Mezi nebem a peklem

Anotace: fikce spojená s autobiografickými prvky..

Mezi nebem a peklem
Slaboch nebo silák?


1, Daniel Všechtivý a jeho tužby

2, a – První pochybení
b – Následky nerozvážnosti
c – Marná snaha o útěk

3, Jsem optimista, čas vem ďas!

Jmenuji se Daniel Všechtivý, je mi 18 let a můj život je jeden velký nezastavitelný kolotoč, hrající dokola pořád jednu a tu samou píseň. Jsem zadlužený, závislý na cigaretách, možná i alkoholu a nedokážu si odepřít svoje nadstandardní tužby. Možná poněkud netradičný úvod na úvahu, věřím však, že k pravé podstatě se propracuji. Chceme-li však dospět k nějakému závěru, musíme se vrátit o 5 let nazpět, kde to všechno začalo…
Je mi 13 let, jsem sportovně založený kluk v pubertě, u něhož je střet zájmů zcela na místě, stejně jako hádky s rodiči. Mezi mé ušlechtilé zájmy patří fotbal,co se týká prospěchu ve škole, hodnotím jej jako průměrný. Vynikám v češtině, jsem velký fanda četby a při svém vystupování si neberu servítky. Jdu si za svým cílem, který je postaven na základě vysněných ideálů a svým životem proplouvám zcela bez bázně a hany. Nejeden člověk mě označí za vůdčí osobnost, nejsem však zištný – naopak. Pod slupkou tvrďáka, kterého nedokáže nic vyvést z míry, se skrývá citlivá stránka nepochopeného intelektuála. Dispozice pro dosažení svých cílů veliké, snaha minimální. Žiju naplno, začínám projevovat první zájem o osoby opačného pohlaví. Ale ejhle, jako metla kosící dnešní mládež po stovkách, zjevuje se první neřest. Cigárka, sladká cigárka… Dám si? Nemůžu, jak dopadl můj bratr…!?Je to přeci věc špatná, zraví škodlivá a hlavně SMRADLAVÁ! Nenávidím kuřáky. Jenže, slabý hlásek v pozadí se přeci jen prosadí… No tak, zkus to…Všichni kouří, je to in, s cigaretou budeš dospělý a o to přeci jde. Jen si to zkusíš, nic se nestane..
O dva roky později zběsile běhám po bytě, snažím se v ranním zmatku splašit každý padesáťák, prohledávám snad všechny kouty. Ještě 5 Kč, Startky stojí 31. Snídani nestíhám, není důležitá. Potřebuji nikotin. A kde jsou mé ideály? Kde je má touha být slušný hoch dělající radost svým rodičům? V tahu, stejně jako veškeré peníze, které jsem měl. Obojí pohřbila zpočátku nerozvážnost, později těžká závislost na nikotinu. Ale takhle já nepřemýšlím, je mi 15, sežral jsem všechnu moudrost světa a nic pro mě není nemožné. Cigareta po ránu k tomu všemu zkrátka patří, nese to své oběti, ale ty rád podstoupím. Vždyť jsem něco víc, dospělí tomu nerozumí…Ať jdou k čertu! Ten pocit, když inhaluji kouř je s ničím neporovnatelný. Příjemně se mi zatočí hlava a usměju se. Miluju tenhle život! Jak jsem bláhový, naivní a nerozvážný! Na cestě do pekla, které je pro mě zatím rájem…
Další úspěšný posun v mé kariéře. Základní škola je pro mě minulostí, nyní jsem na Gymnáziu v Hostinném a nestačím se divit. Zmizel „slang“ ze základky, lidi jsou tady rozumnější, ochotní poradit, přesto však zmanipulovatelní. Berou mě mezi sebe, jako kdybychom se znali celou věčnost, rozvíjí se dlouholetá přátelství založená na vzájemné důvěře, ale také na tom, že mi půjčí peníze. Pořád se nepovažuji za zištného sobecky jednajícího manipulátora. Já jím nejsem! Naše přátelství je založeno na vzájemném soužití. Já jsem pro ně magnet, který je přitahuje a moje rady jsou pro ně zlaté – oni jsou pro mě zdrojem peněz. Nepřipadám si hloupě..? Vždyť jsem něco jako parazit! A všichni mi to pořád žerou…Dříve či později narazím, ale to se nějak vyřeší. Žiju ze dne na den, jednám spontánně. Zítřek je neuchopitelný pojem, s kterým nelze počítat a tak to trošku roztočím. Žádné přizdisráčství, když párty, tak pořádná. A co je život? Jedna velká párty! Znám nespočetné množství lidí všech věkových skupin, mám kontakty, všichni mě mají rádi a já prosperuji. Občas na mě někdo kouká skrz prsty, vždyť jsem přeci kuřák. Lehce rozlousknutelný oříšek. Stačí ho chvíli omamovat svými bláboly a za chvíli se přiřadí k nekonečnému zástupu obdivovatelů. Jak snadné! A při tom jsem pořád citlivý a světem nepochopený.…Miluju přírodu, učím se latinu, neustále čtu a shlížím se v poezii…Problémy nemám, nebo si to alespoň nepřipouštím… Vždyť je to v klidu, zatím dlužím jen pár tisíc..Slabý hlásek v pozadí zvaný pud sebezáchovy je dávno po smrti a já se řítím do bezedné propasti. Pořád se ale ničeho nebojím, kámoši to zařídí…
Tak si svým životem proplouvám, alkohol vstřebávám, kartóny cigaret mizí po stovkách a mně je pořád hej. Pár lidí začíná mít problém s mými dluhy…Vystrkují růžky, když měli, rádi se podělili, měli nade mnou navrch (blázínci, to já z nich měl profit), teď honem potřebují prachy a začínají byt nepříjemní… Opět postačí pár minut demagogie a jsou z nich ovečky slepě jdoucí za svým pasákem. Možná nejsem sám k sobě spravedlivý, totiž podstata tkví v tom, že si pořád nepřipouštím jakoukoliv amorálnost. Jistě, zisk je pro mě důležitý, ale všechny ty své ovečky mám rád. Nejsem na ně zlý, pomáhám jim najít směr a oni mi za to platí…Dluhy se navyšují, pořád ale chrlím jedno moudro za druhým, čímž oddaluji splatnost. Jsou dny, kdy se mi zdá, že je můj úděl nesnesitelný a že břímě které nesu je pro mě příliš velkou zátěží.. Chci utéct pryč, pryč z celé té prohnilé reality, té rádoby upřímnosti. Všudypřítomná maska dobra mě dohání k šílenství. Nenávidím ty kyselé úsměvy, ty upřímné pohledy s očí do očí. Vždyť je to všechno lež! Všichni si lžem do kapsy. Nejsme dobří ani za mák. Jsme otroci času, který je pořád před námi. Nedá nám spát, nedá nám klidu, nedá nám peněz. Je to zabiják a my jsme mu slabými protivníky. Jen si s námi hraje a čeká na okamžik, kdy z nás může zcela vědomě udělat naivní blbečky, nepoužitelné trosky, oživlé mrtvoly bloumající bezcílně po zplundrované zemi… A dost, chci pryč a hned teď. Kudy, kam…?.Blbost, nehoráznost.. Nemůžu. I já jsem otrok, i já jsem podlehl…Podlehl jsem všem, zklamal jsem se v ostatních, zklamal jsem se v sobě ale tu odrhovačku už vypnout nejde. Do hajzlu, vždyť já jsem závislej na nich… Ne oni na mně… Oni ovládají mě, ne já je. Oni mi diktujou, co udělám, ne já jim. Oni mají peníze, ne já.
A tak jsme v přítomnosti. Je klid před bouří, ale všem je jasné, že se něco semele. Dluhy se pohybují v řádech desetitisíců, čas se na mě šklebí a nehorázně se mi vysmívá. Vyhrál a moc dobře to ví, není úniku, sítě se stahují, ovečky se vzpouzí a zůstávám sám. Nemá cenu něčeho litovat, ani nelituji. Pořád jsem optimista a věřím v dobré konce. Čas vem ďas!