Současná otázka-poupraveno

Anotace: Trošku přepsáno.

Když takhle procházím přeplněnými pražskými ulicemi,občas se zastavím a rozhlédnu se kolem sebe. Vidím přitom směsici různých lidí, rozdílným pohlavím počínaje, přes věk až barvu pleti konče. Ať už to jsou Češi, Korejci, Japonci, Mongolové nebo snad Ukrajinci, všichni jsou nějakým způsobem nedílnou součástí našeho státu. Pracují tu, vydělávají si na obživu buď to sebe, nebo celé svojí rodiny, pečlivě se starají o své příbytky. To máme společného všichni, o tom není pochyby. Ale přesto je tu cosi, co nás Čechy nutí k tomu, abych při pohledu na vietnamský obchod nebo dělníka u silnice s cizím přízvukem nadávali z plných plic. Nadávat je možná trochu silný výraz, ale přiznejte si, kolikrát vás při pohledu na někoho z těchto lidí nenapadlo něco jako co tu vlastně dělají? Odkud vůbec přišli? Chceme je v naší republice? Mnohdy ve svých myšlenkách užijeme mnohem peprnějších výrazů. Ale však najdou se i tací Češi, jejichž názor je možná trochu sebekritický k vlastnímu národu: Češi nadávají, protože jsou líní a nechtějí nic dělat. Asi proto se jim zajídá pohled na pilně pracujícího přistěhovalce, apod.
Co z toho je vlastně správně? Asi nic. Jak se říká, na něčem je pravdy trochu a já myslím, že i zde platí taková ta zlatá střední cesta. Jistě, v současné době, kdy se celým světem šíří finanční krize a jako domino si s sebou bere různé podniky, továrny a obchody, si říkáme, proč vláda posílá cizince zpátky do rodných zemí a ještě jim ,, strká do kapsy kapesné ve výši 500 euro “. Ale zkuste si sami představit takového člověka, příkladem namátkou dejme nějakého dělníka, chlap jako hora, co tu pracuje už nějakou řádku let, ale najednou drží v ruce papír s výpovědí a v jeho očích se lesknou slzy. Možná se nechce vrátit. Nemá jistotu, že najde práci, neví, jak se uživí. V těchto směrech člověk opravdu není nenahraditelný, na jeho místo je skoro okamžitě dosazen někdo jiný.
Snad v každém městě dnes najdeme vietnamský obchod. Zkuste si občas všimnout jejich majitelů a pracovníků. Dělají skoro neustále, mnohdy i celé víkendy. A pak najednou, takhle za tmy, přijde nějaký pubertální výrostek nebo klidně i dospělý člověk, jakých na ulicích, v metru a autobuse potkáváme tisíce, vezme kámen a rozbije skleněnou výplň výlohy. Já osobně tohle jednání opravdu nechápu.
Celá věc má ale také jako cokoliv jiného i svou stinnou stránku. Ať už se to týká trestní činnosti, kdy nejistě nakukujeme za každý roh, obáváme se temných uliček a denně v novinách čteme články o tom, koho kde přepadli. Za tím se dají najít snad všichni zástupci ze skupin našich spoluobčanů. Totéž můžeme říct i o sociální a finanční situaci některých rodin. Již mnohokrát jsme mohli třeba v televizi vidět obrázky zdevastovaných bytů, ztroskotaných životů, atd.
Lidé jsou různí, každý z nás se chová a vypadá jinak, v podstatě jsme ale všichni stejní.
Nechci zde někoho obhajovat, či snad soudit. Ráda bych jen nám, Čechům, řekla, že i my jsme přistěhovalci. Stěhujeme se do západních zemí za lepšími vyhlídkami a očekáváme slušné jednání a toleranci. Totéž bychom měli dělat i my.
Závěrem snad jeden velmi známý citát:

,, Nečiň druhým to, co nechceš, aby oni činili tobě !“