Jiný kamarád

Anotace: Jen tak mě napadla úvaha, že když už jsme se narodili, měli bychom si toho aspoň trochu vážit...

Jiný kamarád
Jednou večer jsem seděla v pokoji a truchlila nad nepochopenou matikou. Na posteli ležel můj kamarád.
,,Achjo!“ vzdychala jsem asi každou minutu, ruce zpocené a otlačené od pera… ,,Ten život je na nic,“ prohodila jsem bezvýznamně, ,,jde to pořád dokola. Pondělí, úterý, středa, čtvrtek, pátek, sobota, neděle… a zase pondělí, úterý………bla, bla, bla, a tak dál!“
Najednou jsem se zamyslela, otočila se na kancelářské židli směrem k posteli a zeptala se s tázavýma očima kamaráda:,,Bolelo to?“ ,,co?“ ozval se nepronikavý tlumený hlas, jakoby mezi námi byla zeď a místnost, ve které je, byla úplně prázdná. ,,No ty stehy a sešívání, a tak…“ Pokračovala jsem. ,,Ne.“odpověděl s poníženým úsměvem. ,,Se teda máš!“ zazáviděla jsem.On mě však vyvedl z omylu: ,,Ty se máš! Já necítím ani vzduch, nemůžu jíst, pít, běhat… Být tebou, tak se raduju z toho, že se můžu trápit! A někdo se trápí , protože se trápí. A řeší to koncem toho trápení.Myslím, že nikdo, nikdy nemá pořádný důvod skákat z mostu!“
A jak se rozčiloval, jeho hlas byl pořád slabší a slabší.
S náznakem úsměvu jsem se nohama odstrčila od stolu, odjela k posteli a řekla: ,, Máš pravdu,“ přitiskla jsem k sobě toho malého plyšového pejska.