Máma?!

Anotace: zážitek z vlaku - často si všímám svých spolucestujících a tyhle slečny mě trochu vyšokovaly, takže se jedná o velkou dávku pesimismu..

J:„Můžu přisednout? Máte tu volno?“
ST: „Samozřejmě.“ ozvala se konečně odpověď.
Blonďatá matka se sluchátky od mobilu v uších mi konečně odpověděla. Sundala jsem si bundu, vytáhla Dekameron, batoh šoupla nahoru, sedla si a snažila se číst.
ML: „Mami, mami! Hele světýlka!“
ST: „Co je? Co zas chceš?“ řvala žena a neobtěžovala se ani si vyndat sluchátka z uší: „Proč mě otravuješ?“
ML: „Koukej! ta malá se nenechala odbít.
Zvedla jsem oči od knihy a pozorovala tu zvláštní dvojici. Malá blonďatá rozcuchaná „cácorka“ s krásnýma modrýma očima, vytahaným pleteným svetrem a natrženými šusťáky zaujatě sledovala okolní krajinu a blonďatá starší si do rytmu poklepávala nohou a se zavřenýma očima snila o lepších časech. Nezapomněla si občas upravit svůj účes a pohrát si se zlatými řetízky na krku. Okolo je obklopovala halda zavazadel – krosna, kufr na kolečkách, igelitka a malý batůžek.
ST: „Sakra! vybila se mi baterie!“ uklidila telefon a vytáhla digitální fotoaparát. „Koukej, strejda Olda. Zavoláme mu až přijedeme? Ten je hodnej, ne?“
ML: „ Ihm, koupil mi čokoládu.“
ST:„Hele strejda Martin. Tady mu to sluší, viď?“
ML: „Ihm.“
Když pak foťák uklidila, sedla si a evidentně se nudila. „Nesahej na to sklo! Seď pořádně! Jaktože tu chodíš bosá? Koukej se obout!“ Její jedák se mnou vždycky jenom cuknul a já nadskočila. Když už jsem tentýž odstavec četla počtvrté, zavřela jsem knížku a sledovala je dál.
ST: „Nestůj, sedni si. Budeš mít špinavý ponožky!“
ML: „Ne! Ne a ne a ne!“ začala se malá vztekat.
ST: „Nech toho nebo ti nasekám na prdel!“
ML: „A ne!“
A najednou ticho. Malá pořád stála u okna, máma nic. Asi ji to konečně přestalo bavit. Dítě prohrálo, a přitom se tolik snažila upoutat máminu pozornost, přesto nezabrala. Vystoupily v Praze na hlaváku a ověšeny zavazadly brzdily provoz. Pak už jsem je neviděla.
Až do téhle chvíle jsem si říkala: Lepší něco než nic. Lepší třeba jen matka než být bez rodičů. Ale teď? Být jenom závažím, které je táhnuto všude sebou. Spoléhat pouze na nutné zbytky mateřského pudu. Jen dát najíst, obléct a mít svůj klid? Nemají se děti v děcáku lépe??? Já nevím.