Hej Mungo!!

Anotace: Ten oddíl se jmenoval Mungo a já jsem měl tu čest být jeho členem od svých čtrnácti let…

Je to už vlastně čtvrt století…

Náš oddíl měl status turistického oddílu mládeže (TOM) a byl pod ,,hlavičkou“ ČSTV. Tolik oficiální verze. Ve skutečnosti jsme vlastně byli něco jako skauti. To se v té době nesmělo a byla to jediná cesta, jak dělat podobnou činnost a nebýt ,,podezřelý“.

Dodnes na ty časy rád vzpomínám a pokusím se vysvětlit proč. Oddíl mně připravil na život. To píšu se vším vědomím a respektem jaké slovo ,,život“ vzbuzuje.

Nebylo snadné stát se členem oddílu, členství mělo svá pevná pravidla. Když jsem přišel jako nováček, měl jsem pár týdnů na ,,rozkoukání“. Potom jsem se musel rozhodnout, jestli chci v oddílu zůstat, nebo už nechodit. Já jsem se rozhodl zůstat a to znamenalo, že musím složit takzvanou -,,nováčkovskou zkoušku“. Na její zdolání jsem měl tři měsíce, zdálo se mně to jako strašně dlouhá doba.

Omyl…

Zkouška měla několik ,,bodů“ a já si už po těch letech přesně nevzpomínám na všechny. Vyjmenuju alespoň pár z nich.

1)Naučit se několik (už si nepamatuju kolik) uzlů a umět je vázat i ,,po slepu“.

2)Uvařit - !chutné! – teplé jídlo pro čtyři osoby.

3)V přírodě zapálit oheň jedinou zápalkou bez použití papíru a přivést na něm k varu vodu na čaj.

4)Uplavat nejméně padesát metrů

5)Udělat nejméně patnáct kliků

6)Stále u sebe nosit (na požádání rádců předložit) zápisník, zavírací nůž a KPZ. Možné někteří z vás nevědí, co to je KPZ. Byla to ,,Krabička Poslední Záchrany“ Obsahovala nějaké peníze, žiletku, nit, jehlu, knoflík,několik zápalek se škrtátkem zabalených v nepromokavém – povoskovaném papíře, špačka tužky, list papíru, poštovní známku… Určitě jsem na něco zapomněl…

7)Připravit a vést schůzku družiny.

8) Uběhnout určitý úsek v určitém čase

9)Znát historii oddílu Mungo a znát vše o zvířátku jménem mungo…

10) Vlastnoručně vyrobit cokoliv, z čeho by měl oddíl užitek (já vyřezal ze dřeva štafetové kolíky v barvách družin).

Asi jsem na některý z bodů zapomněl, myslím, že jich bylo dvanáct, ale na tom nezáleží. Myslím, že pro představu to stačí. Zkouška jako celek nebyla snadná. Důkazem pro mě byl fakt, že spolu se mnou ji zahájili další tři kamarádi, ale já jediný z nich jsem ji ,,složil“ a stal jsem se Mungem. Ti tři odešli sami v různých fázích oněch třech zkušebních měsíců.

Potom se mně otevřel nový svět!

Oddíl byl rozdělený do družin – hnědé, zelené a v časech hojnosti členů i modré. Každá družina měla svého ,,Rádce“ a ten měl na starosti šest až deset malých kluků. Samotným Rádcům bylo tak sedmnáct – osmnáct let.

Sám jsem se stal Rádcem asi po dvou letech v oddíle. Každý druhý víkend jsme jezdili na výpravy do přírody. Vzpomínám si, že já jsem měl moc rád akce, kterým jsme říkali -,, Robinzonády“ ty se konaly vždycky o Velikonocích, kdy byly tři dny volna po sobě. Robinzonáda byla ,, bojovka“ se vším všudy. Každá družina do ní šla na vlastní pěst.

Bylo domluveno s Rádci družin a s jejich zástupci, že budou v určitou hodinu v pátek před Velikonocemi čekat doma u telefonu – mobilní telefony byly tehdy ze sféry Sci-fi.

Telefon zazvonil a já jsem zvedl jeho sluchátko. Z něho se ozval hlas vedoucího oddílu -,,Hlavní nádraží, úschovna zavazadel. Schránka číslo to a to, kód k jejímu otevření je číslo…“

Vedoucí celou zprávu ještě jednou zopakoval a zavěsil. Bylo na mně, abych si všechno pečlivě zapsal. Závisel na tom program na víkend celé družiny.

Zavolal jsem hned svému ,,zástupci“. Tomu nikdo nevolal, byl v záloze pro případ, že by se Jakub nedovolal ke mně. S Jiříkem, jak se můj ,,parťák“ jmenoval jsme se dohodli, že se sejdeme za patnáct minut na zastávce autobusu a jelo se na Hlavní nádraží do úschovny zavazadel.

Našli jsme schránku přidělenou naší družině, zadali jsme číselný kód který mně řekl Jakub a uvnitř jsme našli balíček. No spíš balík… V něm byly dva sáčky těstovin, šest balíčků sušenek, balíček cukru, tři tabulky čokolády, tři tuby kondenzovaného slazeného mléka a tři konzervy s hovězím masem. Dál bylo v tom balíku několik obálek. Na jedné z nich bylo napsáno, že ji máme otevřít ihned, na dalších byly jen čísla. Těch bylo asi dvanáct. Otevřeli jsme obálku, kterou jsme měli a dočetli jsme se - ,, Zítra do jedenácti hodin dopoledne buďte v Tanvaldu v Jizerských horách na nádraží. Tam otevřete obálku číslo jedna. Nesmíte si vzít sebou jiné jídlo, než to, které jste našli ve schránce!!! Hodně štěstí!“

Hned jsme s Jiříkem šli do odjezdové haly nádraží a zjistili si, v kolik hodin brzy ráno nám jede vlak do Tanvaldu. Rozdělili jsme si, kdo komu z družiny zavolá a šli jsme domů. Ráno jsme celá družina vyrazili směr Tanvald.

V Tanvaldu na nádraží jsme vystoupili z vlaku. Bylo nás šest kluků. Jiříkovy bylo čerstvých osmnáct, mě o rok míň a pokud si dobře vzpomínám, nejmladšímu z nás bylo sotva deset let. Teprve dnes si s hrůzou uvědomuju tu strašlivou zodpovědnost, kterou jsme s Jirkou tehdy měli na krku. Jirka byl Rádcem družiny přede mnou, byl ale na gymplu v maturitním ročníku a potřeboval víc času na školu. A tak jsem byl Rádcem já.

A tak jsme v Tanvaldu rozbalili další obálku. V ní byla mapa Jizerských hor a lístek na kterém stálo, že máme jít tam a tam( už nevím a nepamatuju se kam). Když jsme ,,tam“ došli, rozbalili jsme další obálku. V ní byl pokyn k úkolu. V místním kostele jsme měli zjistit, kdo a kdy ho postavil a kdo vymaloval v jeho hlavní ,,lodi“ fresky na zdi a strop. Stará paní na hřbitově za kostelem nám řekla, kde hledat kostelníka a od toho jsme se dozvěděli, co jsme potřebovali a šlo se dál.

A tak to šlo celou sobotu, vždy jsme někam došli a tam rozbalili obálku a splnili úkol v ní popsaný. Poslední obálka pro ten den nám po tom, co jsme podle instrukcí celý utahaní k večeru došli do Kořenova prozradila, že tam máme najít dům s určitým číslem popisným. Tam jsme měli u vrátek zazvonit a uvidíme co dál. Jak se ukázalo, pán domu byl příbuzným jednoho z vedoucích oddílu. Tam, ve veliké stodole jsme se setkali s druhou družinou. Tato družina měla totiž za úkol dopravit se do Tanvaldu z Prahy autobusem a trasa jejich pochodu byla jiná než naše. A tak jsme se za celý den k sobě ani nepřiblížili. Obě trasy ale měli pro ten den cíl v Kořenově, ve staré stodole.

Směli jsme spolu s kamarády z jiné družiny mluvit o čemkoliv, ale ne o úkolech, které jsme ten den měli a ani o tom co nás snad čeká druhý den.

Bylo to úžasné dobrodružství!!

V té stodole jsme ve svých spacákách, přikrytí celtama přespali. Ráno jsme si řekli -,,ahoj“ a každá družina si šla po svém. Rozbalili jsme další obálku, ta nám určila směr a úkoly pro ten den.

Bylo to vymyšleno tak, že naše družina se vlastně vracela zpátky k Tanvaldu, ale po včerejší trase druhé družiny. Plnili jsme ten den stejné úkoly jako naši kamarádi z ,,konkurenční“ družiny plnili den před tím. A oni zase plnili ty naše a šli naší včerejší trasou. V tom byla pointa. Mohlo se tak porovnat, jak si která družina vedla a poradila si se stejnými úkoly.

V neděli navečer, utahaní, ale klukovsky šťastní jsme se sešli v Tanvaldu na nádraží s druhou družinou a s vedoucími oddílu. Společně jsme šli asi dva kilometry za Tanvald a tam v chatě jednoho vedoucího jsme ,,zakotvili“. Byla pro nás všechny připravená královská večeře – dušené maso s brambory a tuny čokolády. Potom byl táborák a vyhlášení výsledků, která družina ten rok v ,,Robinzonádě“ zvítězila.

Bylo to něco úžasného a kdo něco podobného nezažil, asi nepochopí…

Vzpomínám si na neuvěřitelnou kázeň nás všech, jak jsme všichni ,,chtěli“ a v tom to asi bylo. Byli jsme oddílovým duchem vychovávaní k zodpovědnosti za sebe i za své kamarády. K tomu, že budeme fungovat jako tým. Jak už jsem psal, zkouška kterou musel každý budoucí Mungo projít nebyla snadná a ne každý se Mungem stal. To však zaručovalo, že kdo se jím stal, byl kamarád, který nebyl žádná ufňukaná bába. Nedělal mně to, co sám nechtěl, abych dělal já jemu. Uměl uvařit čaj, když já měl promrzlé prsty. Když se někdo říznul, nebo nějak pochroumal, uměl každý Mungo jít a v rámci možností ho ošetřit. Mohli jsme se jeden na druhého spolehnout.

V zimě jsme jezdili na běžky, v létě chodili pěšky a jezdili na kolech. Taky se o prázdninách jezdilo na ,,půťáky“ právě na kolech. Takový putovní tábor trval čtrnáct až šestnáct dní a projeli jsme republiku od Prahy až třeba na Moravu a zpátky.

Každý z oddílu, kdo se chtěl puťáku na kolech zúčastnit, musel vlastně složit něco jako další zkoušku. Musel dokázat, že se umí chovat na silnici a že zná základní dopravní předpisy . Jestli si dobře vzpomínám, muselo mu být minimálně dvanáct let. Musel mít za sebou kompletní nováčkovskou zkoušku (ať mu bylo let kolik chtělo) – nováčci jet nesměli. A konečně, musel se zúčastnit dvou ,,kolových“ výletů na celý víkend, které proběhly těsně před prázdninami. To všechno mělo zaručit, že všichni kdo pojedou, budou schopní vrátit se ve zdraví zpátky domů a nebudou nebezpeční ani sobě, ani kamarádům.

Fungovalo to tak, že každý den byl jeden z nás ,,velitel dne“. Rozhodoval, kdy bude pauza, kam se během putování (cíl pro ten den byl ale přesně daný) podíváme. Jeho slovo bylo ten den ,,zákonem“. Další dva z nás byli určení jako ,,provianťáci“. Dostali určitý peněžní obnos a museli vymyslet, nakoupit, případně na maličkých vařičích na tuhý líh uvařit. To víte, vařili se hlavně těstoviny s tvarohem, s masem z konzervy, nebo s kečupem. No, bylo to pravda ne moc dobrý, ale bylo to krásný!!!

Taky byl určený ,,mechanik dne“. Ten měl za úkol jet jako poslední z nás a být nápomocný při defektech a podobných lapáliích. A konečně byl určený ,,kronikář“. Ten musel každý den večer, ať se dělo co chtělo, zapsat události toho dne do tlustého sešitu. No a druhý den se ,,funkce“ vystřídaly. Ti, kdo ten který den žádný určitý úkol neměli, ti si užívali ,,volna“ a čekali, až na ně příjde řada.

Spávali jsme v zavěšených houpačkách mezi dvěma stromy. Nad sebou jsme kromě miliónů hvězd měli pro jistotu nataženou šňůru a pod vlastní houpačkou a nad touto šňůrou navlečenou igelitovou ,,rouru“. Tu jsme si přetáhli přes sebe v případě, že začalo v noci pršet.

Tehdy v Mungu jsem pochopil význam slova - ,, koalice“. Říkali jsme to vždycky, když jsme si s někým chtěli o sebe opřít kola, která potom stála i s těžkou výbavou v brašnách na nosiči. Říkali jsme to vždycky, když se dva – tři kamarádi na nějaké výpravě dohodli, kdo má sebou co k jídlu a že to dají dohromady. Takové skupinky v rámci oddílu byly běžné. Jak moc jsem podobný kamarádský duch postrádal později, když jsem byl v armádě. Fakt ale byl, že třeba právě při službě v armádě mně to, že jsem kdysi byl Mungo hodně pomohlo. Dokázal jsem se pohybovat v přírodě, busola, kompas a mapa mně nedělaly potíže a postarat se o sebe v jiných ohledech jsem taky uměl víc, než spousta jiných kluků. Ale zpět k Mungu.

Přišla chvíle, okamžik, kdy jsem cítil, že musím z oddílu odejít a tak, už skoro odrostlý kluk jsem z oddílu odešel. Nikdy na ty roky v Mungu nezapomenu. Pomohly mně překonat to těžké období dospívání a ukázaly mně vzory, jakým jsem se chtěl vyrovnat. Jsem vděčný za to, že jsem směl být Mungem.

Mungo je z čeledi cibetkovitých šelem. Je to šelma, která ve své domovské Indii loví jedovaté hady. Bojuje s nimi a vítězí nad nimi díky své odvaze a mrštnosti. Promyka mungo je statečná.

Takový chtěli být a takovými byli všichni, které jsem poznal v oddíle Mungo.

Věnováno : Marčelovi, Fousovi, Pedrovi, Jogínovi, Hřibovi, Piťůovi, Čikovi,Sršáňovi, Chroustovi, Moučníkovi, Jiříkovi, Vlastovi, Mírovi, oběma Martinům, Vladovi, Janě – jediné dívce, která s námi uměla a chtěla držet krok.

Bylo Vás hodně kamarádi a já jsem určitě něčí jméno zapomněl napsat. Tak se omlouvám.

Hej Mungo!!