Rok poté...

Rok poté...

Anotace: Tento týden uplynunul rok od zemětřesení v italské Aquile, při kterém zemřeli dva studenti z naší střední školy...

----
Zbýval týden do Velikonoc, krom drobné nervozity z nadcházejích maturitních slohovek, které nám připomněly, jak nemilosrdně se krátí zbývající čas na střední škole, panovala všude dobrá nálada, bylo krásné jaro a všichni se těšili na prodloužený víkend. Ze studijného pobytu v italské Aquile se měli vrátit tři naši spolužáci a ředitelka. Nikdo z nás ještě netušil, jak černým písmem a smutnými slovy se tyto dny vryjí navždy do našich pamětí.

V noci z 5. na 6. dubna došlo právě v Aquile k silnému zemětřesení, které si vyžádalo na 200 obětí. Jedny z prvních zřícených budov byly v areálu studentských kolejí, kde byli ubytováni naši studenti. Dva dlouhé dny jsme strávili v nejistotě a zoufale prosebných nadějích, protože se školou se zkontaktovala pouze ředitelka a 1 student. Jeden ze tří...
7. dubna kolem 22. hodiny byla zveřejněna oficiální zpráva potvrzující, že ten jediný student, který se ozval, bude taky jediný, který se vrátí.

Ani ne o 24 hodin později jsme psali maturitní slohy. Ostatní ročníky dostaly volno. Smutek a bolest se plížily po prázdných chodbách a celou atmosféru dokonala témata, která byla ironií osudu zvolena již o měsíc dřív. Když zadávající psali na tabuli "1. Zavřete oči, odcházím... (zamyšlení nad životem studenta opouštějícího školu)" a "2. Kéž bych měl/a tu moc... (dopis s úvahovými prvky)", nebyl snad nikdo, kdo by dokázal klidně dýchat a neměl v očích slzy. Zbývající dvě témata téměř nikdo nečetl. Nedokázali jsme to...

Dnes, o rok později, se nemůžu ubránit tomu, abych se ve vzpomínkách vrátila. Nic víc než vzpomenout si už totiž pro naše spolužáky a přátele udělat nemůžeme... Shodou okolností jsem tento týden našla také kopii oné nešťastné slohovky. A jako vzpomínku ji přikládám...
----
Kéž bych měla tu moc...
(maturitní slohová práce; dopis s úvahovými prvky)

8.dubna 2009
Pardubice

Drahý příteli,
v hodinách a minutách ztěžklých bolestí, žalem a smutkem, Tebe jako adresáta svých slov. Vím, že psaní Tobě mi ukáže pomyslnou cestu, vyvede mne z bludného kruhu momentální beznaděje, a vím, že Tvá reakce, citlivá a rozvážná jako vždy, mi poskytne tolik potřebnou útěchu.
Digitální hodiny ukazují chvíli po půlnoci. Před více než 150 minutami jsem se dozvěděla, že dva studenti naší školy zemřeli při pondělním zemětřesení v Aquile.Krátká a stručná zpráva mne jako nečekaná rána doslova srazila na zem. Dřepěla jsem u stolu a nevěřícně opakovaně četla první dva odstavce na stránkách internetového zpravodajství. Když jsem si konečně připustila jejich obsah, přepadla jsem vzad. Jak cize a nereálně zněla strohá slova informující o nálezu těl dívky a chlapce ze střední školy v Pardubicích. Jak absurdní mi přišel smích doléhající na pokoj otevřeným oknem z nedaleké hospody. Jak hloupá mi připadala celá situace.
Člověk si opakuje, že tohle přece nemůže být pravda, nevěří, odmítá, čeká dementující zprávu. Pět minut, deset, patnáct... Marně, původní zpráva hovoří jasně, není pochyb. Ačkoliv jsem také nevěřila a odmítala přijmout ten smutný fakt, myslím, že někde uvnitř sebe sama jsem to předem tušila. Znáš ten nepříjemný pocit, co se občas ozve, ale Ty mu nevěnuješ pozornost a později zjistíš, že se něco stalo? A přesně tak to bylo tentokrát. V pondělí, ještě než přišly první zprávy, jsem byla nervózní, celé úterý bylo divné, shodli jsme se na tom všichni, jen zatím nikdo netušil proč, všichni pořád doufali, až večer přišla ta zpráva...
Počáteční stav vystřídalo cosi jako beznaděj. Nejdřív jsem jen seděla na balkoně a tupě zírala před sebe. V hlavě mi výřily desítky myšlenek, ale zachytit byť třeba jen jedinou z nich jsem nedokázala. Pod hrudní kostí, kde nejspíš sídlí duše, se praly a zraňovaly pocity. Nevím které, bylo jich mnoho a výsledkem jejich působení byla má neschopnost sebemenšího pohybu. A slzy. Spousta slz. Ano, brečela jsem a brečím i teď. Člověk snad ani nechce a přeci brečí. Všichni tu brečí. Některým dívkám dokone musely vychovatelky dát léky na uklidnění. Víc než 150 minut přerušovaného pláče mi přineslo červené oči, opuchlý obličej, bolavou hlavu a další slzy. Zvláštní, myslela jsem vždycky, že jejich množství je značně omezené. Pokaždé, když už si říkám, že je konec, objeví se další. Stálo mě hodně sil vůbec se zvednout a jít do koupelny. Pak jsem se konečně pustila do psaní Tobě.
Možná Tě napadá jedna otázka – Proč se mne celá událost tak dotkla? Neštěstí, jako to jež v pondělí postihlo Itálii, zapůsobí na většinu lidí. Přihodí-li se při něm něco lidem z našeho okolí, dotkne se nás to ještě víc. V Aquile zemřela dívka a chlapec z naší školy, kteří byli na studijním pobytu, jakého jsem se já účastnila v loňském roce. Už to by zřejmě byl dostatečný důvod k lítosti. Tu dívku jsem neznala, jeho ano. Jmenoval se Ondra a loni jsme spolu byli na školním zájezdu v Anglii. V autobuse seděl přes uličku a „prokecali“ jsme spolu valnou část cesty – dokonce i dvě noci, když už ostatní dávno spali. Ze všech jsem právě jeho měla nejradši. Paradox je, že jsem si až do včerejšího dne neuvědomila, jak moc mi za ten krátký výlet přirostl k srdci, ve škole jsme spolu moc nemluvili. Naposledy vlastně na našem maturitním plese. S některými lidmi nepotřebujeme mluvit denně a přeci jsou pro nás důležití. Bohužel si jejich důležitost někdy uvědomíme příliš pozdě.
Proč zrovna oni? Otázka, která napadá všechny, se i mně mihne hlavou. Totéž si ale říkají příbuzní a známí dalších dvou set obětí. Možná to tak mělo být, možná byli jen ve špatný čas na špatném místě. Vím, zní to dost tvrdě a povrchně, ale pravda je, že neexistuje žádné zdůvodnění, proč právě oni. Život není „fér“ a smrt je jen jeho součástí. Jen proto někteří lidé umírají dříve než jiní, jen proto zůstávají malé děti bez rodičů a další rodiče naopak přežijí své děti. Důvod prostě není.
Proč se to celé muselo stát? Vědci před zemětřesením varovali, budovy byly staré a měly se dávno opravit, obyvatelé včas evakuovat. A přece se nic z toho neudělalo. Proč? Těžko na to hledat odpověď, popravdě žádná nebude postačující, žádná nás neuklidná, nezmírní bolest ze ztráty. A každá by přinesla jen další, teď už zbytečné, výčitky, které tak jako tak padají na adresy neznámých „viníků“...
Víš, moc bych si přála mít možnost něco udělat. Kéž bych měla tu moc a... co vlastně? Nevím, co bych dělala. Vrátit čas a změnit minulost by znamenalo i ovlivnit přítomnost a budoucnost v obrovském rozsahu. Myslím, že bych tomu neštěstí nedokázala zabránit, nedokázala bych ani naše studenty zadržet před odjezdem. Takovou moc bych jistě mít nemohla, nikdo nemůže. Snad bych si jen přála vidět znovu ještě jedenkrát Ondru a mluvit s ním. Možná by stačilo objetí, podání ruky nebo úsměv. Úsměv který už budu vídat jen ve vzpomínkách a na několika málo fotografiích.
Všichni bychom si přáli mít tu moc a vrátit nebo změnit něco. Teď nebo jindy, každý z nás občas v životě zatouží po takové schopnosti. Jenže tahle možnost prostě není. A i když to někdy hodně bolí, je to tak dobře. Radši bychom si měli vážit toho, co máme, ovlivňovat věci, keré můžeme a dokud můžeme, nebýt lhostejní. Pondělní zemětřesení nikdo zpětně nezruší, Ondrovi ani ostatním životy nevrátíme. Jejich život skončil, náš ne a pořád zbývá dost věcí, nad kterými máme „tu moc“... Je to chabá útěcha, slova jimž nechceme naslouchat, vím. Ani já nechci – stále brečím, stále vzpomínám, věnuji se myšlenkám, které vlastně nemají smysl. A přeci zase někde uvnitř vím, že se s tím vším nakonec budu muset smířit a smířím...
Tak jako plynul čas, když se italské domy bortily, tak jako plynul dnes, naplněn bolestí a smutkem, tak bude plynout i dál. Za pár hodin mám vstávat a jít psát maturitní sloh z českého jazyka, odpoledne prezentovat svou práci v rámci SOČ. V kontextu posledních hodin mi to připadá směšné. Říkám si, jestli to má vůbec cenu? Ale co jiného by ji mělo mít než snaha dělat „něco“?
Pondělí 6. dubna a úterý 7. dubna roku 2009 zůstanou pro velkou část z nás už navždy černými dny. Už navždy to budou dny, kdy jsem ztratila přítele, mnoho dalších lidí přišlo o své přábuzné a známé a kdy skončila životní pouť desítek těch, jež měli své dosud nenaplněné ideály. Zároveň to ale budou dny, které nám mohou připomínat, že bychom měli žít život, dokud máme tu moc a možnost, protože nikdy nevíme, jak dlouho si ji ještě budeme moci ponechat.
Nadešel čas, abych se s Tebou, milý přáteli, opět rozloučila. Děkuji za to, že Tě znám. Opatruj se...
Carpe diem
Criss

----
Po literární sránce nepochybně nejde o nijak skvělou práci a já si toho jsem plně vědoma, přesto jsem na ní ani zpětně nic neměnila, protože odráží situaci a podmínky, v jakých jsem ji musela psát.

Pokud jste dočetli až sem, chtěla bych vás požádat o jednu věc - užívejte si každou minutu, protože to je vlastně jediná moc, kterou máme v téhle nejisté hře zvané život...
Autor Cristinne, 08.04.2010
Přečteno 451x
Tipy 2
Poslední tipující: j.c.
ikonkaKomentáře (1)
ikonkaKomentujících (1)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

Máme moc konat dobré činy, až do konce života. Nemáme však moc stanovit čas toho konce.
***¨Jiří senior

11.04.2010 20:54:00 | j.c.

© 2004 - 2022 liter.cz v1.5.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí