Někam patřit, doufat, věřit, ... nedoufat, nevěřit, ztrácet poslední kousky...

Anotace: Když se člověk nemůže vykecat, může se aspoň vypsat... komentáře si snad i ušetřete... tuším, že by jste mě stejně poslali max. k psychologovi... nedivím se vám.

Máte touhu někam patřit, ale stejně tam pro vás nikdy nebude místo. Můžete se snažit sebe víc, ale někdo se pro vás stejně nikdy neotevře. Bude tam pro všechny jen ne pro vás. V něco věříte, upnete se k tomu a bum, prásk skončí naděje stejně rychle jak prosvitla mezi mraky. Lidé by si neměli brát naději, ale přesto vám někdy nezůstane. Ani špetka! Je to k vzteku, můžete se uklidňovat jen tím, že jich je mnoho, jsou jich miliony…
Je jedno přísloví, že bez minulosti není budoucnost, a víte co? Já doufám v budoucnost, kde nebudu muset vzpomínat na minulost… Kamarádka má na skypu motto: Miluji tu rozmanitost, každý den mě nasere někdo jiný… To motto tam má pořád a nikdy nemění …chápu proč, toto motto není třeba měnit … ono funguje pořád.

V mém životě stále koluje jedno a to samé: zklamání, bolest, štěstí, láska, přátelství, důvěra, nedůvěra… už mě to unavuje, jak je to jednotvárné… chci víc té rozmanitosti… nebo naopak chci něco stálého… chci vyškrtnou zklamání, bolest, nedůvěru…-ale nejde to. Je to život, bohužel.

Už tak čtrnáct dní pro mě nesvítí žádné slunce, jestli vám připadám jak beznadějný psychopat…poslužte si. Jediný paprsek světla mezi mraky je víra v budoucnost… ale i ta kolísá.

Doma je to v podstatě jedno velké nedoma… vzpomínáte,jak jsem psala důvěra a zklamání… ano, to je stále dokola u nás doma, už bych si mohla zvyknout, že? Ale bohužel… nejde to. Na lidi, co vám komplikují život a ničí vaše představy nikdy nezapomenete, to si s sebou v budoucnu ponesete na 100% Ale můžete to aspoň potlačovat, že zabráníte s danými osobami styku… Jenže to jde těžko, je to osoba, kterou stejně jak milujete, tak i nenávidíte…

Mám všeho dost, vlastně až nad hlavu… jak neschvaluju nadmíru společenský život a venku proflákané noci, tím to zaháním myšlenky… A i v mém nočním relativním klidu je skulinka, kterou na mě všechno doléhá… Na srpen mám brigádu, doufám! Dostanu se k tomu co mě baví a snad zabuji čas než bude škola… Ale krom plánu škola, nové bydliště, nový lidé mám stejně prázdno. Prázdno, které umí zaplnit jen pár osudových lidí… někteří jsou s vámi neustále, ti u kterých by jste to nečekali nabízí pomocnou ruku, a ti od kterých nejvíc čekáte zapomínají, že existujete nikdy jste nepatřila zjevně k nim… a pak jsou tu ještě ti neutrální… jejich přítomnost vám nevadí… občas se právě díky té jejich neutralitě dostanete do jiného světa a na chvilku zapomenete.

Musím vypadnou, potřebuju na vzduch, potřebuju rad a nemám od koho, doma a nejen tam se všechno trhá a nikdo neslyší mé SOS… ti co ho slyší mi ale stejně nemají jak pomoct, proč si dělat s nimi zápletku? Za rok to může být všechno jinak, a jsem si jistá, že bude, jak horší věci tak i lepší… Doufám, Věřím. Ale proč se neustále bojím těch horších? Síla zvyku?

Život je jedno velké zklamání a kopanec od něj dostáváte pravidelně… možná je načase si zvyknout.