Má cesta depresí

Anotace: Tak trochu autobiografie

Sbírka: Pruhovaný život

Oborem mého snažení není psychologie a hned v samotném úvodu tohoto příspěvku bych rád předeslal, že ji nestuduji, z čehož - mimo jiné - vyplývá, že následující reflexe (výstižnější termín mě v tento okamžik nenapadá) se nemůže, ani z daleka, honosit statutem odbornosti, a proto bych si Vás dovolil poprosit, abyste ji proto brali s patřičnou rezervou.

Když se nad tím zamýšlím, symptomy depresivních stavů se u mne začaly objevovat přibližně před dvěma lety. Rozebírat jejich příčinu, přestože je v současné době již známa, bych - dovolíte-li - pominul, neboť se úzce dotýká třetích osob. Trošičku bych se však pozastavil u, již výše avizovaných, příznaků. Průběh deprese - zcela záměrně nepoužívám slůvka depresí, jednalo se totiž o trvalý stav - bych přirovnal k sinově křivce, kde na straně jedné byl stav absolutní stagnace, apatie, odevzdanosti a nezájmu, na straně druhé hrubost, agrese, neomalenost a vztek, přičemž - vypůjčím si termín z fyziky - frekvence (potažmo perioda) této křivky byla proměnlivá. V praxi to znamenalo, že jsem leckdy nebyl schopen ovládat své emoce a, z nich plynoucí, projevy, v důsledku čehož docházelo velmi často k nechtěným situacím.

V současné době jsou depresivní stavy, snad, v mém případě minulostí. Nemohu sice "Svou cestu z deprese" podrobyt analytickému rozboru - je úzce spjat se třetími osobami, jež nechci kompromitovat - mohu však uvést několik svých postřehů a empirismů.

1. Bylo to hodně těžké, vypjestoval jsem si totiž psychický blok, ale snažil jsem se (a po čase tréninku se mi to i podařilo) konfrontovat s problémem, jež depresivní stav započal. Hodně mi v tomto pomohla řada relaxačních, meditačních a autohypnotických praktik.

2. Když jsem se dostal tak "hluboko", kde mi již nezbývala ani špetička naděje, šel jsem spát, uvolnil jsem mysl, začal jsem myslet asociativně (nikoli však soustředěně) a většinou se mi podařilo (do deseti minut) usnout.

3. Ve stavu navozené autohypnózy (neděste se, není to nic složitého ani okultního) jsem na sobě uplatňoval autosugesce - občas jsem použil i předem nahraný audiozáznam - typu "Jsem šťastný", "cítím se dobře", "vyřeším svůj problém" ... Nejdůležitější je, zabránit jakýmkoli negacím. Zkrátka všemu, co obsahuje zápor. Takže z věty "Nebudu smutný" udělám "Budu šťastný". Říká se tomu pozitivní myšlení a pokud Vás to zajímá, doporučuji knihu Vlastimila Marka Návod na použití člověka.

4. Poslouchal jsem své tělo. Když mi řeklo, chci spát, šel jsem spát. Když jsem dostal chuť na dvě tabulky oříškové čokolády o půl třetí ráno, tak jsem si je dal.

5. Jedl jsem čokoládu a sladké pochutiny. Když mi bylo nejhůře a snědl jsem sto gramů čokolády, či čtvrt kila ořechů, bylo mi sice nevolno od žaludku, ale vnitřně jsem se cítil být sám sebou.

6. Usmíval jsem se, i když jsem se do toho musel leckdy nutit. Jeden z mých Učitelů (velké písmeno na začátku slova je zde zcela na místě) mi kdysi řekl, že když mi někdy bude do breku, mám si zajít na toaletu a do toho úsměvu se prostě přinutit. Tenkrát jsem mu moc nevěřil, ale měl pravdu a opět to není nic mystického, jedná se pouze o chemický proces v našem těle.

7. Dělal jsem to, co mě dokázalo pozvednout (zážitková pedagogika, turistika, hra na klavír, či kytaru ... ) a naopak věci, které mi smysl nedávaly jsem občas vypustil, přestože jsem věděl, že mohou být zárodkem negativních důsledků.

8. Psal jsem, několik měsíců jsem si vedl deník (ten si, mimochodem, vedu stále a pořád je mi velkým přínosem), do nějž jsem si zaznamenával to, co mě napadlo. Zrekapituloval jsem si svůj dosavadní život, zjistil, co pro mne má / nemá smysl, čím se mám / nemám zabývat, na kom mi v životě opravdu záleží a kdo mi za to stojí ...

9. A hlavně, měl jsem kolem sebe několik lidí, kterým jsem se svěřil úplně se vším s vědomím, že mne pochopí. To je totiž to nejdůležitější v životě, přátelé. Přišel jsem - odpusťte mi, prosím, mé filosofování - v oněch uplynulých dvou letech na to, že žít pro přátele je smysluplné, rozhodně smysluplnější, než-li žít pro zamilovanost. Ta vydrží rok, dva, možná pět, ale přátelé, ty mohou být i na několik životů.

Nemohu říci, že mě mé deprese nepoznamenaly, ba naopak. Velmi mě změnily, stal se ze mne zcela jiný člověk a troufám si říci, že pro ty, kteří mne více jak dva roky neviděli mohu být cizincem. Kdyby se mě však někdo zeptal, zda-li bych to všechno, co jsem prožil vyměnil za pocit absolutního štěstí, odpověděl bych NE.