Přátelství mezi mužem a ženou

Anotace: Existuje?

Dnes jsem si položila tuto otázku: existuje přátelství mezi ženou a mužem? Začínám být přesvědčena, že neexistuje. Samozřejmě pokud muž nebo žena nejsou orientováni na stejné pohlaví, pak tedy ano. Již podruhé v životě řeším vztah mezi mnou a mým dobrým přítelem. Katastrofa. Když s někým trávíte každý den svůj volný čas a když spolu nejste, tak spolu dokážete protelefonovat a proesemeskovat tisíce, tak se pak už nedivím tomu, že ta pověstná jiskra z jedné nebo druhé strany přeskočí.
Ideální stav by byl, kdyby přeskočila současně z obou stran, bohužel takové příběhy se odehrávají asi jen v romantickým filmech, ve skutečném životě se to zkomplikuje stokrát víc a nakonec je z toho zlomené srdce a konec nejlepšího přátelství. A to bolí víc než ta nenaplněná láska.
Ještě před dvěma měsíci, kdy mi chtěl dát kamarádskou pusu na večírku, jsem se otřela a řekla, že je to jako pusa od bratra. A dnes? Pláču do polštáře, když ho nevidím den. Píšu vyčítavé smsky, kde je, když není se mnou. Žárlim na jeho kamarádky, protože mám strach, že mi ho některá z nich ukradne. A on? Je opravdový kamarád. Pořád za mnou stojí, všechno mi vysvětluje. Když ho pošlu k šípku a říkám mu, ať na mě zapomene a vymaže si mé telefonní číslo, nikdy to neudělá. Bojuje o mě. Nechápu to, jiný by mě asi dávno poslal do háje. Tak proč to dělá? Cítí to samé co já, jen má strach, že by něco pokazil? Nebo doopravdy to naše kamarádství bere tak vážně? Nevím, ve svých šestadvaceti letech vyvádím jak puberťačka. Já, která by měla být ta rozumná, když on je o pár let mladší. Rozumíte tomu? Já teda vůbec.
Jediné, co vím, že se na něj těším, když má se mnou trávit čas. Mám potřebu se jej neustále dotýkat, hladit ho. Nepotřebovala bych nic. Jen pustý ostrov a jeho. Zvláštní - jsem člověk, který má celý život kolem sebe spoustu přátel a známých, a s ním bych dokázala být sama. Jak nepochopitelné. Neřekla jsem mu ještě, co k němu cítím, ale i slepý by asi poznal, že jsem do něj zamilovaná až po uši. Asi to nechce vidět. Sám je zklamaný láskou, do které dával všechno - a jak dopadla? Tragicky.
Taky je fakt, že jsem jiná než jeho bývalá holka. Možná v tom bude ten kámen úrazu. Mně se taky líbí jiný typ mužských, a přitom se zamiluji do něj. Jak směšné, že? Ale srdci neporučíte. Tehle kluk je první, který dokáže vedle mě spát a nic nechce. Pro mě zajímavá zkušenost. Někteří chlapi to berou automaticky, pokud vedle nich ženská spí, musí spát i s nimi. Já cítím jeho teplo, hladím ho po zádech, on mě ve vlasech, usínáme. Nejkrásnější pohled je na něj, když spí... a to ráno? Kdy se vedle něj probudím a tiše jej pozoruji, jak spokojeně oddychuje. Taková rána bych chtěla zažívat každý boží den.
Ale je to jen přání, které má minimální šanci na to, aby se splnilo. Bojím se dne, kdy jednomu z nás vpadne do života někdo jiný, ztratíme všechno. Jeden druhého. Jeho partnerka by asi nepřežila, že jeho nejlepší kamarád je žena a můj partner by nepřežil to, že on je muž. A někomu pořád vysvětlovat, jak to je, to člověka časem omrzí.
Teď musím žít s tím, co cítím a bojovat s tím - a buď to vyjde nebo ne. A když ne, asi to tak všechno má být, má mě to zavést k někomu, s kým jednou budu šťastná. A co když je to zrovna on? Můj nejlepší přítel? To mi teprve asi ukáže čas. Vím, že mě má rád. Já mám taky ráda čokoládu a kafe, ale zrovna teď miluji jen jeho. Bije mi srdce, když na něj čekám a vím, že má přijít. Bije mi srdce, když má přijít a nepřijde a k tomu pláču, protože jsem se na něj těšila a jsem zklamaná. A tohle má být jen přátelství mezi ženou a mužem?
Neexistuje. Pokud s tím dotyčným máte pár věcí společných, vždycky jeden nebo druhý začne přemýšlet nad tím, jestli toho druhého chcete doopravdy jen jako kamaráda. Jediné, co mi zbývá, je čekat. A já miluji chvíle strávené s ním, když jsme sami dva... a to se můžeme koukat jen na televizi. Stačí mi jeho blízkost, jeho teplo, co z něj sálá. S ním se cítím bezpečně, s ním nemám strach, protože vím, že se o mě postará a já o něj.
Máme jeden druhého, ale na jak dlouho? Toť otázka. Nejhorší na tom všem je, že já buď chci všechno a nebo nic. Jsem schopna jej nechat odejít z mého života jen za cenu toho, že jej nechci omezovat mými city, nechat ho dýchat. Až časem, kdy se zahojí rána na mém srdci, jsem schopna s ním opět komunikovat, ale jinak, než je to teď. Nojo, ženská... sama neví, co chce. To je na té celé věci to smutné.
Nejsem žádný anděl, občas si užiji se svým bývalým přítelem, ale když zavřu oči, představuji si jeho. On to neví a snad se to ani nikdy nedozví - a jestli ano? Jsme přece oba svobodní a můžeme si dělat co chceme. Ale tohle já doopravdy nechci.
Takže z vlastních zkušeností vím, že přátelství mezi mužem a ženou se vždy zvrtne v něco víc. Určitě se mnou spousta z Vás nebude souhlasit, ale až se někdy do této situace dostanete, věřte, vzpomenete si na má slova.
Netěším se na tu bolest, která mě čeká, ale jedno vím určitě, ten konec našeho přátelství se blíží. Ne z jeho strany, ale já ho nechám jít.....