Asi jenom špatnej kýč

Anotace: Někdy se mi povede, že chci něco napsat, ale vyjde z toho jen špatně podanej kýč. Tole asi taky bude trošku kýčovitý, ale jak jinak to mám napsat, když přesně takhle to cítím. A bez kýče by ten život občas ani nestál za to. Asi...

Sbírka: O ČEM JE ŽIVOT?

Co se tak pamatuju, vždycky jsem chtěla pryč z naší základky. Když jsem byla ještě na prvním stupni, tak mě škola docela bavila. Neměla jsem moc ráda prázdniny a tak jsem si je vždycky tak nějak odbila a těšila se, až prázdniny skončí a začne škola. Pak se to časem změnilo. Nejdřív jsem se jenom těšila strašně na prázdniny, ale pak už sem do téhle školy nechtěla skoro vůbec. Přemlouvala sem rodiče, aby mě zapsali do jiné školy. Do té ve vedlejším městě. Občas nad tím uvažovali, ale vždycky zněla jasná odpověď. NE. Smířila jsem se s tím a jak čas plynul, tak už vlastně ani nemělo smysl kamkoliv přecházet. Ten rok nebo dva… Tady nebo tam… To už bylo jedno.Teď jsem za to ráda. Vím, že tak skvělé lidičky jako mám tady, bych nedokázala nikdy najít. Ti z vedlejšího města jsou jiní. Myslí si, že jsou něco víc, protože bydlí ve větším městě a my ve vesnici. Ale to jejich město je spíš větší vesnice.
Příští měsíc končím. Definitivně. Už není šance, že bych se vrátila. Nastupuju na střední školu. Docela se těším. Nová škola, internát, noví lidi… Ale co když nezapadnu?!! Netvrdím, že tady sem nějak extra oblíbená, ale nestěžuju si. Za to, že nemám zrovna kopu kamarádek si můžu stejně sama. Dvakrát týdně mám trénink ve vedlejším městě, což mi zabere celé odpoledne. V pátek kroužek francouzštiny. Moc toho času mi v týdnu nezbývá.
Když si představím, že ty moje lidičky teď třeba i několik let neuvidím, dělá se mi špatně. Vždyť jsou moji a to mi nikdo nevezme. Kmoška tvrdí, že na střední si po čase na svojí bývalou třídu vůbec nevzpomenu… Já tomu nevěřím. Minulý rok, když odešla ta stará devítka, jsem měla o prázdninách asi týden pořádnou depku. Teď už to nebude takový… Vážně jsem si to myslela, ale opak byl pravdou. Nastoupila jsem do devítky a ani mi to nepřišlo. Ale oni byli prakticky úplně cizí. Jasně znala jsem je všechny jménem, s některýma jsem se bavila, ale nebyli tak úplně moji. Dovedu si tedy zcela jasně představit tu depku až tohle všechno skončí. Několik let jsem si prakticky nepřála nic jiného než vypadnout z téhle pitomé školy. Teď je to tady… Dostanu vysvědčení, pobrečím si a zajdu na rozlučku, kterou si všichni parádně užijeme (i když všichni dobře víme, co se tam bude dít) a konec. Už mě Míša nebude posílat do salonu krásy a Martin mě nebude provokovat tím jeho velmi osobitým a originálním způsobem. Nebudu od Werunky vyzvídat s kým zrovna randí… Jediné živé co mi po základce zbude je Jituška. Prošly jsme si toho spolu fakt hodně a dopadlo to tak jak to dopadlo. Jsem za to ráda. Asi k sobě jako kámošky opravdu patříme. Obě jsme na tom byly na začátku stejně. Tři přihlášky, tři stejné školy, tři stejné obory. A teď… Stejná škola. EVROPSKÁ OBCHODNÍ AKADEMIE, obor evropský hospodářský asistent. Jsem za to vděčná. Hlavně proto, že tam budu mít kámošku, se kterou si budu moci pokecat a zavzpomínat na ty staré časy, které už jsou dávno pryč a nedá se to vrátit. Bohužel. Ale je tu ještě jeden človíček. Peťula. Seznámily jsme se na přijímacím pohovoru. Budeme spolu ve třídě. Nebydlí sice přímo v Děčíně, ale zase tak daleko to není. Asi na začátku září, nás čekají harmonizační kurzy. Těžce se těším a doufám, že tam nebudou jen samé namyšlené Barbie. Doufám, že budeme skvělá parta.
Bude se mi stýskat. Už teď je mi úzko, když si představím, že už nás čeká jenom 32 společných dní. Myslím, že to beru ze všech nejhůř. 99% většina to bere s nadhledem. Jsou rádi, že odtud vypadnou, ale já na to nějak nemám povahu. Asi jsem moc velká cíťa…
Většině z vás to asi bude připadat jako trapný kýč, ale i kýče k životu patří. A já to takhle cítím. Přijde mi, že si někteří myslí, že si to moc beru, tak to v sobě trochu dusím. Někdy se mi při této představě vlívají slzy do očí, ale ustojím to. Prostě to jen potřebuju dostat ze sebe a na tom přece není nic špatného. Nebo jo???



O pár měsíců později
Tak sem si pročítala tohle moje dílko a říkala jsem si, že sám vědět, jak na tom sem teď ...
Žádná deprese se nekonala, všechno jsem si užila a už vím, že internát a nová škola neznamená, že ty ,,starý´´ lidičky jsou úplně out. budou tady pořád se mnou. Potkávám je a s některými si píšu. Není to tak hrozný. Na novou školu se těšim. Znám už pár holek, se kterými si píšeme na spoluzaci.cz a vypadaj v pohodě. je nás celkem 34 a z toho víme zatím jen o jednom klukovi, takže parádní dámská jízda po celý 4 roky :D ... Nijak zvlášť se mi nestýská, i když z nostalgie si tak někdy zavzpomínám na všelijaký skopičiny co jsme kdy provedly. Jako když jsme třeba chtěly, aby s náma v pokoji spal kluk nebo když nás nahodili bahnem ...
Možná se mi tolik nestýská a netruchlim, že chi z5 9.A, ale jedno vím určitě. Nikdy na těch 9 let a hlavně na ty lidičky NEZAPOMENU ...