Druhý zážitek z praxe

Anotace: aneb i dnes jsem si u dětí se sluchovým postižením něco nového uvědomila.

Tentokrát jsem věnovala pozornost neslyšícímu pětiletému chlapečkovi. Je to takový maličký tvoreček, kterého byste možná snadno přehlédli, protože se moc neprojevuje. Téměř pořád se drží u vychovatelky a učitelky z mateřské školky v jedné osobě, protože ta ho dobře zná a spolu si rozumí. Ono totiž není snadné dorozumět se s neslyšícím dospělým člověkem, natož s takovým malým předškoláčkem, který má jen omezenou zásobu znaků a ty ještě k tomu mají jednoduchou dětskou podobu. Z neporozumění a nepochopení také plyne jeho vzdorovitá a vzteklá povaha. Jeho další nevýhodou je to, že bydlí na internátu, takže je téměř celý týden bez maminky, kterou vídá jen o víkendech.
Když jsem ho poprvé viděla počítat dny a kolikrát bude muset ještě spinkat, než maminka přijede, bylo mi ho líto, ale říkala jsem si, že bydlí někde daleko a že se o něj rodiče snaží dobře postarat, dát mu správné vzdělání, a proto ho dali do školky pro děti se sluchovým postižením, kde se mu věnují a kde mu rozumí. A protože pro něj z té dálky nemůžou denně jezdit a každé ráno ho zase vozit nazpět, musí být na internátu. O to větší šok pro mě bylo zjištění, že jeho rodiče pocházejí z města, ve kterém je i škola, a že vlastně ani nebydlí daleko, ale asi 15 minut jízdy tramvají. A 15 minut podle mě není zase tolik.
Dneska byl pátek, tedy den, kdy si pro klučinu měla maminka přijít. Hned po příchodu do družiny jsem ho viděla smutně sedět na židličce u dveří. Až později jsem si uvědomila, že tam tak sedí záměrně. Jeho dětská očička s velikým napětím a obrovskou touhou sledovala světélko nad dveřmi, které začne blikat v momentě, kdy někdo zazvoní. Blikání pro něj znamenalo, že je tu maminka. Já jsem při příchodu musela také zazvonit, abych se do budovy dostala, a proto byl tak smutný. Naděje, že si pro něj maminka přišla, totiž pohasla v momentě, kdy jsem se ve dveřích objevila já. Podobná situace se ještě jednou opakovala-ozval se zvonek a začalo blikat světélko. Chlapeček radostně vyskočil ze židličky a běžel ke dveřím, jenže tam byl někdo jiný. V tu chvíli se budovou rozezněl bolestný a srdcervoucí nářek, který se nám nedařilo utišit. Vzala jsem ho do náruče, hladila ho a prosila našeho Pána, aby už mu maminku poslal a aspoň na chvíli přerušil jeho velké trápení, které spočívalo hlavně v tom, že je už pátý den bez rodiny. Naštěstí byly mé prosby vyslyšeny a po dalším zazvonění a rozblikání světýlka se objevil ve dveřích bratr tohoto chlapce, který ho k mamince odvedl. Najednou byl v budově nezvyklý klid a já začala nad všemi dnešními událostmi přemýšlet. Proč si pro toho chlapečka nikdo nechodí i během týdne? Vždyť je to takový malý, bezbranný tvoreček, který nikomu nic neudělal, jen potřebuje trošku jinou péči, která je v místě jeho bydliště, takže dostupná. Je mnoho dětí, které tuto možnost nemají a na internátu opravdu být musí. Vždyť každé narozené dítě si zaslouží péči a lásku svých rodičů a také pochopení i přijetí naší společností. A je jedno, jestli je zdravé, nebo má nějaké zdravotní znevýhodnění. Vím totiž jistě, že jednou, až z něj bude dospělý jedinec, něco krásného dokáže. I když to třeba nebude žádná veliká věc, o které se bude psát v novinách, ale určitě se najde někdo, komu to pomůže nebo udělá radost. Protože Pán Bůh má zcela jistě nějaký plán i cíl pro nás pro všechny, nejen pro ty zdravé. Jinak by nás na svět neposílal.