Emocionální prožitek úskalí

Anotace: aneb, jak být odolnější...

Jakékoli cvičení, které se dnes běžně užívá ne podporu vědomé složky lidského intelektu, zejména pak podpory sebevědomí a odbourání strachu přesto cosi ještě základnějšího postrádají.

Osobně se domnívám, že kuchařky, typu "jóga pro pracující", "meditace včera, dnes a zítra", nebo "reiki-terapie" jsou pouze sekundární náhražkou. Podstatně se snaží zasáhnout do našich prožitků, do našich životů a indoktrinovat, vstříknout obranné imunitní sérum do "žil" vědomí, k podpoře. Věda se pomílila. To, co v terapii se psychologická věda, stejně jako vědy napomáhající být odolnější, v záměru náboženské praxe a praktikování cvičení, napomáhajících osobnímu rozvoji, jedná se spíše o metody dehumanizující člověka. Člověk, má-li tedy původnější problém, je donucen jej řešit kompetentně a v tomto smyslu i s patřičným oprávněním.

Jakákoli nápomocná věda, se nezaměřuje na objekt svých kýžených zájmů. Pracovník v terpaeutickém centru, stejně jako v psychologické poradně není lidumil až "za hrob", není to ten, kdo doplňuje psychické palivo do spalovacího motoru jménem život. Psychika se samovolně, pohybem, samopohybem duše spaluje, a v tomto smyslu se hovoří o energeia, uskutečnění. Člověk se v pragmatickém ohledu uskutečnuje, stává se něčím. K tomu není, s dovolením, potřeba nápomoci druhého. A potud, pokud jsme odkázáni na dopomoc terapetua, taktéž člověka zasazeného v nějaké tradici, nějaké výchově, dané kulturně, společensko-ekonomické evidenci, je třeba se tázat po jeho kompetenci v rámci (do)pomoci druhému.

Emocionální prožitek každého úskalí, stává li se závažným problémem lidského vědomí, subjektivného rozpoložení uvnitř světa, je zvláštním emocionálním, obtížně zařaditelným kategoriálním fenoménem. Úskalí není pastičkou políčenou na nás jakožto bytosti rozvrhující se v absurdní možnosti smrti, ale je to upevňující impuls realistické subjektivity, do sebe obráceného moi-ega. Úskalí, které by bylo políčenou pastičkou, absurdní cestou vedoucí od ničeho do ničeho, by bylo bludným kruhem temnoty neuchopitelné vlastní hlubiny. Přesto takto k úskalí nepřistupuji a v tomto smyslu pak rozumím i úskalí, jako emocionálnímu prožitku. Takovému, který v sobě naskýtá možnost být sám sobě pomocníkem emocionálního subjektivního rozvrhu. Potud ale sám sobě, pokud za sebe považuji vědomé existující ego, vědomí, které není singularitou, ale pluralitní entitou dvou na sobě anticipujících vědomích.

Že je vyjádření poněkud obtížné? Na sobě anticipupjící vědomí, určené souvztahem ONA:ON, či dvojicí Animus-Anima, není ničím jiným, než obsáhlým rozvrhem sebe-projektujících, do budoucna předestřených a prostřených svobodných a tímto pohledem i autonomních vědomí. Tam, kde úskalí pobývá na úrovni jedné arkády, je třeba se povznést pohledem nad úskalí, a ono "malé-velké" úskalí, zasadit do větší mozaiky větších celků. Je-li problémem volba, jakožto průvodní jev úskalí, je třeba shedat hierarchicky větší "problém", a onen doposud bagatelizovaný problém pak v transcendentním okamžiku ztrácí svůj ontologický statut a propadá se do hlubiny vágních problémů, řekněme těch v posledku zanedbatelných.

Neustálým kladením oprávněných otázek, souvisejících dílčí měrou s emocionalitou člověka, se dostáváme do roviny osobního nasazení a svobodné zodpovědnosti. To co konám v součinu s vědomím, za to nesu odpovědnost, je to volba, která přesahuje sice rámec mého horizontálního dohledu, a přesto jsem v onom transcendujícím nadhledu schopen za sebe nést svůj "díl" viny a patřičné zodpovědnosti. Tam, kde se ale oprávněné ontologicko-etické, či filosoficko-morální tázání ocitá na pokraji své nejpůvodnější otázky, totiž o úskalí člověka, spojeného s uvržeností do světa úskalí, světa všednodeních rozvažujících možností, systémového a systematického řazení preferencí, stává se ze zanedbatelného problému problém větší, nesoucí nikoliv "díl" odpovědnosti a viny, ale celou odpovědnost a celou vinu. Tím, že se povznesu nad "malicherné problémy", dostávám se do roviny neřešitelných problémů, které se ale patřičným způsobem řeší.

Totiž tak, že se neřeší, potud, pokud jsou jaksy řešeny. Tam, kde jsou problémy řešeny vědecko-metodologickým přístupem, kde je systém, není třeba povolávat do služeb patřičné pomocné disciplíny. Tam ale, kde selhává věda, je třeba aby nastoupila ne-věda a snad i terapeuticky přístupnější způsob, jak zprostředkovat pomoc a přitom aby se nejednalo o lidumilství, které zavání krátkozrakou zploštělostí.

Do popředí proto vstupuje, v rámci ne-věd i oblast, které se z pochopitelných důvodů není možné držet, a přesto daným způsobem odpovídají evidenci a realitě světa. Světa, na který byly přes úskalí, nejednoznačnsti a antinomie napasovány veškeré zákony a zákonitosti, které jsou jenom dětskou hrou na pískovišti, na to jak indoktrinovat a očkovat lidi demagogií jejich "prostě-chorých" mozků, které plodí metr na něco, co meterem nejde pojmout. Je to jako vážit délku stavebního dílce, či užívat pro měření tlaku zvonek na kolo. Svět má mnoho zázraků a jedním z nich je základní úsilí o odstranění úskalí, které s sebou nejednoznačnosti přinášejí. Těmto nejednoznačnostem si dovoluji říkat emocionální prožitky života. Jsou neuchopitelné, neměřitelné, nepočitatelné, ale přesto spolehlivě evidentní, zřejmé, vědeckým pokusem neuchopitelné a nezbývá nám, nežli o nich s tichou pokorou mlčet.

To, co se nedá zařadit do vědy, totiž andělé, víly, skřítci, démoni, aby to ale prvotně nezavádělo do pohádky, nebo hry, není něčím, okrajovým a něčím, co by nemělo být podrobováno vědomému posouzení. Nýbrž naopak. Věda se na nás dopouští zlo-činů. Učíme se, že totiž v matematice (eukleidovské), se rovnoběžky nikdy nesetkávají. A ono tomu tak není, přeci ano, stekávají, ale v nekonečnu. To je zásadní hřích vědy, že totiž se svými postuláty chce všeobsáhnout svět a zapomíná na to základní. Emocionální prožitek života. Za změtí kvanitifikovatelných údajů se ztrácí jeden konkrétní jedinec, za vší tou změtí dat se nikdy není s to objevit něco, čemu by se dalo alespoň náznakem říkat život a přesto si to tuto sou-část samo nárokuje. Mechanismus si nárokuje vědomí (strojek musí obsahovat cosi jako implementované vědomí, které každou věc, předmět a objekt subjektivního zájmu oduševňuje. V tomto smyslu bych opatrně a poněkud zdrženlivě hovořil o tom, že svět je prodchnut pan-psychismem, neboť vše je dílčí, nebo převážnou ko-operací s vědomím člověka.

Má-li tomu tak být, věda by se měla cítit zahanbena, že systematické zatlačování do kouta pa-vědám a ne-vědám přichází o nutnou součást sama sebe. Pa-vědy, či ne-vědy, jak se žel bohu tyto oblasti jsou nuceny nazývat, podávají, řekl bych adekvátnější a přiměřenější obraz subjektivního realismu světa, světa ve kterém jsi Ty, jako vědomí a Já jako vědomí další z mnoha jiných.

Takto prezentovaná obhajoba něčeho, co se obávám nazvat mystika, či iracionálno, lépe vysvětluje záhadnost světa ve kterém se dnes a denně pohybujeme. Máme-li se ve světě orientovat, závisí to na předem dohodnutých podmínkách, které jsou v rámci validní, ale také in-validní, a proto i dychotomické. Také je třeba za veškerým úskalím vidět onu zatmívanou oblast, do které patří esoterické projevy nenáhodného génia. Takový génius není blázen, jenom není ochoten přistoupit na "hru vědy", která infikuje svou dogmatickou indoktrinací, svými školometskými poučkami, které jsou stejně poplatné, jako nedodržované. Co se říká, říká se. Věda postrádá argumentující rétoriku a proto znovu upadá do svým ideologických dogmatismů. V takovéto struktuře pak nastávají "revoluční" období, kdy je jeden model překonán druhým, ale v podstatě není žádná věrohodná "stopa", k zachycení jedinečnosti lidského emocionálního prožitku vědomí. Čerstvě upečený koláč není koláčem z kuchařky. Hrající LP deska v gramofonu není zhudebněnou notovou osnovou, prožitek života není historickým chronopisem od A po Z, ale je v něm přidaná hodnota jedinečného přožitku, který není opakovatelný.

V tom spatřuji určitou, alespoň přibližnou evidenci a podobnost dnes fungujícímu světu. Že totiž svět, jakkoli se nenechává pokořit vědou a lidskou malostí vědomí a subjektivního ega, je všeobsáhnut božskou harmonií, ve které dominantně figurují pa-vědy a ne-vědy, nárokující si spíše než dogmatickou indokrtinaci osobnější a humánější projev lidskosti. Totiž neuchopitelnou mystickou božskost a souvztah lidského vědomí k Vědomí o sobě.

Není náhodné, že mi vyvstává do mysli konotace jako věštění z karet, různé druhy her, náhodnosti, záhadné jevy a nevysvětlitelné úkazy. To, co se "rodí" v lidském vědomí, v egoitě každého spontáního subjektu, je potud věrohodné, že není třeba jej prověřovat vědeckou metodikou. Ohledem zkoumání je spíše než vyzkoumat, nechat se k onomu přizvat a než vysvětlit, spíše porozumět, pochopit a věřit. Nejedná se ale o racionalismus zbavený smyslové danosti, ale co platné, že někdo viděl jednorožce. Proč ne? Mohl, a je-li tomu tak, snažme se tomu porozumět, než žádat potud empirické, pokud žádáme důkazní vysvětlení. To je opět cestou do zatracena dogmatismů.

Prototypem iracionální mystické a emocionální zkušenosti je proto záměrně zvolena láska. Taková, která ve své iracionalitě je schopna vypomoci při jakýchkoli obtížích a všednodenních problémech, i těch, které jsou v úrovni bagatelizovatelných nicotnějících a daleko původnějších problémů. Láska má své místo v duši, ale i ve všech projevech života. Života, který participuje na dehumanizaci a na lidumilství, která spíše než miluje, zavazuje a uzavírá do subjektivního realismu. Takovou láskou je lidská láska. Taková, hledající místo v každém z nás bez ohledu na naše subjektivní očekávání a požadavky jí samotné.