestli chci, aby se stalo to, co svým rozhodnutím způsobím. Možná příliš přemýšlím nad maličkostmi, ale jsem toho názoru, že to není bezvýznamné.
Mnozí tvrdí, že život je řeka, jejíž proud každého z nás unáší, ale já tvrdím, že každá řeka se dá zdolat a nikdo se nemusí nechat unášet jejím proudem. To je také to,
co člověka odlišuje od zvířete. Lidé mají možnost volby, ale zvířata žijí bez této možnosti. Jen si zkuste představit lva, který se rozhodne být vegetarián nebo žirafu, která se rozhodne jíst maso. Pokud by i zvířata dostala možnost volby vypadal by tento svět úplně jinak. Což mě přivádí k otázce proč zrovna člověk dostal možnost volby? Proč jen jeden tvor z tak téměř bezmezné škály druhů? V čem je člověk lepší nebo jiný než zvíře?
Snad to pramení ze schopnosti individuálního myšlení, uvědomění si sebe sama. Ačkoli toto nemůže být pokládáno za smysluplný argument, jelikož je vědecky dokázáno,
že šimpanzi touto dovedností také oplývají. Co je tedy na člověku tak jiné? Zvědavost a touha po vědění? Možná. Člověk je na světě jediný tvor, který se nápadně
od všech ostatních liší. Tělo člověka je křehké a nemá žádné brnění chránící jej před případným útokem. Zato slon, či pásovec a mnoho dalších tuto výsadu přírody mají. Proč ji člověk nedostal? Také v ochlupení,
které zvířata chrání před zimou, je člověk spíš zaostalý. Jediné v čem se lidem zvířata nedokáží vyrovnat a být lepší je inteligence podmíněná uvědoměním si sebe sama a následným učením zapříčiněným touhou
po vědění, která člověku pomáhá chápat vše okolo.
Nemohu se však zbavit dojmu, že ačkoli je člověk velice inteligentní a chápavý tvor, něco mu schází. Myslím si, že je to něco, co mají zase pro změnu zvířata. Člověk
se příliš fixuje na sebe a své potřeby, čímž se obklopuje věcmi, které nepotřebuje. Stále se snaží najít to, co mu schází, ale sám každý z nás ví, že nic z naší techniky ani doplňků to není. Jen nám to pomáhá zapomenout na tu sžíravou touhu najít své duševní naplnění.
Takže jsem ve svém životě vyhlásila hon na životní naplnění. To znamená, že se snažím v životě najít něco či někoho s kým pocítím, že už nejsem tou prázdnou sklenicí bez významu.
Závidím matce Tereze, protože ona své naplnění našla
v pomoci druhým. Nic víc v životě nepotřebovala a ani nechtěla. Obětovala tomu celý svůj život a díky tomu
je nyní z ní legenda. Našla v životě samu sebe,
ve svém naplnění. Nepotřebovala muže, aby cítila pravou lásku, protože matka Tereza byla naplněna pravou láskou k jiným lidem. Matka Tereza milovala všechny, kterým pomohla a tato láska ji naplňovala proto nepotřebovala víc než měla.
Každý člověk je jiný a každého naplní něco jiného,
ale touhu po naplnění vlastního života máme všichni společnou.
Když shrnu vše, co jsem uvedla výše je život každého
z nás takový jací jsme mi sami a hlavně je takový jaké jsou naše činy a rozhodnutí, ačkoli jsou někdy naše činy spíš spontánní než promyšlené a naše rozhodnutí chaotická. Zároveň musím také doplnit, že lidé si málo všímají maličkostí v životě, jelikož jsou pro ně samozřejmé, což je podle mě špatné. Život každého z nás je totiž z větší části tvořen právě těmi maličkostmi, kterých je nám zatěžko si všimnout. Jsou to však maličkosti, bez kterých bychom se neobešli. Tento svět, tento život je ve své bolesti a hořkosti přece jen překrásným místem hodné obdivu a úcty každé živé bytosti. Také by se každý z nás měl zaměřit na to,
co by chtěl v životě zkusit a nebát se do toho jít.
Ta touha po naplnění nezmizí, dokud jí člověk nedosáhne. Naplnění může každý z vás najít jinde než čekal,
ale až to přijde buďte si jistí, že tím i zjistíte mnoho věcí o svém životě, lidech v něm a i sami o sobě.
Než se však takto stane musíte projít mnoha cestami svého života a zkoušet nové věci. Učit se od chytřejších či moudřejších. Mít otevřené oči, mysl i srdce. Já jen
v skrytu své duše doufám, že se lidé zbaví xenofobie
a rasisté jednoho dne přestanou existovat, protože každý si bude rovný. Nikdo nebude více či méně než ten druhý. Toto je cesta celé naší společnosti, cesta na které
se může změnit celé lidstvo je-li schopen se změnit jednotlivec. Svět je takový jaký si ho lidé dělají, proto nechápu určité druhy protestů kdy lidé výjdou
do ulic. Když se vrátí domů dělají zase to, co před protestem a nic se nezmění. Protesty jsou sice pěkné
a motivující, ale když lidé sami nežijí podle hlášek pronášených na protestech jak chtějí něco změnit?
Už mnohokrát jsem zažila, jak někdo nadával na určitý systém, jak říkal, co by se mělo změnit, ale víte co ten člověk udělal? Nic! Jen seděl na řiti u kávy s pusou plnou keců. Pochybuji, že tímto přístupem se něco změní. I rodiče mývají takový podobný problém když vychovávají svého potomka. Učí ho co nemá dělat, říkají to je špatné a to dobré. Věčně dítě poučují, ale když dojde k něčemu stáhnou ocas mezi nohy a utečou. Rychle změní názor
i poučení pro dítě. Co si z toho pak má ten nový človíček vzít? Každý mluví a jedná úplně jinak.
Nikdo není schopen žít podle toho, co říká. Myslím si, že každý z vás se toho bojí. Bojíte se být sami sebou
a myslím, že velkou měrou má na tom zásluhu křesťanství, u jiných národů jejich víra. Lidé si už od nepaměti myslí, že jejich bůh každému vše dopřeje když se správně pomodlí. Stali se na tom vymyšleném panákovi v nebi tak závislými až časem začalo křesťanství ovlivňovat
i výchovu ateisticky založené rodiny, jelikož
se křesťanské zvyky ukotvili ve společnosti a jejích návycích. Lidé se stali duchovními feťáky závislými
na názoru víry. Jsou závislí na morálních hodnotách, které jsou zastaralé a nesmyslné. Lidé lpí na té falešné představě, že jsou něčím víc a jejich víra je v tom ještě podporuje. Tato víra podporuje rasismus
a národnostní nesnášenlivost. Dělá z lidí xenofóbní zakomplexované jedince, ba dokonce celou společnost.
V minulosti dokonce její duchovní byli vrahy v takzvaném honu na čarodějnice, ve kterém umíralo více nevinných kvůli chamtivosti církve. Mnohdy si říkám, co na takové krvavé víře lidé vidí? To je jedna z věcí, kterou asi nikdy nepochopím stejně jako islámskou víru, která se mi zdá být až příliš fanatická a pro dospělé, kteří nikdy nepřestali být dětmi hrajícími si na vojáčky. Škoda jen, že tato hra nezůstala u dětské verze bez krveprolití. Když nad tím tak uvažuji tak se musím zeptat, je-li bůh dobrý a má čisté srdce jak může něco takového dovolit? Jak může podporovat masakry když říká, že život je posvátný? To jsou otázky, na které snad nikdo nenajde odpovědi, ale každý by se nad tím měl zamyslet.
Mě osobně takový bůh nestojí ani za pohled. Bůh,
který utlačuje a nutí lidi přemýšlet jako zaostalé idioty si nezaslouží respekt ani úctu.
Je mi líto všeho a všech, když se podívám na tento svět a lidi v něm střízlivě bez růžových brýlí. Je mi z toho pohledu na blití, ale víc než to raději bych plakala. Člověk je přece člověk a všechny druhy živých bytostí jsou si rovny. Nedokázala bych být rasistka a nenávidět jiného člověka jen pro barvu kůže nebo původ. Vlastně ani nechápu jak tohle někteří dokážou. Když se dívám
na nějakého člověka hodnotím ho způsobem prvního pohledu, ale nesoudím ho. Toho daného člověka začnu soudit až jej trochu poznám až tehdy můžu bezpečně říci on je takový nebo makový. Ale kdo tohle v životě dělá? Nikdo! Vidím to když nastoupím do autobusu, jelikož jsem gothička, jsem svědkem toho jak se na mě každý dívá podezíravým pohledem a přitom si drží tašku či kapsu jako by čekal, že se ho pokusím okrást. Hloupost lidí opravdu nezná mezí. Žádný gothic nemusí krást,
protože my máme na věci, které nosíme a kupujeme si je buď na koncertech nebo ve značkových prodejnách.
Mnozí z nás i po internetu, ale tohle lidi už neví
a přesto nás soudí. Dělají z nás zloděje a zlé lidi
v černém. Hodně lidí o nás tvrdí, že jsme jen nevyrovnané osobnosti, které se na sebe snaží připoutat pozornost tím, co na sobě nosí a jak se líčí. Snad je to u pár lidí pravdou, to nepopírám, ale já se takto oblékám z jediného důvodu. V těch věcech se cítím být sama sebou. Nejsem v nich jako stažená bez možnosti dýchat. Cítím se příjemně. Nehodlám nosit věci,
které mě omezují, které omezují mou identitu,
které omezují mou vnitřní svobodu. Nechci být „IN,“ chci být jen sama sebou. Nepotřebuji chodit jako děvka,
abych si připadala jako žena. Ani nehodlám být stejná jako ostatní, protože já prostě taková nejsem. Ráda
se odlišuji od zbytku stáda. To je moje přirozenost,
to jsem já. Časopisy o módě jsou pro mě jen hovadiny
v krásném obalu. Navíc je to dokonalá manipulace
v oblasti marketingu. Kup si to a to a buď IN! Hloupost! Podle mě není „IN“ poslouchat pitomečka, jak říká - dneska letí pruhy, tak je noste, abyste zapadli do stáda, nebo budete „OUT.“ Zároveň se také často ptám, proč se ženy nechají tak vykořisťovat mužskou sexistickou společností, která trpí falešným ideálem ženské krásy? Myslím, že není nic špatného na tom být normální ženou bez mušší váhy. Já jsem sama se sebou spokojená. Nejsem tlustá, ale nejsem ani štíhlá. Nikdy jsem nedržela žádnou dietu a nikdy bych si ani nedovolila své tělo takto týrat, jelikož si svého těla vážím. Mám úctu sama k sobě, což je něco, co hodně žen postrádá nebo mít nechce, aby zapadly a našly si nějakého pitomečka,
pro kterého to bude vším. To je nejspíš hlavní důvod mého životního nenuceného celibátu. Muži dnes nechtějí takové normální holky bez silikonů v poprsí. Oni chtějí ženy, které jsou zničené jako modelky. Žádný z nich
už nedokáže ženu ocenit a vážit si jí, ačkoli to říká. Jen málo mužů je jiných, tak žalostně málo. Muži
se přestali dívat do žen a jejich srdcí. Přestali vnímat ženu jako bytost sobě rovnou. Každá krásná žena má po boku odporného chlapa, který se chvástá s tím jakou má kočku, ale on sám není schopný se sebou něco udělat, aby nevypadal tak odpudivě. Ženy se snaží mužům vyhovět
a dát jim po čem touží, ale co dělají muži pro ženy?
Jen sedí a nadávají, že jsou moc tlusté nebo mají velký nos, či příliš velké poprsí. Muži ženy jen kritizují, ale kdyby se taky někdy podívali na sebe poznali by,
že nám ženám nemají, co vyčítat ani kritizovat.
V průběhu lidského života jsme my ženy mužům obětovaly víc než muži nám. Dokonce si hráli na bohy a nařizovali nám, co máme dělat, jak žít a hlavně poslouchat muže. Upírali nám právo učit se, snad abychom nebyly náhodou chytřejší a lepší. Ale kam se muž schová když je mu špatně u srdce? Do ženské náruče, vždy! Ať je to matka nebo milovaná, vždy se schová k ženě. Muži nás potřebují, aby byli silní. Podle mě jsou muži v srdci citlivější než my ženy. Potřebují naši náruč stejně jako plíce vzduch, aby fungovalo celé tělo. Jsme pro ně tak důležité až se toho bojí. Milují nás i nenávidí zároveň za to, že jejich potřebou jsme právě my, ženy.
Život je opravdu zajímavé místo, ve kterém není nouze o divné, ba dokonce zvláštní věci. Zároveň je to studnice hlouposti a lidská historie je pokladnice blbostí. Zároveň jsou to blbosti, které zasluhují obdiv. Moje kamarádka obdivuje Hitlera, ne pro krveprolití nebo rasismus, ale pro jeho schopnost vytáhnout německo
z finanční krize, kterou trpělo. Věřím tomu,
že každý starý němec by vám řekl, že Hitler byl skvělý,
ale zkazil to těmi válkami. Myslím, že měl na víc. Hitler měl na to být skvělý muž, ale jeho nenávist ho ovládla a strávila. Stal se jednou z největších zrůd světa, pokřivená osobnost bez slitování. Ale klobouk dolů. Hitler dokázal pobláznit téměř celé německo.
Měl velký talent na ovládání lidí a jejich myšlení,
ale také díky tomu jak se světu představil uvedl německo v nemilost. Lidé, kteří za tehdejší dobu nemohou jsou cílem nenávisti nebo strachu lidí z jiných států.
V dnešní době jen málo lidí by chtělo žít v německu. Většina z nich však německo odmítá a svým způsobem nenávidí. Sama jsem to poznala na sobě když jsem chodila do páté třídy základní školy a tam jsme se učili
o světových válkách. Naskakovala mi husí kůže a začala jsem mít strach, že by se mohl objevit nový Hitler a vše by začalo nanovo. Čísla počtu obětí padlé ve válce mě bolela. Tehdy jsem německo nenáviděla a nenáviděla jsem všechny němce. Časem jsem si však uvědomovala,
že ta doba je pryč a němci sami na svou historii nejsou pyšní. Nenávist zmizela a zůstala jen lítost. Začala jsem němce litovat a soucítit s nimi. Nikdo z nich
si nevybral, že se narodí zrovna tam a podle mě by dnešní němce neměl nikdo odsuzovat na základě minulosti. Každý člověk by se měl zaměřit na to jací jsou dnes
a ne na to jací byli kdysi. Tehdy to byla těžká doba
i pro samotné němce. Nejprve se dostal Hitler k moci
a než jim došlo co plánuje museli povinně heilovat bez protestů. Bylo to rychlé a Hitler hodně z němců dokázal dokonale pobláznit. Uvěřili jemu i jeho názorům
a popravdě řečeno zaplatili za to vysokou cenu.
Lidskost šla do háje i s tolerancí. Panovala nenávist
k židům a rasistická nesnášenlivost. Tajně se v německu prováděla eutanázie postižených německých dětí,
protože podle Hitlera nesplňovaly podmínky normální živé bytosti. Jak jsem již napsala, byla to těžká doba
i pro samotné němce a hlavně rodiče takto postižených dětí, kterým se vždycky něco nalhalo, takže ani vlastně nevěděli proč doopravdy jejich dítě zemřelo v nemocnici. Eutanázie byla tehdy zneužívána. Jsem ráda, že ta doba je alespoň na půl pryč, ačkoli i dnes je známo několik případů tzv. andělů smrti. Myslím si, že někteří se jen už nedokázali dívat na utrpení umírajících lidí
v příšerných bolestech, které si zdravý člověk ani neumí představit. Zdravému člověku se vždycky soudí lépe,
když ani neví co soudí. Já bych eutanázii povolila lidem s nevyléčitelnými chorobami, které způsobují nesnesitelné bolesti. Pro ty lidi je smrt jediná jistota, kterou mají a proč prodlužovat život,
který stejně skončí? Ty bolesti, které mají jim za ten život nestojí a věřte, že tohle by vám každý z nich řekl. Pro ně už je jejich život peklem, ve kterém být nechtějí. Bojovat za to, aby ten nemocný umřel
v nesnesitelných mukách způsobených nevyléčitelnou chorobou je přece blbost, co je na tom etické? Co je etického na tom týrat nemocného člověka jeho vlastní nevyléčitelnou nemocí? To ti lidé mají trpět jen proto, že jsou lidmi a ne zvířaty? Zdá se vám to fér?
Kdybych věděla, že mám nevyléčitelnou chorobu při níž se dostaví nesnesitelné bolesti bojovala bych za to,
abych mohla umřít, protože jaká lepší smrt než důstojná je přijatelná? Nesnesla bych trápit svou rodinu svým stále se zhoršujícím stavem. Nesnesla bych se trápit bolestmi, které léky lékařů jen zmírní, ale neodstraní. Každá živá bytost má právo na důstojnou smrt, důstojný odchod ze života. Neříkám, že by každý takto nemocný měl přestat bojovat, ale když už všechno selže a konec
je nevyhnutelný je eutanázie řešení, důstojné řešení.
Jen si vemte jaké to je, když umře starý člověk.
Každý řekne, že se to dalo čekat a že to pro něj už bylo doslova vysvobození. Ale když pomalu v bolestech umírá jiný člověk tak každý řekne, aby bojoval za svůj život
a to, i když ví, že ten člověk nevyhraje a smrt by pro něj byla doslova vysvobozením. Co tyto dvě věci dělá tak jinými? Snad to, že první případ umřel přirozenou smrtí a ten druhý musí čekat až ho nemoc stráví natolik,
že také umře sám? Ale proč čekat, když smrt klepe
na dveře a bolesti jsou k nevydržení a nic od nich nepomůže? Dokonce i umírající zvíře se má lépe než umírající člověk, protože zvířeti je důstojná smrt dopřána, ale člověku ne. Proč? Protože člověk není zvíře? Tak co je? Bůh? Nebo lepší bytost? Měla bych vás vyvést z omylu, člověk je zvíře jako každé jiné.
Podle mě jsou si všechny bytosti na této planetě rovny
a podle toho také žiji, přemýšlím a mluvím. A to je také to, co mě odlišuje od zbytku lidské společnosti.
Já sama sebe nevnímám jako něco víc jen proto,
že mám dvě ruce, dvě nohy a velký mozek.
Autor Rhiana E. Nebresk, 02.01.2009
Přečteno 367x
Tipy 2
Poslední tipující: Gabrielle Taroka
ikonkaKomentáře (1)
ikonkaKomentujících (1)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

a jejda..

tak za prvé..rovnost mezi zvířaty alidmy tu jakási je..
ale jen jakási..

můžeš také srovnávat led a slunce..
jistá rovnost tu je..

s trochou úsilí a fantazie..přijde člově na to, že vše souvisí se v ším..a že se vlastně vše dá svýmí slovy odůvodnit..

mno..

každá mince má dvě strany..
a víš jaká je ta druhá strana?

ne..není to odvrácená strana měsíce..

je to realita..

bez fantaziíí a představ a myšlenkových závpdů do nikam..

takže?

carpe diem..princezno..

hledej a sbírej hmatatelné..posouvej se dál..žij

život je totiž od toho

.o))

31.01.2009 09:22:00 | Bean

© 2004 - 2024 liter.cz v1.6.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí