Soucit a porozumění

Anotace: Malé zamyšlení ned těmito pojmy v širších souvislostech

V mezilidské komunikaci je soucit určitě důležitou složkou procesu empatie s druhým člověkem. Pokud nedokážeme soucítit, nedokážeme se ani „vcítit“ do jeho pocitů a efektivně mu pomoci. „Soucítit“ s někým znamená, jak již plyne z rozboru tohoto slova, něco s někým cítit., to je představit si jak bychom se cítili my v jeho situaci. Je to tedy naše subjektivní představa o prožívání a chování druhého, modifikovaná našimi zkušenostmi, momentálním fyzickým a psychickým stavem a mnoha dalšími faktory. Je to vlastně první stupeň procesu empatie. Druhý, vyšší stupeň, kterého dosáhne jen málo lidí je opravdové „vcítit se“, což znamená nejen si představit, jak bychom se cítili, chovali a jednali my, ale zjistit si co nejvíce informací o druhém a snažit se pochopit jej takového, jaký je, vzít v potaz jeho momentální stav a usilovat o to, abychom co nejméně zapojovali své osobní stanoviska a názory, ale naopak se snažit „vidět svět jeho očima“. Tím se dostáváme i k druhému pojmu našeho zamyšlení, totiž k porozumění, které je třetím, nejvyšším stupněm procesu empatie. Obecně platí, že kdo dovede nejen soucítit, ale i vcítit se do situace druhého, ten jej nikdy neodsoudí, ať již se chová jakkoliv, protože, třebaže z osobního hlediska s jeho chováním nesouhlasí a neztotožňuje se s ním, dokáže jej pochopit a respektovat. Toto umí jen zralé a rozumově i emocionálně vyspělé osoby.
Jako ve všech složkách mezilidské komunikace, i zde číhá nebezpečí, které je přinejmenším dvojí: prvním z nich je falešný soucit, kdy dotyčný člověk zpravidla jen předstírá porozumění, aby daného jedince využil ke svému prospěchu, nebo aby získal obdiv a úctu druhých lidí. Tento člověk vypadá na první pohled velice mile a snad i emfaticky, ale za hezkou fasádou se skrývá bezohledný egoismus a prospěchářství.
Druhým nebezpečím je člověk s dobrou vůlí a snahou někomu pomoci, jež ale nezvládá patřičné komunikační dovednosti a často je zklamán tím, že se „netrefil“ ve svém úsudku a někomu tím třeba i ublížil. Jde zpravidla o lidi nezkušené, naivní, ale nadšené, kteří se bezhlavě hrnou do pomáhání ostatním. Tito lidé jsou pak velmi často ztrácí iluze, jsou nešťastní a hrozí u nich rozvoj syndromu vyhoření.
Na uvedená nebezpečí bychom si měli v praxi dávat pozor, a včas odhalit lidi sobecké a pokud možno jim zabránit v jejich záměrech dříve, než stihnou někomu ublížit, a neméně důležité je mít oči otevřené a všímat si lidí ohrožených syndromem vyhoření a včas a efektivně jim pomoci.