Otázky a odpovědi

Anotace: Tento článek jsem psala pro blog, který jsme založili s přáteli a jehož tématikou je svět nevidomých, do kterého jaksi zapadám. :D

Ptala jsem se několika nevidomých přátel, jaké otázky jim nejčastěji kladou vidící lidé. Zjistila jsem, že se určité otázky dost často opakovaly, proto jsem se rozhodla napsat tento článek, jehož náplní bude snažit se, podle nejlepšího vědomí a svědomí, na ty nejčastěji pokládané otázky odpovědět. S některými odpověďmi mi pomáhalo pár dalších lidí, protože jsem tento článek nechtěla brát jen z vlastního úhlu pohledu. Nicméně, na některých odpovědích jsme se až obdivuhodně shodli. A právě k takovým patří hned první otázka:
Lidé se nás dost často ptají, jestli bychom chtěli začít vidět. Na tuto otázku odpovídám, a většina mých přátel je podobného názoru, takřka jednoznačně – ne. Zrak totiž není až tak úplně nenahraditelný. Dá se bez něj naprosto v klidu žít. Abych řekla pravdu, pro většinu nevidomých je představa, že by najednou začali vidět, stejně „šílená“ jako je pro vidícího člověka nepředstavitelné, že by o zrak přišel. (Teď samozřejmě mluvím o lidech, kteří jsou nevidomí od narození) Stejně jako by pro kohokoli z vás bylo nepochybně náročné začít se učit zvládat úkony běžného života bez zraku, pro nás by totéž platilo s nově nabytým zrakem. Museli bychom se znovu učit takové základní věci jako je čtení apod. Oči by v tu chvíli byly málem přítěží. A navíc jsem četla, že naše zrakové centrum v mozku by si vidění už osvojit nedokázalo, protože tu funkci nikdy nemělo.
S touto otázkou také celkem úzce souvisí další bod mého článku – a to je užívání slova vidět, event. dívat se, kouknout... Lidé toto slovo naprosto přirozeně používají v běžném hovoru, pak si však uvědomí, že mluví s nevidícím, zarazí se, začnou se horečně omlouvat a ptát, zda-li nám toto slovo nevadí. Tento typ lidí bych ráda touto cestou uklidnila. Většině z nás to totiž opravdu nijak zvláštní nepřijde. Mně osobně mnohem víc zaráží, když se někdo tomu slovu úmyslně vyhýbá. Zní to pak uměle a nepřirozeně. A navíc my toto slovo také dost často používáme, a to nejen ve smyslu dívat se na filmy, ale i třeba k tomu, abychom si ze sebe dělali legraci. Když jsem jednou chtěla po malém nevidomém klučinovi, aby si zavázal tkaničku a on mi odpověděl, že nemůže, protože na to nevidí, tak jsem naprosto suše konstatovala: „Tak si rozsviť.“ A podobně fungují debaty mezi některými nevidomými běžně.
A když už se lidé otrkají a zjistí, že s námi o očích mluvit můžou celkem v klidu, následuje obvykle další dotaz: „Umíš si představit barvy?“ Toto je další otázka, kde můžeme pozorovat markantní rozdíly mezi později osleplými lidmi a rodilými „nekoukači“. Ti, kteří dříve barvy viděli, už ten vjem mají v sobě, takže si dokáží živě představit, co se k čemu barevně hodí apod., zatímco většina lidí s vrozenou slepotou si barvy představit nedokáže, a pokud tam nějaká představa je, tak většinou pocitová a nebo důsledek nějakého popisu. Například jedna z mých kamarádek mi řekla, že bílou si představuje veselou a černou smutnou. Já bych k tomu ještě dodala, že slovo červená mi z nějakého důvodu evokuje oheň, zelená les a modrá řeku.
A od barviček už zbývá krok k něčemu ještě složitějšímu: „Jak se ti zdají sny? Vidíš v nich nebo jsou pocitové?“ Toto je pro mě jedna z nejobtížnějších otázek. Abych řekla pravdu, sama nevím. Sny si sice pamatuji, vím, co v nich bylo, ale jak jsem k tomu přišla, to už si nikdy zpětně nevybavím. Ale řekla bych, že v nich asi nevidím, vzhledem k tomu, že nemám vyvinutý zrakový nerv a můj mozek tím pádem nemůže vědět, jaké to je, když se vidí... Ale někteří přátelé mi prozradili, že oni ve snech vidí normálně.
Vraťme se ještě na okamžik k barvičkám, tentokrát se na ně ale podíváme z poněkud praktičtějšího hlediska. V tomto odstavci se budu věnovat otázce týkající se oblékání, respektive kombinování jednotlivých kusů oblečení tak, aby k sobě ladily. Takovýhle dotaz je totiž, jak vím z rozhovorů s některými svými známými, poměrně častým tématem k diskusi s vidícími lidmi. Tak jak si tedy to oblečení kombinujeme?
„Když si kupuji nové oblečení,“ uvádí kamarádka, „vždycky chci vědět, jak vypadá, jakou má barvu a ke kterému kusu oblečení, co už doma mám, se hodí.“ S tímto tvrzením se plně ztotožňuji. Oblečení chodím většinou nakupovat s někým, kdo mě dobře zná a o kom vím, že mi daný kus šatstva řádně okomentuje. Také se domnívám, že je dobré mít nějaké objektivní „lidské zrcadlo“ – člověka, který nám řekne, zda-li nám konkrétní oděv padne či nikoliv. U oblečení, které máme už nějakou dobu v šatníku, si většinou pamatujeme, jakou má barvu, eventuelně co k němu můžeme nosit za jiné oblečení nebo jaké doplňky zvolit. Uznávám ale, že někteří lidé ze mě asi musí občas být na nervy, jak často se jich ptám: „Můžu takhle vůbec vyjít ven?“
Tak a teď k otázce, kterou slýcháme takřka pravidelně a kterou jsme dokonce nedávno řešili někde v komentářích pod článkem: Jestli máme vyvinutější hmat a sluch než vidící lidé. Abych řekla pravdu, na to je těžké odpovědět – smyslové vnímání je subjektivní, takže my nevíme, do jaké míry mají vidící lidé vyvinuté ty dva výše zmíněné smysly, a ani do jaké míry tyto smysly používají naši ostatní nevidomí přátelé. Můj subjektivní názor je, že v tomto případě ani tak nejde o to, jak se smysly vyvinuly, ale spíš, jak moc jsme je zvyklí používat. U „zdravých“ lidí zajišťuje zrak 80-90% vjemů, tudíž na zbylé smysly „zůstává opravdu málo místa“. Tím pádem by měl nevidomý člověk vnímat jen 10-20% toho, co vidící, což by k plnohodnotnému životu rozhodně nestačilo, proto se, podle mého názoru, náš mozek „musel naučit“ přikládat více pozornosti jiným smyslovým orgánům a receptorům než těm zrakovým.
K dalším velice častým dotazům patří vše, co se týká práce s technikou (mobily, počítače...), nebo jestli nám záleží na vzhledu našeho partnera, popř. jestli preferujeme vztah s vidícím či nevidomým, jestli bychom chtěli vidící nebo nevidomé potomky apod. Na tyto otázky dnes odpovídat nebudu. Pokud vás zajímají ty technické, dovolím si vás odkázat na Estrellin článek „Nevidomí a technika“ a na některé další články na našem blogu. A co se týká těch otázek o partnerech, dětech a všem kolem toho, odpovědi se raději vyhnu. Je to totiž silně individuální – koneckonců na tomto světě neexistuje žádný model „univerzálního nekoukače obecného“ s jasně vymezenými názory.

Chcete si přečíst další články s podobnou tématikou? - www.innereye.blog.cz